Několik zimních dnů Akatsuki 15

„Zatraceně,“ zaklel Sasori po bůh ví kolikátém pokusu o dostání se ze střechy. „Zatracená loutka, která mi brání v pohybu. Debilní Tobi, který zapad do komína a nemůže se z něj dostat. A nemožní všichni, co jsou tady a vůbec se po nás neshánějí.“

„Uf,“ otřel si Kisame pot z čela. Za chvíli už tam budu. Nikdy jsem si neuvědomil, jak je to vysoko. Celý tři patra… Ve třetím jsem,“ pohlédl přes zábradlí dolů. Z té výšky se mu zatočila hlava. „Už jenom schůdky na půdu, prolézt vikýřem a jsem tam,“ jal se zdolávat poslední úsek svého výstupu.

„U Peina žádná změna,“ informovala Itachiho modrovláska.
Itachi přikývl a pevně zatnul zuby. Už hodnou chvíli jimi drkotal. Konan nesmí zjistit, jaká je mi zima. To by byl můj konec.
„Není ti zima?“ zeptala se Konan, když si všimla, jak se Uchiha choulí zimou. Což mu přes bolest v zádech moc nešlo.
„Ne,“ odpověděl a nahodil úsměv. Aspoň doufám, že je to úsměv. „V tom tričku a šortkách je mi fajn.“
Konan si povzdechla. „Pro něco ti dojdu,“ otočila se ke schodišti.
Záleží jí na mně.
„Potřebuji, abys měl ruce zahřáté a mohl provádět techniky. Bez tebe ten oheň nezapálíme,“ dodala.

„Ale vždyť se mu tak moc nestalo,“ bránil se Hidan.
„Nestalo?“ opáčil Kakuzu. „Podívej se na něj,“ obrátil medika směrem k Hidanovi. Medik měl groteskně zkroucenou spodní čelist. Jasná známka toho, že ji má zlomenou.
„No co. Tak má hubu trochu šejdrem, no,“ pokrčil rameny.
„Tohle se ti zdá trochu?“
Hidan se na to ušklíbl.
Kakuzu se raděj začal věnovat medikovi. „Dáš si to dohromady?“
Medik přikývl.
„Tak dělej. Nemáme moc času.“

Zetsu stál vedle Deidary a oklepával si plášť. Proč mě tohle nenapadlo dřív? Používám to furt, pro rychlejší cestování… Asi jsem byl v šoku. usoudil. Co teď? Kde jsou ostatní? Kakuzu a Hidan odešli…
Ti dva jsou pitomci. pomyslela si jeho druhá část.
Pak je tu ještě Itachi a Kisame.
Kisame je mrtvá ryba.
A vůbec… Co tu dělá Deidara?
Otravuje…
On je přeci s Tobim a Sasorim…
Vůbec bych se nedivil, kdyby byl Tobi mrtvý a Sasoriho dávno klepla pepka…
To je sice možný, ale o tom bych už věděl…
Půjdem dovnitř, je tu zima.
Dobrý nápad.

Už jenom kousíček. Kousek… A jsem tady. vyfuněl Kisame posledních pět schodů ze třetího patra. Nahoře se opřel o stěnu a těžce vydýchával. Uuuuf. Asi už bych se sebou měl opravdu něco dělat.
Ještě chvíli vydýchával. Pak si otřel pot z čela a pustil se do hlubin půdy.
Musím najít vikýř. Jinak se ven nedostanu. uvažoval. Ale že je tu hrozná zima. založil si zimomřivě ruce na hrudi. I když, není se čemu divit. Jsem na půdě a nade mnou je jenom tenká střecha.
„Ahoj Sasori.“
Kde jen ten vikýř může být?

Kroky? zbystřil sluch Sasori. No jo! Kroky. Teď ustaly. zaposlouchal se do nastalého ticha.
Odněkud z předu, odkud tušil dveře na půdu, se ozývalo funění a hekání.
Teda, kdo to může být? Nikdo z Akatsuki by snad nefuněl po třech patrech a pěti schodech. Že by někdo cizí? Vzápětí si uvědomil, jaká je to blbost. Jak by se sem mohl dostat cizí…
Kroky mu oznámily, že se dotyčný dal opět do pohybu.
Konečně. Za chvíli budu osvobozen.
Před ním se zhmotnila obrovská postava. Světlo, které dovnitř pronikalo skrze díru si všiml, že dotyčný má modrou pokožku. To znamenalo jediné… Kisame.
Nadechl se, že na něj promluví. Byl ale předběhnut.
„Ahoj Sasori.“
Ahoj Sasori?
Postava kolem něj prošla.
Ahoj Sasori?! To snad nemyslí vážně?!