Být chráněn 1

Být chráněn je pokračování povídky Chránit, ale jedná se o volné pokračování, takže se to dá číst zvlášť (Jako Minatova povinnost a Minatův odkaz)

Část první - Zprávy

Usnu? Usnu už konečně? Mě to tak nebaví… Vždycky tu ležím strašně dlouho a nic. Akorát si říkám, že jsem se na to spaní mohla vykašlat a radši trénovat nebo tak něco… Ale spát se prej musí. Takže spát budu. Už nevím, kdo mi to říkal, ale prej beze spaní neudělám nic. A protože já mám velký ambice, musím spát a hodně. Ale fakt mě to nebaví… To spaní je tak nudná věc! Pořád se dívat na svoje zavřený víčka... Lidi říkaj, že když zavřou oči, nic nevidí… Ale to v podstatě není pravda. Protože oni vidí… Vidí tmu. Spoustu tmy a nic než tmu. Jako kdyby jim nestačilo, že musej zhasínat lampičky, tak ještě zavírají oči, aby toho světla bylo co nejmíň. Proč člověk nemůže spát ve dne, když svítí slunko? Alespoň by měl pěkný sny, nebo ne? Kterej blbec to takhle pitomě vymyslel a my ho teď všichni napodobujem?
Sakra! Už zase přemýšlím nad něčím, nad čím bych přemýšlet neměla. Jestli chci teda usnout. A já usnout chci. Teda spíš musím, ale to už jsem dneska rozebírala… To by mi tak chybělo, abych to ještě opakovala a jednou za noc myslela na jednu věc desetkrát… Takovej blázen ještě nejsem. Asi. Ne, nejsem.
Bude se konečně něco dít? Nějakej sen, třeba? Mohla bych začít počítat letící kunaie… Nebo ovce, ale to dělají jenom malý děcka. A mě už je… Mě už je patnáct! Takže kunaie…
Jeden.
Druhej.
Třetí.
Čtvrtej… Hele, ten byl hozenej nakřivo.
Pátej.
Šestej… Mě už to nebaví. Ale musím dál.
Sedmej, osmej, devátej, desátej, jedenáctej…
Co tam dělá ovce? A přišla další! A třetí… A čtvrtá. Pátá, šestá, sedmá, osmá, devátá…
Řadí se vedle sebe, je to fakt divný. Všechny ty zářivě bílý ovce… Až moc bilý. Jako sníh. Když v zimě sněží, taky to všude září a když vyjdu ven, chvíli nic nevidím… Fakt, ty ovce jsou jako sníh. A sněží čímdál víc. Ale vážně. Všude něco padá a zakrývá to všechny ty ovce, padá to přímo před mýma očima a v tý tmě kterou vidím pod víčkama to vytváří malinký a zářivý světýlka. Ale sníh to není… Spíš… Vlna. Ta ovčí vlna, všechny ovce to zakrývá… A všechnu tu tmu!
První chomáč vlny, druhej, třetí…
Ne, tohle počítat nebudu. Je toho až moc. Padá to, pořád. A žádná tma tu už není… Všechno je zářivě bílý, jako kdyby tu právě teď vymalovali… I když, takhle čistou omítku jsem ještě nikdy neviděla. Je to bělejší než feudálův palác v centru…
Ale… Všechno to chmýří se někam posunuje. Vítr? Vítr to rozfoukává a já ty zvuky vážně slyším. Fučení, hnusný fučení. Kdybych nevěděla, že to není skutečnost, asi by mě chytila husí kůže. A tím foukáním se celej obraz pod mýma víčkama rozdělil na dvě půlky. Odkrylo to tu temnou černou barvu, a chmýří ještě hustěji nafoukalo na druhou stranu.
Mám husí kůži.
Vítr znova fouká, ale tentokrát se nic nehýbe… Jako kdybych cítila, jak do mě bije. Nebo, možná si to namlouvám, ale on se mnou vážně cloumá. Tentokrát chce odfouknout mě a fouká z obou stran. Chce mě někam strhnout! Do tmy nebo do chmýří…
Je mi z toho zima.
A fouká mi do uší. Chtěla bych si je přikrýt rukama, ale nemůžu, protože tohle není žádná realita…
Něco slyším… Nějakej nepřirozeně hlubokej hlas. Až moc. Takovej… Zvláštní. Člověk by nevěděl, jestli to myslí upřímně, jestli se nějak přetvařuje, protože v tý hloubce nejde rozeznat vůbec, ale vůbec nic. A pořád fouká… Fouká mi do uší.
Každou ztrátou začíná něco nového…
Uši si přikryju rukama. Ale vítr se dostane všude, tím hlasem, kterej mi chce něco říct…
Každou ztrátou začíná něco nového…
Cloumá se mnou ještě víc, než před tím. Žene mě, žene… Oba ty proudy chladivýho a nepřátelskýho větru se o mě jakokdyby přetlačují… Ale já se nedám! Já se sakra nedám!
Každou ztrátou začíná něco nového…
Přitisku si ruce na uši ještě víc.

A klid. Všude bylo nádherné ticho, takové, jako bývá ráno… Ještě než všichni vstanou, když nikdo nikde nekřičí. A venku není ani bílá, ani černá, jenom jemné čerstvé slunce, kterou svojí čerstvostí mrazí a hřeje zároveň. Tma ustupuje, ta noční tma, která vnikla lidem do bytů, do domů a pomáhala jim spát. Nastalo šero. A i to brzo zmizí…
„Ne!“ zaznělo najednou. Prázdnou místností. Tedy, skoro prázdnou… Normálním pokojem, s normální postelí, na kterém v pyžamu ležela nenormální dívka. Alespoň si to o ní všichni mysleli. Zoufale se převalovala na posteli, tiskla si ruce na uši a…
„Ne!“
… zuřivě se posadila na posteli. Chvíli se rozhlížela. Jako kdyby nevěděla, kde je… Jako kdyby nevěděla, že tohle je její byt, že tohle je její hnízdo, její domov. Jako kdyby byla překvapená, že je zrovna tady. Ale ona vážně byla.
„Co-,“ uklouzlo jí tiše, ale hned se usmála.
„No jasně. Blbej sen,“ oddychla si a znovu si lehla. Na tu postel, kde se díky ní odpoutalo prostěradlo ze svých rohů, kde se přikrývka svalila na zem a polštář skončil někde v nedohlednu. Ale jí to bylo jedno… Chtěla znovu spát, protože jí to šero vniklo do očí, z očí do myšlenek a ty myšlenky očím jednoznačně odpověděly, ať se zavřou a dál odpočívají. Protože je ještě brzo, a brzo se přece nevstává. A už vůbec ne, když to po ní nikdo nechce. A když se spát musí.
Skoro se znova ponořila do říše, kde její fantazie hrála prim, kam se dostávalo pomocí oveček a jiných „kusů“ všelijakého zboží, samozřejmě, pokud už člověk uměl počítat. Ve dnešním světě se totiž musí dokonce umět počítat, aby se člověku zdály sny! Nebo spíš, ty sny si samy vyžadují, aby člověk, kterému se mělo něco zdát, uměl napočítat alespoň do deseti… Sny jsou snad chytré. A ony vážně jsou…
Jenomže, tentokrát dívka nenapočítala ani do tří. Přerušil ji nějaký tupý zvuk.
„Dále,“ ozvala se neochotně, protože věděla, že na tenhle tupý zvuk se právě takhle odpovídá.
„Kushino-chan?“
Hele, co ten tady chce?
Dívka pomalu otevřela oči.
„Proč jsi tu tak brzo, já ještě spím,“ zamračila se a okamžitě na zemi vyhledala přikrývku, aby se mohla přikrýt.
„Pa-pardon,“ začervenal se kluk, která zaraženě stál ve dveřích a jako na povel se otočil zády. Vychovaný…
„Tak proč jsi tady?“ vzdychla Kushina a začala se poohlížet po polštáři.
„Mám pro tebe nějakou zprávu.“
„Sueko-sensei chce s naším týmem vyrazit do mise?“ nadchla se.
„Ne, ta zpráva je od feudálního pána.“
Kushina obrátila oči v sloup a zamávala na hnědovlasého chlapce, stojícího ve dveřích, zády k ní. Chlapce s čelenkou kolem čela. I když neviděla jeho obličej, věděla, jaký znak na té čelence je.
„Hele, Amakuchi, už se klidně otoč… A co chce?“
Znak Uzu no Kuni, Země víru. Znak spirálovitého kruhu… Měla stejnou… Tam, na zemi.
„Mám ti vyřídit něco, co by tě mohlo zajímat,“ přikývl.
Nesnášela, když se někdo nemohl vymáčknout hned.
„No?“
„Ale nemáš dělat ukvapené závěry.“
„Fajn…“
„A máš za feudálním pánem nejdřív zajít.“
„Skvělý…“
Začínala ztrácet trpělivost a chlapec pochopil, že by mohl říct to, k čemu celou dobu smiřuje…
„Namikaze z Listové-,“
„Jéé,“ rozzářila se Kushina. „Toho jsem neviděla strašně dlouho! Minato je tady?“
Ale kluk sklopil hlavu.
„Ne. Mám ti vyřídit, že Namikaze z Listové včera zemřel.“

Pršelo. Vždycky prší, když mají lidé smutnou náladu. Ale teď pršelo až moc a nikdo se neschovával pod žádným deštníkem, pod žádnou kapucou. Jako kdyby ten déšť skoro ani nevnímali… Celý zástup lidí, stojících téměř v pozoru. Proč stáli v pozoru? Vždycky se tím vyjadřuje nějaká úcta…
„Jdi sbohem,“ zašeptal jakýsi hlas. A nikdo se po něm neohlédl, i když pokazil všechno to posvátné mlčení.
„Jdi sbohem,“ zopakovala jiná ústa. Všichni se začali přidávat… Jeden hlas, druhý hlas, třetí hlas… A déšť ta slova nesmíval z jejich tras. Déšť ta slova nechal doplout až tam, kam doplout měla. K fotografii jakéhosi blonďatého muže… Ke které teď stejně blonďatý chlapec, v černém tričku, černých kalhotách, přidával bílé květy.
„Jdi sbohem,“ zašeptal jako poslední a sklopil svůj zrak k zemi. „Tati…“
Otočil se a šel se zařadit na okraj všech těch lidí, do první řady. A jeho ruka nervózně vnikla do kapsy těch černých kalhot, až se dotkla nějaké obálky.
Ten dopis si přečtu, tati… Jenom mi dej čas. Až mi bude trochu líp.

***
Tááák ^^ Měla jsem to v hlavě, ale nějak jsem předpokládala, že povídku navazující na moje oblíbený Chránit (tak ráda sem to psala ^^) začnu psát trošku pozdějc... Ale potom se jistí lidé ptali a nějak jsem si uvědomila, že to chci psát už teď A jsem ráda... Konečně nějaká rozdělaná série
Snad se vám "dvojka" bude líbit stejně jako jednička... Budu se snažit
Btw. ten začátek... Strhávána na černou nebo bílým chmýřím pokrytou stranu... No, však si ještě počtete ^^
Pokračování - Část druhá - Déšť