Sairan 1 - Naděje umírá poslední!

200 dní na konoze…to chce něco slavnostního ne ?? A co je slavnostnější než další pokračování mé oblíbené série . Jinak řečeno, pokračování 2. šance, Do pekla a zpět, Nitsuki a poslední v řadě Kaeri. Tak a je to tady tak do čtení

„Tma…všude tma…osamění…proč…co…vůbec tomu nerozumím. Skok po bratrovi, bolest a tma. Poslední moje vzpomínky. Pak už jen tma, tma všude kolem mě. Jsem snad mrtvá?? Ne, nemůžu bejt. To bych necítila tak ukrutnou bolest. Bolest z osamění. Byla bych na místě, kde jsou všichni šťastni, ale tam nejsem. Nevím, jak dlouho už tady jsem, ale je to dlouho. Ta nuda mě snad zabije! Nikdo tu není…nikdo, s kým bych se mohla zabavit, nebo alespoň promluvit. Jednou za čas slyším Mikon, takže nemůžu být mrtvá. Je to ale jen slabý hlásek. Skoro, jako bych byla hluchá a špatně slyšela. Ale to nejsem! Ne…prostě nemůžu, to…to prostě nejde, nemůže. Co, co jsem sakra komu dělala, že na mě seslal takový trest?!!! Já jsem přece nic neudělala…šla jsem jen na pomoc bratrovi, i přes vlastní zranění…je to snad špatné! Není...nemůže. Byla to snad chyba? Ne, to si nemyslím, ani přes tuhle samotu. Jen kdyby už tak chtěla skončit!!! Mam nutkání. Má chuť to ukončit! Přestat se trápit a jednou provždy odejít. Vždycky, když mě to však napadne, vzpomenu si na otcova slova: nikdy se nevzdám, to je moje cesta. Má cesta ninji! Ne, já, já to vydržím!!! I kdybych měla v osamění strávit další desetiletí! Já se nevzdám! Ne…nemůžu…nemám…nemám, to slovo nemam ve slovníku! Co, co to dělám. Už mi hráblo…Mluvím si tu sama pro sebe. Za to může ta samota. Jo, potvrzeno, zcvokla jsem se…Má…mám dojem, že něco vidím! Počkat, ne to ne!!! To nemůže!! Hej, nedělej to! Polož tu katanu!! Nééééé….“

„Sakra, ten dnešek je snad nekonečnej.“ Povzdechl si muž s krumpáčem v ruce a pohlédl na svého kolegu, kopajícího na druhé straně tmavé chodby.
„Čím víc budeš mluvit, tím pomaleji ti to bude utíkat.“ Povzdechl si ten druhý, jal se lopaty a začal házet vykopané uhlí do vozejku.
„Já vím že to půjde pomaleji, ale to ticho mě zabíjí. Nemam rád ticho! Je hrozný. A ten zvuk krumpáče narážejícího do tvrdé skály je ještě horší…už se mi o něm dokonce i zdá. Proč nic neříkáš?“ Podivil se muž a otočil se na svého kolegu.
„Chiko kde jsi??“ Začal řvát na celou jeskyni.
„Hele, tohle je vážně blbej vtip! Vím, že jsi vtipálek, ale tohle je moc…“ Ale nikdo se neozýval.
„Vylez nebo to balím!“ Neuvědomil si, že je vlastně na konci tunelu. Takže se jeho spolupracovník, vlastně ani neměl kde ukrýt.
„Já…já jdu…“ Zaječel vystrašeně a vzal nohy na ramena.

Potichu vešel do místnosti, jako by se bál že dvaadvacetiletou dívku probudí. Přiblížil se k její posteli, opřel se o ni a smutně pohlédl na její nehybnou tvář. Jeho oblečení bylo stále stejné, jen přibyla jouninská vesta, zestárl a zesílil. Bylo mu smutno, stýskalo se mu po ní. Byly téměř nejlepší kamarádi. Ale ona při snaze, zachránit svého nevlastního bratra, téměř zemřela. Bratra, jehož je právě on nyní senseiem. Vypadala pořád stejně, jen jí jednou za dva měsíce přišla Sakura ostříhat její zlatavé vlasy a pobrečet si u ní. Nejednou k ní v tuhle chvíli přišel a vyrušil jí tak od činnosti.
*Pooof* Zjevila se vedle postele další z členů jeho bývalého týmu.
„Ahoj Mikon.“ Pozdravil smutně.
„Ahoj.“ Odvětila mu.
„Dnes je tomu 7 let.“ Řekl a nastolil pohled sžíraného muže.
„Také sis vzpomněl.“ Podívala se na něho.
„Tohle datum mám v kalendáři zaškrtlé černou fixou.“ Poznamenal.
„Mů…můžu mít otázku??“ Podíval se na Mikon tázavě, po chvíli ticha.
„Jistě.“ Mírně se usmála.
„Když si v její mysli, vidíš jí tam??“ Zvýraznil se ještě víc smutek v jeho tváři.
„Ne, slyším její nářek, ale nikde jí nevidím.“ Cítila, že má slzy na krajíčku i jako pouze vyvolaný a přeměněný klon.
„A odpovídá na volání??“
„Občas ano.“ Odpověděla.
„Tak jí potom řekni, že na ni všichni vzpomínáme.“ Utrousil slzu.
„Tím ji utěšuji pokaždé, těžce to nese. Samota nečiní nikomu dobře, a kord sedm dlouhých let.“ Neznala ten pocit, ale jen pomyšlení na to jí bolelo u srdce.
„Už budu muset, jdeme se studenty na misi.“ Ušklíbl se smutně.
„Neřekl jsi Atarashimu, že sem jdeš??“ Podivila se.
„Ne, chtěl by jít semnou. Ne že by mi vadil, ale občas dovede být otravný. Vždyť to sama víš, trénuješ s ním.“ Pousmál se a nakročil k odchodu.
„Ano, vím jak to myslíš. Tak zatím ahoj.“
„Ahoj.“ Ohlídl se za oběma děvčaty a opustil místnost.

Děcka už na něho čekala na mostě, jenž vede přes říčku, protékající Konohou.
„Co mu zase tak trvá.“ Zatvářil se naštvaně Atarashi.
„Jako by sis už za tu dobu, co ho znáš, nemohl zvyknout.“ Ušklíbla se na něho Kin.

Kin
Dívka z dětského domova v Konoze. Rodiče byly zabiti na misi, když jí byly tři a ona od té doby žije sama. Je to ale velký optimista a tak nedává svůj občasný žal moc najevo a raději tím přátele moc neobtěžuje, přesto že by se jí tím občas ulevilo. Sama se všem snaží co nejvíce pomáhat.
V boji se zaměřuje na genjutsu. Dobře ovládá svou chakru a tak je na genjutsu jako dělaná.
Má dlouhé zrzavé vlasy, žluté triko a tmavě modrou sukni. Je levák.
Její jméno v překladu znamená “zlatá“

„Jednou přijít musí.“ Poznamenal s poklidem Shizuko.

Shizuko
Syn Choujiho.
Matka zemřela při porodu. Oproti svému otci nemá chlapec takový apetit a není při těle.
Je spíše klidný a do ničeho se nehrne po hlavě. Občas má ale svou náladu a tak je hádavý a provokuje. Nesnáší poznámky na svého otce, kterého od srdce miluje a jedině jemu neodmlouvá a dokáže se s ním shodnout.
Hnědovlasý chlapec v zelené mikině a černých kraťasech bojující nejčastěji pomocí taijutsu. Má malou zásobu chakry a tak se ani nesnaží naučit obtížnější techniky.
Jeho jméno znamená “klidné dítě“

*poof*
Objevil se na červeném, dřevěném zábradlí mostu, na němž děti stáli, dým. Po jehož rozplynutí na ně vybafl Anshinův omluvný výraz.
„Kde se sakra flákáš! Víš jak dlouho tady na tebe už čekáme!! A ty si klidně přijdeš pozdě!!!!“ Vyjel na něho Atarashi, že z toho jounin málem spadl do vody.
„Byl jsem…“ Chtěl se začít hájit, když si uvědomil, že by se asi Atasrahiho nálada ještě víc zhoršila a on si vzal za úkol, chránit ho dokud se Niki neprobudí. I přes nepříznivé věštby doktorů v to všichni věřili.
„Noo?“ Zajímala se i Kin.
„Máti mě zdržela, pomáhal jsem jí s nudlemi.“ Řekl omluvně. (Kakashi měl tu smůlu, že se nemohl vymlouvat na rodinu.)
„A kde máš nějaký ramen na omluvu.“ Rozzářili se Atarashimu oči.
„Sorry děcka. Na jídlo není čas, mise volá.“ Slez ze zábradlí.
„Typické.“ Dal si Atarashi ruce přes sebe a nastolil na své tváři naštvaný výraz.
„Co je to za misi??“ Zeptal se Shizuko.
„V Batasu se začali ztrácet horníci v dolech.“ Nahodil vážnej pohled.
„Ztrácet…v te…temném tu…tunelu?“ Roztřásla se Kin.
„Žůůůůžo.“ Vypustil ze sebe Atarashi své nadšení naplno.
„Hmm.“ Řekl Shizuko bez sebemenšího zájmu.
„Jestli narážíte na něco, jako jsou duchové, tak to neexistuje.“ Rozesmál se Anshin.
„Co ty víš.“ Podíval se na něho podezíravě Atarashi.
„Dobře, tak existují.“ Zatvářil se tajemně.
„Áááá, přestaňte mě děsit!“ Zaječela na ně Kin.
„Nechte toho dětského hádání.“ Přerušil je Shizuko.
„Od kdy je tu on ten nejstarší, aby mohl poroučet.“ Pošeptal Anshin Atarashimu, který vzápětí chytil záchvat smíchu a i Kin, která to zaslechla, se rozesmála.
„Co je tady k smíchu??“ Nechápal je chlapec.
„Neřeš to Shizuko. Tak vyrazíme děcka, je to tam pár hodin cesty. Pospěšte, ať nemusíme nocovat v lese.“ Začal je Anshin povzbuzovat.

„Naruto, neviděl si ten Anbu oblek co jsem měla v zásuvce??“ Hrabala se Sakura svou skříní, plnou různých hadrů.
„Ne, přísahám, že tentokrát sem to nebyl já.“ Začal se Naruto bránit možnému obvinění.
„Jen aby.“ Zavzpomínala, jak se jí narval do jejích růžovejch hadříků, když byl namol.
„Víš o tom, že je to dneska sedm let, co je Niki v komatu.“ Podotkla smutně a utrousila slzu.
„Sedm let??? To to letí.“ Pohlédl na Sakuru se stejným výrazem v obličeji. „Je vůbec ještě nějaká naděje??“
„Naděje umírá poslední!“