"Peine?"

Naruto se oženil s Hinatou a dělá vše pro to, aby se stal Hokagem. Tsunade mu tedy post předá, ihned po tom jde Naruto na misi S – Zničit Akatsuki. Nakonec se to ale zvrtne …

„Naruto, vstávej!“ slyším.
Někdo do mě kope. Bolí mě celé tělo.
„Tak vstávej ty šmejde!“ křičí znovu muž a zase do mě kope.
„Slyšíš? Vstávej!“ křičí a pokračuje v kopání.
Pohnu se. Kopání na chvíli ustane. Stihnu si kleknout. Vzhlédnu. Vidím muže s rezavými vlasy v plášti … v plášti? … opravdu! Ten muž má na sobě Akatsuki plášť! Co se sakra stalo?

***

„Tak tohle je všechno co zmůžeš, ty liščí spratku?“ řekl posměšně bělovlasý muž v Akatsuki plášti.
„Pár klonů a konec? Myslel jsem, že Kyuubiho Jinchuuriki bude silnější!“
„Ty máš co říkat!“ odbyl ho Naruto a udělal další armádu klonů. Muž se jen uchechtl. Rozmáchl se kosou a polovinu klonů zničil. Druhé rozmáchnutí a po Kage Bunshin nebylo ani památky. Naruto to ale nevzdal. Vytvořil další armádu klonů a ti se na muže rozběhli. Polovina jich vyskočila do vzduchu a úplně muže obklíčili. I když několik bylo zasáhnuto nepřítelovou kosou, většina stále zůstala. Najednou všichni kloni vytáhli kunaie a shurikeny a začali jimi bombardovat člena Akatsuki. Ten neměl šanci se všem vyhnout. Když kloni skončili a zmizeli, byl muž celý propíchaný zbraněmi. Měl otrávený výraz, ale očividně neměl v úmyslu s bojem skončit.
„To jsi nemusel, ty blbej Jinchuuriki, docela to bolí!“ napomenul Naruta a rozmáchl se kosou. Naruto se jí vyhnul a znovu udělal Kage Bunshin. Tentokrát však zůstal i s jedním klonem vzadu, zatímco ostatní kloni se snažili pomocí Taijutsu nepřítele zasáhnout. Klon začal Narutovi vytvářet v ruce Rasengan. Než stihl muž všechny klony zlikvidovat, vrhl se proti němu Naruto s Rasenganem. Než jej Hidan stihl zaregistrovat, dostal Rasenganem přímo do břicha. Naruto si oddechl. Vtom ho ale kdosi bouchl do hlavy a pak už jenom … tma.

***

Už jsem si vzpomněl. Takže jsem nejspíš v Akatsuki skrýši. Musím se odsud dostat a to hned!
„Pusť mě odtud, ty mrkvohlavej zmetku, nebo Ti rozmašíruju ten tvůj piercingovej xichtík, -dattebayo!“ křičím na něj.
„Neměl bys mi říkat mrkvohlavej zmetku, když jsem tvůj bratr!“ řekne naštvaně muž.
„C-c-cože jsi?“ zakoktal jsem se. Nejspíš začínám Hinatovatět.
„Jsem tvůj brácha!“ zopakuje.
„Jak se jmenuješ?“ zeptám se zkoumavě.
„Pein.“ odpoví mi.
Chvíli je ticho.
„Já nemám bratra.“ řeknu tomu opovážlivci.
„Chceš mi snad tvrdit, že jsem tvoje sestra?“ pozvedne obočí.
„Nechci,“ říkám, „nikdy jsem tě neviděl, nejsi můj bratr, -dattebayo!“ odpovím jednoduše.
Pein si povzdechne a zamumlá něco jako „po kom to proboha má.“
Nevím co tím myslel, ale teď to neřeším. Chci zjistit, jestli mi ten týpek říká pravdu a hlavně dostat se pryč z tohoto divného místa. Než ale stačím něco říct, vezme si slovo můj „bratr.“
„Jestli mi nevěříš to co jsem řekl doteď, tak uvěř, protože ti chci říct, kdo byli naši rodiče a něco ti od nich vzkázat. Jestli mi ale nevěříš, tak mi nevěř a já ti nic neřeknu.“
„Cože? Povídej? Kdo jsou moji rodiče?“
„Věříš?“
„Věřím! Kdo jsou moji rodiče?“
„NAŠI rodiče jsou...“ chvíli se zamyslel.
„Jsou?“ zopakoval jsem rozčileně, načež mě Pein propíchl pohledem.
„Náš otec je Minato Namikaze.“
Hodil jsem na bráchu nechápavý pohled. Tohle jméno jsem už sice slyšel, ale nemůžu si vzpomenout kdy.
„Čtvrtý Hokage.“ upřesnil Pein. Zapomněl jsem zavřít pusu.
„Já jsem syn Hokageho?“ říkám nevěřícně a dokonce zapomínám říct i „Dattebayo“.
„Jo,“ říká Pein „a naše matka je Kushina Uzumaki.“
To už ale nevnímám. Myslím na svého otce. Velký Čtvrtý Hokage. To on přece vymyslel Rasengan! Mám na bráchu tolik otázek! Nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný jako teď. I když … Z přemýšlení mě vythne zavrzání dveří. Rychle se k nim otočím a spatřím takového divného maníka.
„Zakraťte to, čas jsou peníze!“ řekne a já zase zůstanu sám s bráchou. Ten si povzdechne.
„Naruto?“ získá si mou pozornost. „Dnes ti vezmeme tvého démona.“
Nejdřív mi to udělá radost.
„Konečně se zbavím té démoní lišky.“ řeknu si, potom si ale vzpomenu na Gaaru. Kdyby mu Chiyo-baasama nedala svůj život, nebyl by tu s námi.
„Takže … zemřu?“ nevěřím, že jsem to řekl! Zní to jako kdybych se vzdával. To nikdy, -dattebayo!
„Jo.“ zkrátí to.
„Kage Bunshin no jutsu!“ zakřičím a pustím na svého bratra klony. A zase tma. Stihnu jen zklamaně říct: „Peine?“
Tohle už mě vážně štve. Zase mě někdo bouchnul do hlavy a já upadl do bezvědomí. I přes svůj stav cítím, že mě Akatsuki někam nesou. Ležím na zemi. Všichni se ode mne vzdálili. Bylo mi to divné. A najednou bolest. Nepopsatelná bolest. Jako by mi někdo chtěl vytrhnout srdce z těla. I v bezvědomí křičím. Cítím v sobě neuvěřitelný hněv na svého bratra. To ON mě teď tak trápí! Další výkřiky. Další neuvěřitelné návaly bolesti. To po několik douhých mučivých hodin mého života. Najednou ale všechno přestane. Cítím v sobě mír jako nikdy předtím. Nejspíš je to za mnou. Jsem mrtev.

O necelých jedenáct let později

„Mami, no tak, řekni mi to!“ přemlouvá malý chlapec modrovlasou ženu.
„Ale no tak...“ odbývá jej žena, jeho matka.
„Mami! Kdo je můj táta!“ nevzdává se klučina.
Žena se usměje. Je opravdu jako jeho otec. Blonďaté vlasy, stejná povaha. Jenom oči má po ní. Zadívá se z okna na skálu tyčící se nad Konohou. Zase se usměje. Klekne si k chlapci a poplácá jej po hlavě.
„Neboj se, brzy se to dozvíš, Naruto.“