Roots - 19. kapitola - Blýská se na lepší časy

Čím déle zůstávala Daichi u Akatsuki, tím se chovala přirozeněji. Se Sasorim trávila každou volnou chvíli, kterou pro sebe měli. Dívka úplně zapomněla na misi, dokonce začala se členy Akatsuki i vtipkovat, takže přítomnost blonďaté kunoichi v sídle se jim začala zamlouvat. Rány se rychle hojily a mladá žena byla brzy zcela samostatná.
Deidara změnil taktiku a místo aby ji ze sídla vyháněl, zkoušel ji přemluvit, ať už s nimi zůstane, což striktně odmítala a skoro vždycky se ho pak pokoušela přetáhnout na svou stranu. Pein si musel přiznat, že je to příjemná změna, když se ta dívka tak umírnila. Mohl se v klidu věnovat svým plánům na ovládnutí světa a nemusel se zabývat věcmi zcela nepodstatnými.

Daichi seděla v malé zahrádce před sídlem. Zavřela oči a meditovala. Nevěděla, že pečlivě schovaný kanibal ji zvědavě pozoruje. Zhluboka dýchala, pak otevřela oči a položila dlaně na vlhkou hlínu. Pod prsty jí začal rozkvétat drobounký kvítek.
Zetsu se musel plácnout do čela, když se vedle něho objevil Tobi, který celý svítil, a proto v žádném případě nemohl být neviditelný. Držel v ruce větvičku s několika málo lístečky.
„Pst!“ zasyčel kanibal.
„Zetsu-san?“ zapípal ninja. „Co to slečna Daichi dělá?“
Zelený bojovník neměl daleko k výbuchu.
Dívka se zarazila, opatrně natočila hlavu a pak se ušklíbla. „Klidně si šmírujte! Stejně nic nevykoukáte!“
„Tobi nešmíruje!“ ohradil se mužíček. „Ani neví, co to je!“
Daichi se uchechtla. „Při velikosti tvýho mozku bych tomu i věřila.“
Tobi se urazil a s výkřikem, že ho nikdo nemá rád, zmizel v dáli.

Mladá žena se i přes přátelskou atmosféru musela potýkat s některými nečekanými problémy. Oblíbila si žraloka slušňáčka, přestala tolik popichovat Hidana a Kakuzu, vyhýbala se Peinovi. Zetsu se držel a už se o její konzumaci znovu nepokoušel. Tobi se umoudřil a zase s ní začal mluvit. Konan se chovala odtažitě, ale už neprovokovala. Jedinou hrozbou pro ni zůstával… Itachi Uchiha.

Stalo se to náhle a při každé vzpomínce na ten incident se otřásla. Procházela chodbou a zaslechla za sebou kroky. Nedbala o to, šla dál a ten někdo se plížil za ní. Zastavila se u schodiště, ale pak si to rozmyslela, couvla a vešla do další z chodeb. Neznámý ji náhle chytnul za ramena.
„Nemusíš mít strach,“ zašeptal, když viděl, jak se dívka celá roztřásla.
„Co chceš?“ pípla.
„Nic. Jen… dotýkat se pěkné mladé ženy,“ řekl jakoby nic.
„Poslyšte, pane Uchiho, z tohohle flirtu nic nebude. Já… mám své zásady…“ Obrátil ji čelem k sobě, viděla ty rudé žhnoucí oči a nervózně polkla.
„Tak na ně pro jednou zapomeň a užij si to.“

Cudně sklopila zrak, ale přitom zkoumala, kde má ninja slabé místo, které by se hodilo pro její plán. Založila ruce do kapes, kde zůstalo ještě trochu bláta. Bdělé oko Sharinganu ji sledovalo, ale Itachi nepoznal, že by něco chystala.
„No, tak dobře, pro jednou…“ Nasadila ten nejvlídnější úsměv, svůdně zamrkala a objala ho. Přitom mu plášť zamazala blátem. „Ale než tě políbím, chci říct jen tři krátká slova. Doton: Zemní… klec.“
Uskočila od něj, nečekala, až ho obalí hlína, raději hned prchala pryč. Vztekle rozrazil dívčinu past. Jeho úskok mu nevyšel, ta holka není tak naivní, jak se zdálo.
Daichi doběhla do svého pokoje a nemohla popadnout dech. Umínila si, že pro příště si musí dávat mnohem větší pozor.

Shinobiové přestali po Akatsuki pátrat, opět se jim podařilo ztratit stopu. Vůdce mohl být spokojen. Bylo samozřejmostí, že dívčin pobyt v sídle se pomalu, ale jistě, chýlí ke konci.