Kaeri 1 - Mikon

Na začátku každé série dělám nějaký ten otravný úvod a ani tady to nebude výjimkou. Náš tým 13 se pohádal a každý svou cestou vesnici opustil, po 3 letech se každý svou cestou zase vrací do Konohy. Jak to začalo se dozvíte z pohledu každé postavy v příštích 3 dílech, jak to bude pokračovat se dozvíte později. Na scéně se objevují nové postavy atd. . Ještě sem zapomněl na malou poznámku Povídka navazuje na mou předešlou povídku - Nitsuki. Není tvou povinností jí číst, ale bude to pro tebe lepší aby ses lépe seznámil(a) s postavami pokud jí tedy už nemáš ve své hlavě . Tak ke čtení!

Výcvik skončil a konečně se mohla vydat po těch 3 dlouhých letech domu, do Konohy. Proč vlastně odešla? Už je to dlouho ale na ty poslední dny v domovině nemohla zapomenout. Asi nejhorší dny v jejím životě. Vzpomínky se jí začali vracet, city ač utlumené výcvikem se též dostávali na povrh. Čím víc se blížila Konoze, tím víc byla opět člověkem, člověkem silnějším než kdy jindy.

„Vaší misí bude ochránit syna, bratra, feudálního pána země ohňů.“ Řekl Naruto a do místnosti vešel asi 15tiletý hnědovlasý vysoký kluk s příjemným obličejem. Byl přímo úžasný! Mikon z něj nemohla odtrhnout oči, on evidentně z ní taky ne. Díval se na ní a ona na něj.
„Kam ho povedeme?“ Ušklíbla se Niki.
„Do jeho rodné vesnice….“
…
„Velitelem týmu bude Mikon, je to jediný chunin v týmu a tak usuzuji že ona je nejlepší kandidát.“ Pousmál se hokage. Niki se netvářila moc šťastně.
„Ano pane! Nespustím ho z očí!“ Odpověděla Mikon a stále pozorovala ochraňovaný objekt s velikou zálibou.
„Dobře, věřím že bude v dobrých rukou. Dejte si ale pozor! Rank mise je A, tady Natse je velice důležitá osoba a kdekdo z cizích zemí by mohl mít zájem o jeho smrt.“
„Jistě pane!“ Ozval se Anshin. Natse jen stál a poslouchal, zároveň jedním okem pokukoval po Mikon. Ta ho hlídala celím svým hledím.
„Koukám že Mikon to bere dost vážně, tak běžte!“ Usmál se Naruto a poslal tým na doprovodnou misi.

Jo to bylo pěkný, a cesta dál taky, Niki sice nepůsobila moc příjemně, ale jí to nevadilo. Natse jí to dost vynahrazoval. Jenom kdyby se nestalo to co se stalo. Začali dívce pomalu kapat slzy při vzpomínce na misi a na své přátelé.

„Lidi, nerad vás otravuju ale už nemůžu.“ Zastavil Natse, neměl jejich výdrž ani trénink, a jejich tempu už taky moc nestačil.
„Jasně, nevadí, tak zastavíme.“ Přikývl Anshin.
„Radši bych šla.“ Ušklíbla se nepříjemně bloncka.
„Odpočinem si!“ Rozhodla Mikon.
„Díky.“ Odpověděl chlapec, sednul si a opřel se o kmen.
„Odpočívat v lese se nám už několikrát nevyplatilo.“ Začala Niki protestovat.
„Já sem tu velitel a říkám že si odpočineme!“ prosadila si svoje Mikon a usmála se na Natse, ten jí pohled oplatil. Niki se k nim otočila zády.
…
Natse a Mikon se zanedlouho vypařili. Dostali se asi 200m od místa kde původně zastavili. Nejdříve si jen povídali. Pak se Mikon opřela o kmen stromu, chlapec se k ní přitisknul. Ona zavřela oči a očekávala polibek. Jediný co dostala byla pěstí do xichtu. Otevřela oči, kolem ní byla skupinka ninjů ze zvučný. Chlapci držel jeden z shinobi kunai u krku. Mikon i při pokusu o útok se nic moc nepovedlo udělat a tak padla taky do zajetí.
„Jak si s nimi pohrajem?“ Pozeptal se jeden z ninjů. Pohled velitele skupiny se odvrátil na řeku tečící kole. Oba svázali a ponořili do vody. 2 shinobi je pod tou vodou drželi a zbytek jen stál a díval se. Víc Mikon neviděla, byla pod vodou a nemohla dýchat, radši se ale dusila, než aby se topila, ale co Natse? Neviděla ho, voda byla kalná. Řeka byla na své umístění dost hluboká. Chunin(ka) už nemohla dýchat. Už to prostě nešlo. Vydechla a začala se topit. Shinobi já náhle pustil. Ona však nemohla nic dělat. Pak jí ale někdo vytáhl nad vodu. Niki!
Mikon se po vzpamatování rozhlížela kolem sebe. Niki měla ve tváři smutný pohled, Anshin též. Ninjove se váleli všude kolem ale kde je Natse? Její pohled ho našel o několik metru opodál. Dívka k němu doběhla, slzy jí začali téct proudem, byl mrtvý…utonul!

Ano, je to již minulost, ale smutná. Čím víc Mikon vzpomínala tím víc se jí bylo do breku , ale vzpomínat nepřestala. Musela si připomenout proč vlastně z vesnice odešla!

Poté co byly všichni 3 Narutem seřváni a posláni domu se partička zastavila dole pod budovou hokage. Mikon stále brečela, a její týmoví kolegove jí v tom nechali. Ne, nechali se jí v tom topit, nikdo jí nepodal pomocnou ruku.
„Neřvi.“ Řekla Niki.
„Ale…ale…“
„Můžeš si za to sama.“ Opravdu od ní by Mikon v tuhle chvíli čekala jiný slova.
„Cože?! To si země děláš srandu?!“
„Ne! Prostě na to nemáš.“
„Co tím myslíš, sem už chunin, a ty si jen genin, kdo jiný by na to měl mít když ne já?!“
„Že by já? Nechápu jak z tebe mohli udělat chunina!“
„Tak tohle tě žere? Asi jsem lepší než ty, když jsem se jím stala!“
„Ty? To těžko! Nikdy sem v boji nebyla horší než ty! Jsem v něm o hodně lepší!“
„Boji možná, ale to není jenom o boji, je to i o taktice. A já sem v ní evidentně lepší!“
„Mě se to nezdálo moc taktický když si se s klientem od trhla od týmu!“
„Ale…“
„Díky tobě zemřel! Kdybys alespoň něco řekla! Takhle jsme vás museli zachraňovat!“
„No tak vám to asi moc nevyšlo když umřel!“ Mikon začali téct slzy. On byl…on byl ten praví a zemřel jí téměř v náručí!
„ Bylo jih víc! A já sem svojí várku pokosila, Anshinovi to šlo pomalejš. Měla sem na výběr. Myslíš že sem měla nechat utopit tebe?“
„JO!“ Mikon dala Niki facku a rozběhla se domu. Co se dělo dál jí nezajímalo. Už Niki nechtěla vidět, a Anshina taky ne, měl se jí zastat a né tam jen tak stát a čumět.

„Byla jsem malá.“ Pomyslela si. „Na jejím místě bych asi udělala to samý, ale to už je dlouho…“ Odtrhla se na chvíli Mikon od vzpomínek, zanedlouho se k nim ale opět vrátila. „Toho večera jsem se zachovala víc jak hloupě, opět jsem ale měla štěstí.“

Dívka si sbalila všechny potřebný věci a odešla ze sídla hyuuga klanu oknem. Vydala se co nejkratší cestou k bráně konohy. Kam půjde? Nevěděla, ale to jí bylo jedno, chtěla pryč! A to na hodně dlouho! City se mísily se vzpomínkami na dnešní hádku. Už to nemohla snášet. Bylo toho moc a chtěla mít pokoj od všeho, misí, rodičů a hlavně Niki.
Zašla za bránu a ještě naposledy se podívala na znak Konohy. Bude jí to chybět.
„To není to nejlepší co bys mohla udělat.“ Ozvalo se z hradby. Dívka udiveně pohlédla nahoru.
„Sakuro-sama.“ Udivila se.
„Co se to dneska děje že se všichni rozhodli odejít z vesnice?!“
„Není to jedno?“
„Je, pokud bys o to alespoň požádala. Zdrhnout není řešení!“
„Já tady už ale nemůžu být!“ Zamračila se dívka.
„Vím co se stalo, ne jednou sem to dneska slyšela.“ Nasadila hokage smutný výraz a podívala se na měsíc, který byl v úplňku.
„Tak proč mě zdržujete.“
„Víš vůbec kam půjdeš?“ Mikon se zamyslela.
„Ne…“
„Co bys řekla výcviku v mlžný?“
„Výcviku?“
„Jo… Na Oinina ?“
„Myslíte lovce?“
„Přesně, je to na 3 roky, to si myslím že na uklidnění stačí. Pouč se z chyb jiných. Málo lidí co takhle z vesnice odešlo zůstalo dobrými.
„Dobře, a vy mi to dohodnete?“
„Za podmínky že se do vesnice po dokončení výcviku vrátíš.“
„Dobře, slibuji.“ Usmála se Mikon.

Jo, už jsou to 3 roky, 3 dlouhý roky a brána vesnice se pomalu blíží. Mikon si sebou nese jen málo památku z mlžný. Shuriken, který dostala po dokončení, masku oinina se znakem konohy, a několik jehel. Teď už je ale čas zapomenout na minulost a zabývat se budoucností. A co je hlavní usmířit se s týmem. Mikon si náhle vzpomněla na Niki a Anshina. Sakura tehdy naznačovala že asi i oni opustili vesnici…jak se asi mají? A jak vypadají…