Odpouštíme ti

Sedím na zemi přemýšlím, jestli vím co to je opravdové přátelství. Myslím si, že to vím, ale úplně jistý si tím nejsem. Chtěl bych to zjistit. Jestli mě moji přátelé nikdy nezradí, jestli mi pomůžou když to budu nejvíc potřebovat. Nevím co mě to popadlo, že jsem se nad tím zamyslel a sám jsem si zakázal nad čímkoliv přemýšlet a nechat to tak jak to je. Ale můj chtíč byl větší. Musel jsem něco vymyslet, něco čím bych se přesvědčil….

Hurá, jdeme na misi. Už jsem byl nedočkavý, nebavilo mě jen tak sedět nebo trénovat.
,,Vyrážíme Naruto, tak dělej‘‘ zavolal na mě Sasukem a já dělal že ho neslyším. Pomalu jsme šli a já měl v hlavě pořád tu myšlenku. Co jen vymyslím. Dny byly před námi a my jsme měli bojovat s nějakými neznámými ninji. Byla to mise typu B. Asi se máme na co těšit..
Dorazili jsme na místo. Stáli jsme uprostřed lesní mýtiny a čekali jsme na ně. Najednou se z zpoza stromů vyřítilo pět ninjů. Byly ze skryté vesnice Země vodopádu. Bojovali jsme jak nejlépe jsme mohli. Byli dobří, ale my také. Z posledních sil jsem vyvolal Gamabunta. Ninjové zmizeli pod jeho obrovkými žabími blánami. Vyhráli jsme. Jsem vyčerpaný. Těžko se mi dýchá i Sakura a Sasuke jsou nadoraz vyčerpaní. Teď se vrátíme zpět do listové a pořádně si odpočinem. Najednou mě něco napadlo. Něco hrozně vtipného, musel jsem se tomu sám začít smát.
,,Co je Naruto? Čemu se směješ?‘‘ zeptala se mě Sakura a to mě rozesmálo ještě víc. Se záchvatem smíchu jsem ležel na zemi. Mohl bych si z nich trochu vystřelit. Sice to nebude úplně to co jsem chtěl zjistit, ale zavtipkovat bych si mohl. A až si odpočinu půjdu do Ichiraku Ramen. Hmm…už se mi sbíhají sliny….
,,Počkejte na mě‘‘ zařval jsem na Sakuru a Sasukeho a rozběhl se za nimi. )
,,Chci vám něco ří-‘‘ schválně jsem nedořekl a padnul jsem na zem.
,,Naruto-kun…co je ti!!‘‘ Řekl oba najednou. Škoda že musím mít zavřené oči. Jak rád bych vyděl ty vyděšené obličeje. Hihi…
,,Asi se přetáhnul…radši ho vezmem do nemocnice‘‘ Chytrý jako vždycky. Že jo Sasuke. Teď jsem ale musel vymyslet jak to mám udělat aby v nemocnici nepoznali že mi nic není a že to jenom hraju. Neměl jsem si nic vymýšlet sakra. To mě jednou zase něco napadlo, ale teď už to musím dotáhnout do konce. …
,,Musím vám něco říct. Naruto je vážně nemocný. Prodělal velkou újmu na zdraví. Musíme si ho tady nějakou dobu nechat. Myslím že…myslím že nebude vidět. Oslepl. Nějakým zázrakem….Možná nebude moct ani chodit…Je to pro nás pro všechny velký šok…Budete v pořádku? Nechcete sklenici vody?‘‘ zeptala se sestřička s blonďatými vlasy.
,,Ne budeme v pořá-dku‘‘ řekla Sakura. Zdálo se mi, že jsou smutní. Oni jsou smutní kvůli mně! To je paráda….
,,Přijdeme se na tebe zítra podívat Naruto-kun…Snad se tvůj stav trochu zlepší.‘‘
Řekli a odešli. Blonďatá sestřička zmizela. Místo ní jsem tam byl zase já. Nejsem geniální?
Nezklamali mě. Druhý den přišli znovu. Já jsem seděl na jezdící židli a na hlavě měl černé brýle. Měl jsem černé svědomí. Já jsem takový pitomec a omezenec. Já mým přátelům věřím tak proč jsem udělal takovou blbost? Přece je nepotřebuji zkoušet. Musím s pravdou ven a to hned. Řekl jsem hned, ale neměl jsem na to sílu. Ale musím tu sílu najít a říct jim pravdu do očí. Ach jo zase jsem všechno zpackal….
Sasuke a Sakura za mnou chodili každý den a ptali se mě co je nového.
,,Co je nového?...no asi..asi nic. Vlastně vám musím něco říct….‘‘ řekl jsem, sundal tmavé brýle a stoupl si.
,,Naruto-kun jak to že…?‘‘ Oba na mě jen vyjeveně koukali. Cítil jsem se strašně.
,,Já jsem to celou dobu předstíral. Neoslepl jsem ani se mi neznehybněli nohy. Nic mi není. Já jsem chtěl jen vědět…jestli o mě budete mít starost…Jestli se o mě budete bát. Jestli jste mí opravdoví přátelé. Omlouvám se Sasuke-kun, Sakura-chan..Mrzí mě to. Můžete mi odpustit?‘‘ zeptal jsem se a vůbec nevěděl jakou odpověď mám očekávat. Žádnou….Oba beze slova odešli a nechali mě tam stát jako solný sloup.
Týden uběhl a já chodil jako tělo bez duše. Mí přátelé mi chyběli. Moc mi chyběli. Jednou jsem se tak procházel listovou a u jednoho krámky jsem je uviděl. Stáli tam a koukali na mě. Nervozně jsem zvedl ruku do pozdravu. Oba se podívali nejdřív na sebe, potom na mě a šli mým směrem. Teď příjdou výčitky. V očích jsem měl slzy. Snažil jsem se je zadržet, ale nešlo mi to. Přišli a koukali na mě. Nevím co ten výraz znamenal. Pomalu zvedli ruce a oba najednou mě objali. Sakura mě počechrala ve vlasech a řekla mi že každý si zaslouží druhou šanci….

Radši už jsem o ničem nepřemýšlel. Konečně jsem poznal co to je mít opravdové přátele. Byl jsem šťastný. Byl jsem šťastný nejen za to že mě neodkopli když jsem předstíral svou nemoc, ale i za to že mi dokázali odpustit. Jsem rád že je mám….A dopředu vím že mi vždycky odpustí a neodkopnou mě když to budu nejvíc potřebovat…