Umění

Umění
Slunce se pomaličku, snad aby nebylo spatřeno, ale jistě sklánělo k západnímu horizontu. Přízračná hra světel a stínu v červánkových mracích působila jako hotové kouzlo. Na obzoru se vinula malá vesnička, která by mohla z této ruky padnout přímo do dlaně. Obloha postupně tmavla a první hvězdy se hlásily o slovo. Přesto, že slunce zdaleka nezapadlo, obraz měsíce se začal vyjasňovat.
Vysoký muž stál na vysutém skalním útesu a nechal vítr, aby si pohrával s jeho dlouhými blonďatými vlasy. Černý plášť s rudými mraky líně plápolal kolem nohou sem a tam. Muž zaťal pěst, ale pohledem neuhnul. Jeho ocelově modré, leč lesklé oči pozorovaly vesnici v dálce.
Šelestění krůčků se ozvalo za jeho zády, přesto se neotočil. Věděl o koho se jedná. A taky měl pravdu. Malá, shrbená postava s klapotem k němu líně došla.
Jakoby ho múza políbila a pohlédl na svého společníka s otázkou na rtech.
,,Stalo se něco?“ Zeptal se s dobře zahraným nezájmem. Pravdou je, že starosti jeho týmového partnera ho dosti zajímaly. Přece jen, jsou na cestě už několik dní a poslechnout si nějaký příběh by mohlo být dobré odreagování. Deidara, jenž se otočil po hlase, si nepatrně povzdychnul. Nakonec se otočil a přešel pár kroků k velkému balvani, na který usednul.
,,Proč se ptáš?“ Zeptal se a sklopil zrak. Oslovený se také přesunul blíže k němu. Sasori na něj upřel svůj chladný pohled, jaký uměl jenom on a oplatil mu na otázku otázkou: "Proč to nemůžu vědět?"
Deidara se pousmál a mírně zaklonil hlavu, snad aby pohlédl na brzkou noční oblohu, která zářila místy tmavou a místy světlou barvou.
,,Vše to začalo, když mi otec řekl, že mě bude trénovat. Přesněji šlo o naší kekkei genkai. Ze začátku mi to vůbec nešlo…“
Dal se do vyprávění a staré vzpomínky rázem ožily.

***

,,Neměl bys tohle dělat v bytě. Nikdy nevíš.“
Poučila malého chlapce přísně žena u plotny. I přesto se na něj usmála a dál se věnovala vaření. Malý klučina si povzdychl a pomocí jílu vytvořil malého broučka.
,,Když ono mi to nejde…“ Zesmutněl a s podepřenou hlavou se opíral o stůl. Malý jílový brouk zatím cestoval po kuchyni a přešel právě k ženě, která chystala večeři pro celou rodinu.
,,Vidíš?“ Ozval se znova a v jednoduché pečeti vykřikl slovo KATSU. Pokaždé se brouček jen rozplácl nebo zmizel. Teď ale, v blízkosti jeho maminky, explodoval. Hrozivý křik se dral přes celou místnost. Výbuch spálil vše v okolí jednoho metru. Žena křičela bolesti. Rozleptaná kůže byla černá jako uhel. Na tváři šly vidět i lícní kosti a kolem nich ohořelá kůže. Vlasy ožehnuté, stejně jako oblečení. Chlapec křičel o pomoc. Ovšem…bylo už pozdě.

***

,,A co se stalo pak?“ Zeptal se loutkař se zvedl zrak k zamyšlenému muži. Možná to byl zvláštní odstín nebo mu skutečně ukápla slza?
,,Co asi… všichni mě odsoudili. Vyhnali mě z vesnice. Byl jsem pro ně krvezrádce, vrah a ničema. Můj vlastní otec mě zavrhnul. Moje sestra se na mě nemohla ani podívat. Po všechny jsem byl pouze špína. A tak jsem se vydal na cestu. Začal vraždit a zabíjet. Nakonec i za peníze. Nevím proč, ale vidím v tom jediné východisko. A pak? Pak už to znáte, mistře. Přišli jste si pro mě a já se k vám přidal.“ Odpověděl na otázku a znova se zahleděl do dálky.
,,Nevěřím těm řečem, že osud si každý zvolí sám. Kdyby tomu tak bylo, tak nejsem tím, kým jsem. Nevěřím tomu, že každý má druhou šanci, Protože kdyby to byla pravda, tak mi odpustí. Nevěřím tomu, že osud si můžeš změnit. Protože kdyby ano, tak bych tady neseděl.“ Řekl po chvilce a pohledem neuhnul.
,,Hele, nech toho. Kdybys tu nebyl, koho bych měl za parťáka? Nedokážu se představit s tím prachama posedlým Kakuzem nebo lidi požírajícím Zetsuem.“ Odsekl Sasori tak nabručeným toném, že se Deidara musel pousmát.
,,Jistě. Ale je těžké zvládat tento výbuch. Je to umění.“ Odsekl protentokrát Deidara a stoupnul se.
,,Už zase začínáš? Říkám, že umění je věčné a…“ Namítal Sasori.
,,Myslím, že některé věci zůstanou při starém, mistře.“ Usmál se Deidara a vyšel do hlubin lesa. Měli před sebou ještě několik dní cesty.