Být chráněn 4

Část třetí - Tady

Část čtvrtá - Zlodějka

Vážně, jako kdyby viděl ďábla… Kushina bůhvíproč nechtěla tím kuželem světla uhnout na stranu, ale pořád jím mířila na to bezvládné tělo. To díky tomu tělu tu byla ta zvláštní atmosféra? To díky tomu tělu se tady cítila jako… V nějaké malé, dusné, temné místnosti? No, temno tu všude bylo, ale dusno… Spíš průvan. A ten průvan nechutně rozfoukával puch toho mrtvého těla. Přímo k ní, směrem k východu.
„Fuj,“ zacpala si dívka rychle nos a přivřela oči. Baterkou pohnula tak, aby světlem mohla obkroužit celé ‚místo činu‘.
Proč vůbec zemřel? Zajímalo ji to…
V ruce nedržel žádnou zbraň. Vůbec žádnou… Jenom měl křečovitě… Rozdělané, ale zároveň sevřené ruce. Jako když někdo chce něco držet, ale přitom mu ty dlaně někdo násilím rozdělá. Hmm… Co chtěl držet? Katanu, že by?
Baterka se pohnula sem a tam.
„Ne, ne… Katanu ne. Žádná tu není.“
Ale… Její světlo se odrazilo od něčeho… Něčeho zářivě oranžového a proužek obarveného světla to vrátilo dívce přímo do očí.
Hm?
U mužovy pravé ruky, té rozdělané a zároveň ne, tam se povalovalo něco, co se rozhodlo na sebe leskem upoutat pozornost. Kushina přešla pár kroků blíž a sehnula se, zatímco do toho něčeho zabodávala kužel světla víc a víc.
Hm…
Kámen? Průhledný kámen… Tak akorát do ruky… Oválný, hladký… Jako křišťál. Ale co tady potom vydávalo tu oranžovou-
„Cože?“ lekla se najednou a ucukla. Když trošku pohnula baterkou doprava a na kámen zasvítila z boku…
„Co je to za blbost?“
… začal zářit oranžově, ohnivě. Jako kdyby vzplál. Ale jenom tak trošku. Aby se neřeklo, poznamenala by Sueko.
Kushina do kamene trošku šťouchla prstem, ale hned ucukla. Kdyby jí něco chtěl udělat… Samozřejmě nic neudělal.
Je to zvláštní kámen…
Očima i světlem rychle sklouzla na tu zkrvavenou a vyděšenou tvář neznámého muže a zatímco jí znovu projel záchvěv husí kůže, chtěla se ujistit, že se nepohne. A doopravdy, nepohnul se.
Tak… Snad to nikomu nebude vadit… Když se podívám, co to má ten šutr na straně…
Kámen rychle vzala do ruky a ještě se dalším pohledem ujistila, že se mrtvola nepohnula. Na straně toho průhledného kamene… Byl tam nějaký zvláštní znak. Nevěděla, co znamená… Co jí připomínal? Nějakého člověka… A… A… Hmm… Každý znak v sobě má něco, co ho identifikuje. Třeba znak pro doktora. Kdysi dávno práce doktorů spočívala hlavně v tom, že měli vyndávat šípy z těla. A, aby to měli ještě jednodušší, samurajové a všichni válečníci měli pod brněním speciální látku… Hedvábí? Teď si nevybavovala přesně… A ta látka se neroztrhla, takže ji ten šíp jenom protlačil do těla a nic moc nepoškodil… Jaký byl tedy znak pro doktory? Šíp, znak pro šíp, obalený látkou. Hmm… Někdo si kdysi dávno s jejich písmem vyhrál až moc. Ale tenhle znak, ten zvláštní znak na kameni, ten vážně neznala…
„Nevadí,“ zavrtěla hlavou a palcem po tom černě vyrytém písmu přejela, protože ji k tomu něco nutilo. Sama nevěděla proč a co.
Možná je to nějaký člověk… Člověk a -
Něco se vepředu pohnulo a… Prásk!
Lekla se, až jí baterka vypadla z ruky. Zablikala a zhasla, najednou.
Něco se tam pohnulo… Tam… Kousek od ní…
Bo… Du… Duchové? vytřeštila oči. Netopýři… Vlkodlaci… „Sakra!“
Rychle ucukla… Jak mohla být předtím tak bláhová? To bylo kvůli tomu pitomýmu šutru! Nějak zapomněla na to kde je a co se tu všechno může stát… Co všechno bývá v jeskyních… Opuštěných, tmavých, nepřátelských jeskyních… Sueko říkala, že tam můžeme potkat všechno.
Neviděla co, ale to něco se zase pohnulo… Někde. Vepředu. Pořád se to hýbalo.
Divoký prase… Duchové… Hadi!
Odmalička měla hrůzu z divokých prasat. Tohle nebyla žádná sranda.
Rychle vyskočila na nohy. Nehodlala tu baterku začít hledat… Ještě by rukou uhnula trošku víc doprava a… No, tu mrtvolu vážně osahávat nehodlala.
„Nechej mě být!“ zakřičela preventivně. Ráda by utekla… Jenomže ten někdo stál v tom bílém světle. Přímo tam, kudy chtěla odejít. A vracet se nehodlala… Třeba se spikli a vzadu jich je ještě víc! Padesát divokých prasat…
Otřásla se. A ten někdo vepředu se zase pohnul… Až teď viděla, že je to obrys… Spíš nějaké postavy než zvířete. A ta postava uhnula na stranu, ke zdi.
„Pospěš,“ řekla. Zamlženým, tichým a přitom hlasitým hlasem. Tvrdým… Takovým… Zvláštním… A Kushina nehodlala čekat. Rychle proběhla kolem, co nejvíc u druhé stěny, jak jenom to šlo, a utíkala… Ještě pár kroků! Rychle se ohlédla, ale málem zakopla.
Ven!
Už jenom pár kroků… Nikdo ji nezastavuje… Nikdo ji nechytá za kapucu, nepodvrkává nohy, jak čekala…
První kroky po čerstvé hlíně zakřupaly a ona se konečně, s úlevou, zhroutila na tu zem.
Rychle oddechovala strachem a zároveň úlevou a postavila se znovu na nohy. Už v té jeskyni nic neviděla… Jenom samou tmu.
„Kdo… Co to bylo?“ zašeptala. Měla neodbytnou představu, že… Že ten hlas znala.
Pečlivě se do té tmy dívala, přivřela oči.
„Aikoku-sama?“
První císař? No ano! Byl to jeho hlas… I když… Smutnější… Vážnější… Ne, že by někdy slyšela Aikoka říkat vtip, ale tohle byl… Vyložený stesk.
„Aikoku-sama?!“ zakřičela ještě jednou. Jeho by se nemusela bát. I když on je vážně duch… Ozvěna z jeskyně jí vracela její „Aikoku-sama“ zpátky a zpátky. A když už jí to opakovala potřetí, k ozvěně se přidalo nové zvolání.
„Pospěš!“
Ještě tesklivěji… Nebo se jí to zdálo? Ale má pospíšit… Má pospíšit…
„Pane,“ zašeptala, ale nehodlala se na nic vyptávat. Má pospíšit, tak pospíší. Rychle se otočila a vyběhla, aniž by si cokoli uvědomila. Jenom přemýšlela… O všem možném i nemožném. Co to mělo znamenat?! A když už uběhla pár metrů, rovně a pořád rovně, přírodou se zářivě žlutou trávou, tak zvláštně, vesele žlutou trávou vyrůstající z tmavě hnědé a úrodné země, přírodou s rudými a oranžovými stromy na kopcích na obzoru, nad kterými se vznášely tmavé, šedivé, ale stejně lehké a už vypršené mraky, odcházející směrem tam, odkud ona šla, uvědomila si, že je… Tohle konečně je…
„Ohňová země,“ zašeptala s úsměvem, zatímco se její rychlé kroky střídané během prodíraly tou žlutí na zemi. Vysoká byla ta podivná tráva, až po kolena. A trochu studila, byly v ní ještě kapky deště… Tudy déšť taky prošel. A žádné slunce ho zatím nesušilo, ne, zatím tu jenom zbyl chlad z jeho studených kapek. Chlad a… Přestože pár paprsků, sem tam, tak zvláštně a záhadně pronikalo těmi mraky, visela tu zvláštní tma.
Dívka se otřásla, ale hned zvedla hlavu.
„Ohňová země,“ usmála se znovu. Nevěděla, co to mělo znamenat… Ale už je u cíle! Je skoro tam! Ještě tak… Půl dne? K večeru by mohla dorazit! Vlastně… Proč se tak těší, když ví, že uvidí jenom jeho hrob… Ale ona to neví. Ona jenom doufá… Doufá, že… Že tam žádný hrob nebude a…
A co měl ksakru znamenat ten muž na té zemi?! Vypadal hrozně… Vyděšeně. A ten kámen na té zemi, který se někdy leskl oranžově a někdy ne…
Počkat… Ten kámen…
Najednou si něco uvědomila. Ona ho přece neupustila, když vyběhla z té jeskyně. Nechtěla se tam podívat, do své dlaně… Ale cítila ho, pevně v ruce, studil…
„Sakra,“ řekla hlasitěji, než chtěla. Na chvíli se přímo uprostřed toho pole se zářivě žlutou trávou zastavila. A ruku, pevně svírající ruku, neochotně pomalu rozevřela.
Byl tam. Průhledný… Pořád průhledný… S tím zvláštním znakem…
„A teď… Co teď?“ zamumlala s dávkou úzkosti a zmatku.
Roztěkaně se podívala zpátky, zatímco do ní narážel studený vítr. K té, už hodně vzdálené jeskyni. Nemá ale cenu nosit ho tam zpátky. Navíc si měla pospíšit… Nevěděla kvůli čemu, ale proč by tam jinak První císař byl a říkal jí to? A zahodit ho tady… To byla trošku škoda. Třeba má… Třeba má velkou cenu a… Peníze se vždycky hodí. No ne?
Trošku se začervenala. Normálně nebývá tak sobecká, ale ten kámen… Nechá si ho. Vyhodit ho přece může vždycky. Teď je ho škoda…
Rychle si ho dala do kapsičky na kunaie a pečlivě ji na oba knoflíky zavřela.
Ale co když ten někdo zemřel kvůli němu? Kvůli tomu kameni?
Na takovýhle věci nebudu myslet! Kdo by umíral kvůli kameni?!
Zatřásla hlavou. „Pospěš,“ zaznělo jí znovu v uších…
Tak jo…
A žlutá tráva jí začala znovu studit kolena. Za těmi červenými lesy… Rychle! Rychle!

„Konohagakure no Sato!“ usmála se. Pod tímhle kopcem. Vedle těhle krásně zelených stromů… Říkával jí Minato, že je jejich země taky krásná? Říkával. Ale ona nechtěla poslouchat. Protože ta její… Stejně byla hezčí.
Konoha byla jako nějaké lesní království. Uprostřed nádherně zelených stromů… Tyhle nebyly červené ani oranžové, tady uprostřed Ohňové, ale stejně… Tou zelenou symbolizovaly víc života, víc síly, víc radosti. Protože radost vzniká ze života a život vzniká z radosti. A ta síla… Ta je důležitá pro oboje. Všechny ty domy dole… A tam, ten velký… S tím znakem ohně… Tam bydlí Hokage? Nebo snad… Nebo snad někdo jiný? Nejbohatší člověk města?
Ale proč by měl na baráku znak ohně?
Takže Hokage… Tam se chce taky podívat. Chtěla by vidět toho silného člověka, nejsilnějšího z nejsilnějších, jak jí to říkával Minato. Možná to trošku přeháněl…
A navíc… Byla to jenom divná náhoda, nebo slunce právě zapadalo, aby jí Listová přišla ještě hezčí? Slunce se odráželo o všechna ta okna… Všechno jako kdyby bylo ponořené v ohni. A zároveň v krásné zeleni…
Dole to hemžilo lidmi… Konožany. Konožany, kteří můžou čekat jenom na ni, skvělou a statečnou kunoichi z Uzu no Kuni! Která… Která… Která tu bude dělat bůhvíco. Brát náhrdelník. To těžko. To vážně těžko. Tse.
„Konečně jsem tady!“ zakřičela radši vesele a založila si ruce do pasu. Ale hned ztichla, protože si uvědomila, proč sem vůbec šla a kdo… Kdo tu zemřel. Bála se… Bála se toho…
„Nebojím se ničeho!“ zakřičela ještě hlasitěji. Nebude poslouchat svoje myšlenky. Nebude kvůli nim zase smutnit… Nebude!
„Vůbec ničeho!“
Trochu se protáhla a zívla. Už dlouho nespala… Nebo spala, ale neklidnými sny a uprostřed mokré přírody. A všechny ty žížaly kolem… Tak, ale dost přemýšlení a křičení, konečně by se mohla vydat dolů, do toho krásného města. Hned udělala první krok, z toho vysokého kopce, ale něco ji zastavilo. Něčí ruka na jejím rameni…
„Kdo jsi?“ zaznělo a Kushina se rychle otočila. Stáli za ní jacísi dva mužové s nějakými zvláštními maskami medvěda a psa…
„Jé, vy tu máte karneval?“ usmála se. Tohle bude ještě lepší!
Jeden z mužů překvapeně, smíchy, zakašlal.
„Eh… Ne. Jsme elitní jednotka Konohagakure no sato a… A ptáme se tě kdo jsi a co tu chceš.“
I přes masky bylo vidět, že zabodávají pohled do její čelenky. Čelenky s vírem…
„A-aha… Pardon. A to musíte nosit masky jako na karneval?“
„Ano. Ale odpověz nám na naše otázky!“ zavrčel ten druhý muž, s maskou medvěda a stiskl jí rameno ještě víc.
„Au!“ ohnala se po něm.
„Chceš s náma bojovat?“ ozvalo se od medvěda posměšně.
„Ne, já… Bolelo to!“
„Odkud jsi? Tyhle čelenky neznám,“ řekl klidněji muž se psí maskou.
„Z Uzu no Sato,“ odpověděla, ale ne moc ochotně. Ten muž jí pořád na rameno tlačil… „Pusťte mě! Nic vám nedělám!“
„A co tu chceš?“
Přitlačil ještě víc. A Kushina mu do ruky praštila.
„Jsem tu za kamarádem!“
„To říkají všichni!“ chytil ji znovu. Kdyby neměl masku, Kushina by viděla, že se určitě ušklíbá…
„Neprovokuj ji,“ hlesl muž se psí tváří, ale jenom potichu. Měl z něho respekt, to šlo vidět…
„No tak? Jsi snad špeh, cizinko?“
„Nejsem špeh! A pusť mě sakra, pitomče!“ vykašlala se Kushina na všechny konvence. S takovýmhle ignorantem nebude jednat slušně!
„Komu říkáš…“ znova přitlačil. A Kushina rychle složila ruce do pečetě.
„Mizu Bunshin no jutsu!“
Muž se jenom potichu díval, jak se kolem Kushiny vynořily dvě nové… A potom si odfrkl.
„Takže se chceš prát, jo? Cizinko… A jestli vyhrajeme, tak tě rádi zatkneme.“

***
Fu... A co vám můžu zaručit na příště? Nic... Ale možná, možná, že se už setkají...
Aki si nevšímejte (Jááj, jsem zlá xD)... Ale vážně, ona ještě bude mít prostor Btw... Je jí 17... Mladší o rok od svýho bráchy...
Jo a ten doktor (konečně můžu použít to tlačítko pro kanji ke správnýmu účelu xD) - ... Vidíte tam to hedvábí? Teda... Já si už přesně nepamatuju, jestli to bylo hedvábí... Eh... Ale asi jo xD Nějaká látka prostě xD
Pokračování: O spropitném. O klení. A o přátelství.