Příběh dítěte lásky- 28. kapitola

Najdi chrám!

Můj život se rychle vrátil do starých kolejí. Den po dni utíkal a já každý z nich žila nudným stereotypem. Orenjino-sensei pořád někde lítal po misích, misích, které pro mě ještě nejsou. Mě nechal v Listové, opuštěnou jako starého psa. Slovo mise pro mě bylo tak vzdálené, jako nebe nade mnou. Ale jednoho dne si mě nechala Pátá zavolat. Jako vždy seděla za svým stolem. V obličeji měla ustaraný výraz, ten výraz který ji zdobil od dne jmenování Hokagem.
,,Aido-sama.,'' začala ke mě mluvit, ,,Tvůj sensei Risu Orenjino je bohužel neustále pryč a ty nemůžeš trénovat.'' Kývla jsem. Asi mi chtěla dát náhradního senseie. Při pomyšlení, že by to mohla být Anko-sensei na mě padali mldloby. Anko pro mě nebyla zrovna nejlepší volba, z jednoho jednoduchého důvodu.
,,A proto jsem se rozhodla, na doporučení Orenjina, tě pověřit nalezením chrámu Létavce.,'' pronesla. Chrámu Létavce? Není to...
,,Tam žije člověk co ovládá létavý element!,'' rozzářila jsem se. Tsunade-sama kývla.
,,Ano. Ty ho požádáš jménem Konohy, jestli by tě chtihodný Hatomaru-sema nemohl čas trénovat.'' Tato informace mě víc než nadchla! Konečně se naučím ovládat svoji vzácnou létavou čakru!
,,Dobře!,'' souhlasila jsem s radostí, ,,Kde ho najdu?''
,,To je právě problém.,'' zamyslela se Pátá, ,,Nikdo neví kde Chrám Létavce je. Jedna z nejpravděpodobnějších možností je, že je v Zemi Čaje.'' Má nadšenost lehce opadla.
,,To ho mám hledat po celém světě?,'' zeptala jsem. Hokage-sama kývla.
,,Ale říká se, že ti co jsou dost silní na to aby mohli ovládnout Létavce, Chrám najdou.,'' řekla mi a já se zamyslela. Jsem doopravdy dostatečně silná? Chtěla jsem se zeptat, ale nezeptala. Kdybych byla skutečně tak silná, Pátá by něco řekla. Mlčela, i ona měla pochybnosti o mé síle.

Na misi jsem měla jít s Inuzukou Kibou a Haruno Sakurou. Nebylo jisté kolik dnů měla cesta do Země Čaje trvat. Tato mise se ani nedala srovnat s tou předchozí, hádky vystřídala příjemná atmosféra, tedy aspoň většinu času.
,,Kibo, to neni fér, že jedeš na Akamarovi.,'' stěžovala jsem si.
Kiba se z Akamarova hřbetu zasmál: ,,Pořiď si psa a budeš také jezdit.''
,,Hmm.,'' zamumlala jsem uraženě a šla dál. Tahle nerovnoprávnost mě štvala, ale Sakuru to nechalo chladnou. Nepřítomně se dívala dopředu a mlčela.
Chtěla jsem ji trochu zapojit do rozhovoru a tak jsem řekla: ,,Co si ty, Sakuro o tom myslíš?''
Sakura se na mě otočila, s úsměvem na tváři a rukou ukazujíc cestu před námi: ,,Tohle už nebude nespravedlné.'' Nejdříve jsem nevěděla co tím myslí, ale když jsem se koukla do míst kam ukazovala ruka, pochopila jsem. Na cestě bylo stádo koní. Širokodaleko nebyla žádná farma, toto byli divocí koně.
,,Ty myslíš...,'' zamyslela jsem se. Sakura kývla.
,,Dobře.,'' zasmála jsem se a zvedla ruku. Z prstů jsem udělala tvar, který značil, že se chystám vloupat se někomu do hlavy. Mím cílem byli dva hnědí koně na kraji.
Poté co jsem jim do hlavy dala aby nás poslouchali, oznámila jsem to Sakuře: ,,Tak, můžeme jet!'' Pěkně jsme to Kibovi nandali! On chudák se za náma coural na Akamarovi a my jsme si vesele cválali vepředu.
Pak to vzdal a zakřičel na nás: ,,Slezte z těch koní, ať je po vašem.'' Koně jsme tedy pustili a tentokrát jsme všichni pokračovali pěšky. Akamaru vedle nás poslušně běžel.

Nedá se říct, že by se ten den stalo ještě něco zajímavého a proto přejděme ke dni druhému. Druhý den bylo pěkné vedro. A nejvíc slunce pálilo v poledne.
,,To slunce... Já ho zabiju.,'' nadávala jsem celá zplavená.
,,Rád ti pomůžu.,'' nabídl mi pomoc Kiba s pomalu odumírajícím hlasem. Sakura už začínala být nervózní, každý kámen co jí stál v cestě odkopla několik set metrů daleko. Pak jsme uviděli vysvobození. Před námi na cestě, ozářený sluncem tak, že byl vidět jen stín, byl člověk.
,,To je...,'' zašeptala zmožená Sakura.
,,Člověěěěk!,'' zakřičel Kiba a s posledním kouskem energie k němu vyběhl. Akamaru, leč také moc unavený, neváhal a běžel za ním.
,,Blázni...,'' vydala ze sebe Sakura.
,,Pane, pane nevíte jak dlouho to ještě trvá do Země Čaje?,'' ptal se Kiba když jsme se k němu doplazili.
,,Jste z Listové, že?,'' zachraptěl stařik, zdřejmě byl nemocný.
,,Ano, jdeme do Země Čaje.,'' souhlasila Sakura.
,,Země Čaje...,'' zašeptal, ,,Vždyť tam už dávno jste vy hlupáci"''
,,Fakt?,'' vyjekla jsem. Výraz nás všech se dal vyjádřit jedním slovem- Sakra!
,,Ninjové z Listové nikdy neměli smysl pro orientaci a vidím, že i mladá generace to pochytila.,'' začal narážet na Listovou a před chvílí na smrt nemocný děda se stal kritizujícím.
,,My máme smysl pro orientaci!,'' rudla Sakura a vztahovala na staříka pěst. Už se chystala na něj vrhnout, ale naštěstí jsem po ní skočila a čin jí zarazila.
,,No jo, agresivita, to je vaše.,'' pokračoval dál, ,,A co je to za módu nosit strašný šátky kolem pasu a tahat sebou opelichané psy.'' To už bylo i na mě a Kibu dost.
Pustila jsem Sakuru, všichni tři a Akamaru jsme se na něj chtěli vrhnout, ale on dodal: ,,Když mě zlátíte, těžko se dozvíte kde je nejbližší vesnice.''
,,Dědku jeden!,'' zaklel Kiba, ale i s Akamarem odstoupili. I já jsem se zlidnila, ale Sakura pokračovala dál.
,,Sakuro! Nech ho!,'' domlouvala jsem jí a chytla jí za ruku.
,,On...,'' vydechla zuřivě Sakura.
,,On nám pomůže.,'' řekla jsem. Sakura uvolnila zaťatou pěst, přestala se vzpínat, ale vražedný pohled jí zůstal.
S oddychem jsem se zeptala: ,,Tak, kde že je ta vesnice?''

,,Dědek stará! Měli jsme ho zmlátit!,'' křičel Kiba potom co jsme opustili staříka.
,,Kibo, on za to nemůže.,'' uklidňovala jsem rozzuřeného kamaráda, ,,Můžeme za to mi, že jsme ho nechali jen tak jít!'' Sakura s námi vražedným pohledem souhlasila. Ani jsme si nemuseli odpustit tu krásu zabít toho protivu, vesnice byla pod kopcem na který jsme vylezli! Samozdřejmě by jsme ho nezabili, ale kdyby se do toho pustila Sakura, nevím jak by to dopadlo.
,,Ten... zabiju...,'' šeptala Sakura na které bylo vidět, že udělala jednu z největších chyb života. Stařík, vědom si toho co řekl, odpelášil hned potom, co nám řekl jakým směrem to je. Když jsme zjistili, že jsme byli necelý půl kilometr od vesnice, byl už dávno pryč.
,,Už by jsme toho měli nechat, měli by jsme se po vesnici zeptat co vědí o Chrámu Létavce.,'' přerušila jsem vylévání zlosti.
,,Máš pravdu, ten dědek nestojí za to aby jsme se jím zabývali.,'' odfrkl si zlostně Kiba. Sakura s ním kývnutím souhlasila.
,,Dobře.,'' řekla jsem s vědomím, že o něm už řeč nebude, ,,Měli by jsme se rozdělit. Kiba a Akamaru půjdou spolu a já půjdu se Sakurou...''
,,Já jsem velitel mise, já bych měla určovat kdo s kým půjde.,'' řekla jen tak mimochodem Sakura.
,,A jo.,'' ztuhla jsem.
,,Tak... Myslím, že by to mohlo být jak říkala Aida-chan.,'' usmála se. Já jsem jí úsměv opětovala.
,,Jdem do toho! Akamaru, my prohledáme severní část.,'' zajásal Kiba a spolu s Akamarem vyběhl.
,,Tak nám nezbívá nic jiného, než jít do jižní vesnice.,'' povzdechla si Sakura a vykročila.