Roots - 8. kapitola - Nebezpečná... přitažlivá

Daichi zpozorněla, když se dveře opět začaly otvírat. Deidara za sebou nezamkl a ona neodolala a alespoň nakoukla do chodby, po níž se zrovna nikdo neprocházel.
Teď se posadila, ruce položila na kolena a čekala, kdo vejde dovnitř. Její bratr se chvíli rozhlížel, zda splnila slib a neutekla.
„Smíš tu zůstat,“ oznámil jí. „Ale jen do té doby, dokud zas nebudeš pořádně mluvit. Nalhal jsem Šéfovi, že z tebe maximálně dostane tak dvě až tři věty, ale že se to lepší… abych ti to drobet ulehčil.“
„Fajn, budu se tím řídit.“
„Hm, jo a Hidan se zmínil, žes ho málem zabila. Jenže od něj je to výsměch.“
„Kdyby byl normální člověk, musel by po té ráně vykrvácet,“ ušklíbla se blonďatá dívka.
Deidara si k ní přisedl a sotva slyšitelným hlasem zašeptal: „A co matka?“
„Zlomil jsi jí srdce, když jsi utekl, když ji opustilo její „zlatíčko“. Uvěřila, žes zradil vesnici a přestala tě hledat. I když… tyhle zprávy nelhaly.“
„Jsou věci, které už nevrátím, ale ublížit jsem jí nechtěl.“
Daichi rázně vstala. „Ještě pořád má mě, milující dceru, která ji neopustí!“
Rychle změnil téma hovoru. „Já a Sasori tě budeme hlídat. Pořád tu existují jistá skrytá „nebezpečí“.“ Odmlčel se.
„To byl ten červenovlasý, že? Lékař nebo tak něco.“
Deidara se uchechtl. „Čistě rodinné tajemství, žádné školy na to nemá.“
Dívku to překvapilo. „Nemám z něj právě dobrý pocit. Vyzařuje z něho takový… chlad.“
Blonďáček přikývl. „Ale je to báječný přítel a já mu plně důvěřuju.“ Chystal se odejít. „Dnes tu ještě zůstaň, zítra už budeš moci chodit po sídle a představíme tě ostatním. Přece jenom tu s námi chvíli pobudeš.“
Věnovala mu uražený pohled, ale protestovat už se jí nechtělo.

První člověk, kterého poznala, byla modrovlasá mladá žena s nakrčeným obočím, jako by ji neustále něco rozčilovalo. Už od první chvíle jí nepadla do oka a zdálo se, že tato antipatie funguje i z opačné strany.
„Konan, tohle je moje sestra Daichi. Buď na ni prosím hodná, vrátím se brzy.“
Oslovená se zamračila a nakázala dívce, ať si sedne na židli a hlavně mlčí. Zdálo se, že modrovláska je vyloženě alergická i na pouhou přítomnost téhle osoby v sídle Akatsuki. Před chvílí ji okřikla, že příliš hlasitě dýchá. Měla starosti, nebo byla prostě podrážděná? Daichi to už každopádně lezlo na nervy.
„Hele, ty modrovlasá nádhero,“ vstala a rozhodila rukama, protože s ní lomcoval vztek. „… jestli máš nějakej mindrák, tak si ho laskavě vylévej na někom jiným, já na to nejsem totiž vůbec zvědavá!“ vmetla jí do tváře.
„Ty asi nemáš ponětí, s kým mluvíš, holčičko!“ rozčílila se jediná žena v řadách Akatsuki, rychlým pohybem rukou udělala pečeť a nechala z rukávů vyletět několik listů papíru. Náraz dívku odmrštil a Konanino speciální jutsu přilepilo děvče ke stěně.
„Fajn, já se taky umím prát!“ Chtěla jí opravdu dát zavyučenou. Nahromadila veškerou svou sílu, aby odlepila ruce a mohla provést pro změnu své jutsu.
Konan se rozhlížela, v očích hrůzu. Kam ta cizinka jenom mohla zmizet? Náhle vyjekla, protože něco jí skočilo na záda, během bojového pokřiku ji přimáčklo k zemi a zkroutilo obě ruce za zády.
„Teďka už si nebudeš vyskakovat, co? Na dálku nebezpečný protivník, ale útok zblízka je tvůj konec,“ syčela jí do ucha, zatímco si vychutnávala pocit vítězství. Ovšem, ne nadlouho…
„Daichi! Co to tu sakra vyvádíš?“ Deidara se div nechytal za hlavu, popravdě neměl daleko k srdečnímu infarktu.
„Ona si začala!“ opáčila.
„To je jedno! Honem z ní slez. Je to Šéfovo pravá ruka, ten tě přetrhne jako hada, ne-li hůř!“
Blonďatý umělec ji chytl za ruku, pořádně stiskl a vedl do pokoje přes chodbu. Čekala, že bude kázání a také si ho musela vyslechnout.
„Jak si to představuješ? Co tě to vůbec napadlo? Tohle přece nemůžeš dělat!“ Byl doopravdy rozčilený.
„Víš, ono přežít to tady neni jednoduchý. Kdyby neprovokovala, nevybuchla bych!“ Vzdorovitě založila ruce v bok.
„Nejsi tu jako host, to si laskavě uvědom! Jsi zajatkyně, a jestli ještě jednou vyvedeš takovouhle pitomost, osobně tě přivážu támhle k tý židli! Já za tebe ručím, jasný?“ Neodpověděla mu, jen se mračila a krabatila čelo. „Moje sestra se chová jak nezvedený dítě.“ Vzdychl a vyšel ze dveří. Vyskočila, jakmile uslyšela, že zamyká. „Deidaro! Otevři ty dveře… hned!“ volala a bušila do nich. V pokoji bylo okno, avšak příliš malé, aby mohlo posloužit k útěku.
„Zmetku!“ Odplivla si po vzoru drsných a neotesaných chlapů a opět praštila do dveří. Ty se znenadání otevřely a dívka odlétla o kousek dozadu. Měla velké štěstí, že se o nic nepraštila, jen si malinko narazila záda.
„Promiň, neviděl jsem tě,“ prohlásil mladík ve dveřích. Trhla sebou. Zas ten člověk, ze kterého má tak zvláštní a ne zrovna dobrý pocit.
Pomohl jí vstát. „Příště dávej větší pozor!“ Chvíli mlčel a pak dodal: „Napřahovala ses. Kdo měl dostat tu ránu?“
Daichi se odtáhla a dotkla se zad, protože naražená místa pálila. „Deidara! Myslí si, že je pán světa a může mi rozkazovat! Přitom je jen prachsprostý… ale proč to ti vůbec vykládám…“ Zarazila se a tvářila se uraženě.
„Konan ráda žaluje. To znamená, že budeš mít problém,“ řekl, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Vyvalila oči. Jak to, že o tom může mluvit tak klidně?
Všiml si toho pohledu. „Deidara má na tebe hrozný vztek. Vypadá to, že jsi dost neposlušná sestra,“ pronesl hlasem tak vážným, až ji zamrazilo.
„Jen se tu chci cítit bezpečně, o to tu jde.“ Vrátila se na postel, sedla si na ni a otočila se k loutkáři zády.
Díval se na ni a v duchu se musel smát. Deidara byl nepochybně silný ninja, ale vidět, jak s ním zametá tahle nesmírně pěkná dívka, byl opravdu nevšední zážitek. Je tak nebezpečná, ale zároveň… přitažlivá. Ale co to? Jaké nové emoce se to derou z jeho nitra na povrch? Že by… sympatie k té divoké kunoichi, která s ním zjevně odmítá mluvit?

Postřehla, že si sedl na opačný konec jejího lože. „Pojď sem.“
„Nevím, proč bych měla!“ odsekla.
„Protože tě o to žádám. Nepřikazuju, žádám,“ odpověděl klidně. Její zvědavost byla silnější než strach. Co po ní asi tak může chtít?
Přiblížila se k němu. Uvelebil se pohodlněji, záda opřel o stěnu. „Polož hlavu sem. Co cítíš?“
Podivila se té prosbě, ale přiložila ucho k jeho hrudi, načež se zaposlouchala. „Slyším srdce… bije,“ špitla.
„A jak?“
Daichi se zamyslela. „No… dost rychle a… hlasitě.“
„Děkuji, už půjdu.“ Pásl se na jejím udiveném pohledu a zároveň si ověřil, co potřeboval. „Být tebou, radši se připravím. Vůdce trestá hodně krutě.“ S těmi slovy opustil dívčin pokoj.
Byla zmatená. Co to mělo znamenat? Nejdřív s ní flirtoval, toho si všimla až moc dobře, a pak jí s naprostým klidem oznámí, že by se měla připravit na potrestání. Pravda, bylo to sice dost zvláštní, ale… jeho chování jí nešlo na rozum. Kdo je ve skutečnosti ten tajemný Sasori? Zavrtěla hlavou a přestala se tím zabývat. Co je jí po nějakém… kriminálníkovi?