Legenda o větrném démonu 4

Voda uhasí oheň, ale vítr rozčeří vodu.

Ještě téhož dne dostala Shikarawa rozkaz zabalit si své věci. Udělala to se strachem, nevěděla co provedla, ale přišel za ní pan Joshicune.
„Jestli chceš dál bojovat s mečem, musíš jít odtud. Pan Onoda povede tvůj výcvik, jako učil kdysi mne. Doufám, že mě nezklameš.“ Řekl jí a rozloučil se. Shikarawa byla zase šťastná, její sny se vyplnily, i když jí nebude cvičit pan Joshicune. Slíbila si, že ho jednou překoná, že bude chránit feudálního pána a svoji čest. Její první setkání s novým mistrem bylo tak trochu překvapení, čekala někoho mladšího, těžko uvěřit, že ten starý muž byl ještě schopen bojovat. Přišla před něj a mírně se poklonila.
„ Rád tě poznávám, viděl jsem jak si trénovala. Bojuješ jako vítr, to je velmi mocný živel a já tě ho naučím plně využívat, ale musíš mě vždy na slovo poslechnout!“ pozdravil ji pan Onoda.
„Ano, mistře.“ usmála se.
„Nyní půjdeme.“
„A kam, mistře?“ zeptala se zvědavá.
„Na pár míst, která chci navštívit. Víc vědět nemusíš. A tohle poneseš.“ Podal ji objemný balík věcí, ve kterém byly mimo jiné i dva cvičné meče. Shikarawa ho beze slov vzala a jejich společná pouť začala. Denně ušli spoustu kilometrů a zastavovali se jen minimálně, večer cvičili a modlili se. Pan Onoda ji naučil víc než jen bojovat, naučil ji sebeovládání a víře.

Putovali už takhle, od svatyně ke svatyni, už asi měsíc. Jednoho dne vešli do jednoho hlubokého lesa, místní je sice varovali, že tu sídlí loupežníci, ale mistr tval na tom, že se půjde právě tudy. Netrvalo dlouho a křoví kolem začalo podivně šustit.
´To musí být loupežníci!´ pomyslela si Shikarawa.
A opravdu za chvíli se ozvalo několika hlasné, „Vzdejte se a navalte všechno cenné!!“
„Nemáme co bychom vám dali.“ Povídá pan Onoda.
„Tak to vás budeme muset zamordovat a pak si ty cennosti vezmeme sami.“ Ozval se vůdce loupežníků a vystoupil ze stínu stromů.
„Tady máš, Shikarawo, katanu. Tohle musíš zvládnout sama, pokud je nedokážeš porazit, nemá cenu tě dál učit.“ Podal jí katanu mistr.
„Ano.“
„Ty jsi ale krutý, taková krásná mladá dívka a má nás porazit sama. Mám se jí bát.“ Vysmíval se jí vůdce loupežníků a z křoví se ozýval smích jeho podřízených. „Tak se na ní vrhněte.“
Shikarawa vytřeštila oči na loupežníky běžící proti ní s dýkami, noži, meči i klacky. Vše bylo zpomalené. Bála se někomu ublížit, nechtěla. Ale když jí teď zabijí, kdo splní její sny? Zavřela oči, nadechla se a sekla. První loupežník, měl rozseknutou ruku ve které držel dlouhý nůž. Vystříkla krev. Nemohla tomu uvěřit, přežije to? Další se na ní řítil ze zadu opět stačil jednoduchý sek a byl bez rukou. ´Vždyť oni neumí bojovat! Nikdo je to nenaučil!´uvědomila si, když bojovala s dalším a dalším. Bylo jich snad nekonečno a všude byla krev. Vtom jí někdo chytil ze spodu za nohu, i zmrzačení loupežníci se jí snažili chytit. ´Mám je snad zabít? Ne! To nemůžu!´ a usekla další ruku. ´Zatím nemůžu, brzy budu muset.´uvědomovala si svůj osud a snažila se nedívat těm lidem do obličeje. I když viděli, že je v boji mnoho násobně lepší, nepřestávali se snažit se jí zabít, museli už dlouhou sem nikdo nepřišel a loupežníci byli zoufalí. ´Nikdy jsem netušila, že boj tak bolí. Nebolí mě škrábance, bolí mě srdce.´a po tvářích jí tekly slzy, nepřestala však bojovat, věděla, že už není cesty zpět. Přeci to jsou loupežníci, lidé kteří už mnohokrát zabili, oni jsou zlí, není špatné, že je s nimi bojuje.

Brzy skončila, loupežníci poznali, že jí, i když je jen dívka, neporazí a utekli.
„Ještě chceš pokračovat, ve výcviku?“ zeptal se pan Onoda, když viděl dívčiny slzy.
„Ano.“ Řekla a utřela si obličej od slz a krve. Podívala se na ruce, na své krvavé ruce. ´Budu bojovat a chránit lidi.´ „Chci, i když je to strašné, ublížit.“ Nesnažila se dívat, na zmasakrovanou skupinu loupežníků, kteří se plazíc po zemi snažili uniknout. Bála se podívat do jejich bolestí a děsem zkřivených obličejů. Věděla, že když to udělá, nebude chtít jít dál, ale pro svůj sen musela jít. Pro svůj sen a pana Joshicune. Otřela meč, podala ho mistru a šli dál. I když by si ráda ošetřila svoje rány, nechtěla dál zůstat na tom místě. Konec konců, ona měla na sobě jen malé škrábance.

Tak putovali dál. Procházeli mnoha nebezpečnými místy a Shikarawa byla nucena ještě několikrát bojovat. Pokoušela se zatvrdit své srdce, ale bolelo jí stále. Občas po nocích mívala špatné sny, ale to jen málokdy, většinou chráněna únavou, tvrdě spala.

„Les duchů“ byl zatím nejzvláštnější místo, které kdy navštívila. V tmavém lese byla mlha, která na sebe brala zvláštní podoby. Občas vypadala jako zvíře, jindy připomínala člověka. Shikarawě to místo nahánělo hrůzu. Mistr ji zavedl na malý palouček, kam pomalu ani nesvítilo slunce, jak obrovské měli stromy kolem koruny.
„Tady zůstaň přes noc, ráno se vrátím. A ještě jedno, nezapaluj oheň.“ Varoval ji mistr.
„Ale co když přijdou divoká zvířata, necháte mi tu meč?“
„Ne, tohle musíš zvládnout sama a neboj zvířata sem nechodí.“ Řekl jen a odešel někam do lesa.
´Zvířata sem nechodí? Takže se sem bojí! Co to je za podivný les.´ zděsila se dívka a rozhlížela se kolem sebe. Všude byl klid, to ji trochu uklidnilo, i když to že neslyšela ptáky, ji připadalo podivné. ´Radši si pudu lehnout, třeba to všechno nějak zaspím.´ usnout se jí ale nedařilo, a tak pomalu pozorovala jak se smívá. Když se setmělo, začaly se mezi stromy objevovat postavy, mírně zazářily a zmizeli. Vyděšená Shikarawa s klackem v ruce nevěděla co má dělat. Byla tu sama beze zbraně, bez jakékoliv psychické podpory. Jen se svými krvavými vzpomínkami. Postav začalo přibývat. Přibližovali se.
„Usekla si mi ruce, zabila si mě!“ ozvalo se za ní, byl to nějaký muž, obličej zkroucený bolestí a vztekem.
„Vrahu! Vrahu! Vrahu! Vrahu!“ opakovali postavy okolo.
Nemohla nic dělat, chtěla utéct nebylo kam.
„Nééé. Běžte pryč. Pryč! Prosím. Nechte mě! Pomoc!“ křičela zoufale, nikdo to nebyl. Vrhla se k zemi a tloukla do ní pěstmi, jako by si chtěla vydobýt alespoň trochu soucitu. Škubala si vlasy. Celou noc se snažila uniknout těm hrozivým přízrakům. Děsili jí víc nežli by měli. Prosila boha, ať jí pomůže, prosila peklo. Byly to hrozná muka, vidět dílo napáchané vlastní rukou, slyšet nářek a obviňování těch kterým ublížila. Vysvobození přišlo v podobě slunce. Nikdy neviděla slunce raději než teď. Skýtalo jí útěchu a vysvobození. Sedla si na zem a oddychovala. Klepala se strachem.

Takhle jí našel pan Onoda. Poškrábanou, s vytrhanými vlasy, pohledem šílence a životem unaveného člověka.
„Vím co si viděla. I já jsem to kdysi viděl. Chceš snad ještě pokračovat v cestě. Chceš dál zabíjet. Budeš zabíjet, víš to ty a vím to já. To je naše daň. Ale ještě můžeš obrátit zrak zpět. Jak mi odpovíš?“