Roots - 7. kapitola - Sourozenecké setkání

Na Deidarův návrat nemuseli čekat dlouho, svou přítomnost ohlásil ještě téhož večera. Už ve dveřích mu kolegové z Akatsuki oznámili, že pro něj nachystali překvapení. V očekávání nejhoršího odemkl dveře dívčina pokoje, sáhl po vypínači a rozsvítil. Když ji uviděl ležet na posteli, málem mu to vyrazilo dech. Že by se na něj smluvili a tohle bylo jedno z Itachiho genjutsu? Štípl se, ale pokoj se nechtěl rozplynout. Popošel blíž k posteli. Nemohl se mýlit, Daichi ležela přímo naproti němu.
„Sestřičko, vstávej.“ Jemně do ní šťouchl dlaní.
Otevřela oči a hleděla do těch bratrových. „Takže jsi u nich,“ pronesla zklamaně.
„Jak jsi se sem dostala? Slyšel jsem ostatní říkat, že nechceš mluvit.“
„A ty by ses snad bavil s takovými dvěma hulváty?“ zašeptala s výraznou známkou vzteku v hlase.
„Fajn, neprozradím tě. Ale moc si s nimi nezahrávej, jsou nebezpeční.“
Daichi sklonila hlavu. „Nemůžu tomu uvěřit. Doufala jsem, že ten tvůj útěk je jen nějaký hloupý žert, ale… kruci, já jsem tak pitomá. Bavím se tu se zrádcem vlastní rodiny.“
Ta poznámka zabolela. „Vzpomínáš si ještě na Hirokiho Gakuru? A co takhle na jeho otce? Anebo snad nevíš o všech těch konfliktech a rvačkách, které ve vesnici vznikly kvůli nim?!“
„Takže… proto jsi to udělal.“ Chytila ho za ruku. „Tak… se vrať se mnou domů… a na všechno zapomeneme!“
„Nemůžu, Daichi. Neopustím své přátele a ani teď, když už uplynul rok od toho všeho, pro mě ve vesnici není místo.“ Poklepal si na čelenku, jejíž znak byl něčím rozříznutý.
„Jenže… tady tě nic dobrého nečeká!“ odporovala mu.
„O tom si rozhodnu sám. Ale chci, abys mi slíbila, že si nebudeš nijak zahrávat. Moje slovo má v Akatsuki pramalou váhu.“
„Dobře. Je to tvá volba,“ špitla. „Ale… neříkej nikomu z nich, že jsme spolu… hovořili.“
„Pojď ke mně.“ Přivinul ji k sobě. „Pochop jednu věc, Daichi. Co bylo, už není. Já jsem začal nový život a ty bys měla taky. Pokusím se tě odsud dostat co nejdřív, někam pryč, do bezpečí, rozumíš?“
Přišlo jí to tolik líto. Objala ho pevněji a smáčela mu černý plášť čerstvými slzami. „Ještě je stále možnost to změnit. Přemýšlej o tom, bráško, prosím.“
Zvedl se. „Jdu to nějak srovnat, zatím tu zůstaň. A… neboj se, budu mlčet.“
Přikývla, a když zabouchl dveře, opět si lehla. Choval se jako vždycky, ale… opravdu mu může důvěřovat?

Nazlobený Deidara se setkal s ostatními členy Akatsuki. „Nestačím žasnout, co jste to vy dva zas vyvedli!“ Namířil prstem na Hidana a Kakuzu. „A myslím, že si zasloužím vysvětlení!“
„Prostě se nám přimotala do cesty, nemohli jsme za to. Mysleli jsme, žes nás třeba sledoval, vždyť jste skoro stejný…,“ rozhovořil se bělovlasý.
„Ale jak zaútočila, bylo nám jasný, že je to někdo cizí,“ doplnil ho Kakuzu.
„O čem je řeč?“ zajímal se Kisame, který už také dorazil.
„Že tihle dva tupouni sem dotáhli mou sestru!“ objasnil mu Deidara.
„Není to náhodou ta, o které jsi nám vyprávěl?“ zívl Uchiha.
„Jo, a jestli se k ní přiblížíš, dopadne to s tebou špatně!“ vyhrožoval mu blonďáček, ale černovlasý mladík nikdy nebral jeho slova vážně.
„Kde je vlastně Šéf? Rád bych to vyřídil rychle!“ prohlásil blonďatý ninja, ale lehko u srdce mu rozhodně nebylo.

Jak se dalo očekávat, Peinova reakce byla bouřlivá. „Jedna ženská vám nestačí? To si sem musíte natahat další?“
„Na to se laskavě zeptejte támhle těch dvou,“ opáčil blonďatý ninja a Vůdcův zrak okamžitě spočinul na Kakuzovi s Hidanem.
„Copak jsme mohli vědět, že je to jeho sestra?“ Aby si svého velitele usmířili alespoň trochu, raději mu rychle předložili informace, pro které je poslal.
„Smí tu zůstat, dokud zase nezačne mluvit. S ohledem na to, že je pouhá obyvatelka Skryté kamenné, jak jste mi všichni tři potvrdili, zůstane naživu. Až ta chvíle nastane, upraví jí Sasori paměť a vy dva ji zas někde vypustíte. Ale tohle si pro příště odpusťte!“
Vůdce si začal pro sebe mumlat, že měl přijmout do Akatsuki jenom ninji bez rodin a bez závazků, například Uchihu.
„Ehm, drobnej detail, Šéfe. Itachi má bratra.“
„A ptal se tě snad někdo na něco, Deidaro? Ty můžeš být rád, že vás nevyrazím oba!“ rozčílil se Pein a vykázal ninju z pracovny.

Blonďáček musel rychle vymyslet nějaký plán. Trochu se obával mlsných pohledů ostatních členů Akatsuki. Měl by přijít na to, jak Daichi ochránit. A pak ho to napadlo.

„Sasori? Máš čas?“
Loutkář se otočil. „Aha, to jsi ty, Deidaro. Co se děje?“ zeptal se ledabyle, ale byl zvědavý.
„Potřebuju ohlídat ségru, dokud bude tady v sídle. Pomůžeš mi?“
Ta prosba ho zarazila. „Pokud si myslíš, že na to stačím, jsem ti k dispozici,“ mávl rukou.
„Já věděl, že je na tebe spoleh,“ usmál se blonďatý ninja.
Sasori počkal, až za ním zapadnou dveře a pak se zahloubal do vlastních myšlenek. Čemu jsem se to zas upsal? Hlídat tuhle divošku nebude nic jednoduchého. Navíc... je dost... zvláštní.