Ze snu do reality

To bylo tenkrát..., když se mi zdál ten sen. Ten sen už bych nikdy nechtěla zažít. Ten sen byl hodně reálný. Jako by mi říkal, že jednou se to stane. Jako by mě připravoval na budoucnost. Připravoval mě na to, že jednou pochopím jaký život vlastně je...

Vznášeli jsme se. Někde hodně vysoko. Tak vysoko, že jsme se špičkama nohou dotýkali bělavých mraků. Ty mraky... nejde se jich dotknout, ale my jsme mohli. Mohli jsme po nich kráčet, jako po zimním sněhu. Sněhu, který právě napadl. Chodili jsme lehce, vlastně jsme se skoro vznášeli. Nad hlavami nám létali ptáci. Vše tam nahoře nám dávalo najevo, že nám naši lásku schvalují. Přejí nám to. Ptáci před námi vytvořili vzdušný oblak ve tvaru srdce.
Sakura a Sasuke. Bylo to krásné... Užívali jsme si společného štěstí. Ale přesto jsme věděli, že jednoho dne musí jeden z nás odejít. Že budeme muset být odloučeni. A odtrhnuti od sebe, nedobrovolně. Jednou ten den nastat musel a my jsme stále nevěděli, kdo z nás půjde...
Ten kdo půjde, bude žít normální život. Tak jako před tím. I když mu bude chybět to nejlepší, co ho v životě potkalo. Ale bude moct najít nového přítele... žít dál... i když ho v životě čeká spousta nástrah.
A ten, kdo zůstane, bude do konce života žít sám. Jen poslouchat zpěv ptáků, kteří se mu snaží sdělovat zprávy ze zdola. Ale on ptákům nerozumí...
Ten den nastal hned po vzdušném obláčku. Před námi se otevřela černá díra. Mraky už nebyly bílé. Byly skoro černé. Všichni ptáci už dávno odlétli. Nechtěli být u toho, až se ze šťastné lásky stane nešťastná. Koukli jsme se na sebe a stále nevěděli, kdo půjde. Prosil mě. Klečel na kolenou a prosebně se na mě díval. Koukla jsem se do propasti. Byla černá a skrývala jen samé zlo a temnotu. Ale já jsem se té propasti nebála. Musí jít on. Chtěla jsem to. Ale to co jsem chtěla já, nikoho nezajímalo. Otočila jsem se k němu a přivinula se na jeho hruď. Políbil mně na rty. Jeho oči se na mně dívaly. Byly vlhké a leskly se. Moje oči se taky leskly. Více než ty jeho. Naposledy mne políbil. Vzal mě do náruče a hodil do hluboké propasti. Padala jsem pořád dolů. Před chvilkou byl tak strašně blízko... a teď?... teď je tak strašně daleko....
,,Sasuke!!!‘‘

Oddychnu si, ještě že to byl jenom sen. Že to byl jenom sen, o tom mě přesvědčí Sasuke. Jsem tak ráda že je tu se mnou. Že je mi pořád na blízku. Z jeho výrazu na tváři jsem poznala, že asi nemá zrovna nejlepší den.
,,Sakuro. Musím odejít. Nemůžu ti říct kam a ani kdo mě tam poslal. Ale....já jsem pořád s tebou. Ty budeš vždycky v mém srdci... Sbohem Sakuro...‘‘ řekl, a v očích měl ten samý výraz, jako v tom snu. Jako když mě opouštěl. Oči měl vlhké a lesky se mu. Sesypala jsem se na zem. Jak může odejít? Jak mě může opustit?...
Sen, ten sen. Je to stejné. Nejdřív láska a potom odloučení.
,,Neodcházej, Sasuke, prosím!‘‘
Vždy se mi dostalo stejné odpovědi. Já musím. Proč se mi vůbec zdál ten sen.... možná to bylo varování. Varování, že nemám být závislá na jednom člověku. Ale já tě miluji Sasuke. Tak proč odcházíš? Neopouštěj mě...

To bylo tenkrát... když jsem se vzpamatovala z toho, co mi život přichystal. A taky... zdál se mi jeden sen. Ten sen byl hodně reálný. Sasuke se vrátil zpět. Zpátky za mnou. Ale přece jenom... byl to jen sen. Čekala jsem každý den. Pořád jsem doufala. Ale on nepřicházel...
Já měla pořádný šrám na duši a taky naději. Naději že se jednou objeví a jeho ruce mne zase jednou pohladí...