Tobogán zklamání

Tobogán. Jedině tak se dá nazvat můj život. Jednou jsem nahoře, podruhé zase dole. Jednou se točím dokola a potom jedu rovně. Teď byla ta situace, kdy jsem se točila a byla dole... Chodila jsem v příjezdové dráze, kde mi voda sahala sotva po kotníky. S mým přítelem... nejbližším přítelem... s mým jediným štěstím... jsem byla vždy nahoře, hodně vysoko. Až skoro u nebe. Najednou jsem zakopla a padala dolů... hodně strmým pádem...

V ruce držela jeho fotku. Byla už celá zmačkaná a promáčená od slz. Od slz, které každý den dopadaly na jeho tvář. Ta tvář už nebyla skutečná, byla jen na cáru papíru. Každý večer jen ležela pod peřinou a potichu šeptala jeho jméno. Její dlouhé fialové vlasy byly rozpuštěny na polštáři. Podvědomě cítila, jak se jí jeho ruce ve tmě dotýkají. Ach Naruto. Bolestně vzdychla a vzpomínala na společné chvíle, strávené s ním... Udělala chybu, ale každý může dostat druhou šanci... Odpusť, Naruto...

A jak to vlastně bylo?
Bylo to tak, že zklamala na celé čáře...
Zklamala svého přítele...
Byli zrovna na misi...
Ona a Naruto.
Hned první den seděli u stanu. Povídali si. Nikdy neměl přijít. Ten kdo může za to, že se proklíná. Proklíná den, kdy přišel. Den, kdy přišel k nim. Ale je vlastně sobec. Může si za to sama...

Probíhá lesem a do tváře jí šlehají větvičky stromů. Šlehají tak ostře, jako kdyby věděly, co udělala. Oplácely jí její čin. Kéž by byla jako ty větvičky, tak bezstarostná...
Jen růst z kmene stromu. Nikdy nepocítit trápení... ani... ani lásku. Jen čekat, až někdo přijde a bez jakéhokoliv svědomí, ulomí větvičku, jen proto aby mohl jít a opřít se o ní. Ale ona větvička nebyla, byla jen pouhý člověk... Běží pořád dál, dochází jí dech, ale ona nepoleví. Za sebou slyší kroky....
Hinato! slyší volat své jméno. Už nemůže dál. Opře se o strom... dýchá ztěžka... Stál před ní....
,,Sasuke, nech mě být, jdi pryč prosím.‘‘ zaprosí téměř hystericky. Po tváři jí ztékají slané kapky.
,,Hinato, nemusíš přede mnou utíkat. Chci ti něco říct. On ti za to nestojí...‘‘odpoví s ledovým klidem. Hinata na něj kouká jako na zjevení. Nemůže uvěřit tomu co právě Sasuke řekl.
Plesk.
Na jeho tváři se začnou červenat otisky jejích prstů. Nechá ho tam stát. Teď už neběží. Jen pomalu kráčí. Ulevilo se jí. Dala Sasukemu facku. Sama tomu nevěří.....

Vrací se do listové vesnice. Cítí se hrozně. Cítí se tak, jako když hrníčku vezmou jeho talíře, tak jako když psovi vezmou jeho páníčka. U brány zahlédne... Naruta...
Ucítí to jako velkou šanci...
Vše mu povědět...
Vše mu vysvětlit...
Třeba dostane druhou šanci…
,,Naruto!!....počkej!‘‘ zavolala na něj.
Pohlédl na ni a odvrátil zpět svou tvář. Ta tvář byla jako na mé fotce... už nebyla skutečná...
,,Na co mám čekat, až mi zase utečeš s tím...‘‘ odpověděl znechuceně a zahleděl se do země.
,,Odpusť mi to, prosím, byla jsem hloupá, miluji tě a nechci o tebe přijít... chybíš mi...‘‘ z očí se jí řinuly potoky slz.
,,Když mě tak miluješ, tak proč jsi s ním...‘‘ opět nedořekl svou odpověď. Vlastně to chápe. Nemá na to sílu.
,,Odpusť...‘‘ klekla si před něj a chytla ho za ruku.
Vytrhnul se jí. Proklouzl jí mezi prsty. Jeho prsty byly studené, jako led. Led, ve kterém všechno zamrzá.
,,Je konec, Hinato. Zklamalas mě. A já nechci žít s pocitem, že moje přítelkyně je... zrádce! Promiň...‘‘ řekl a odcházel.
Odcházel kus jejího života. Jeho odpověď ji zasáhla jako šíp z čistého nebe.

Klečela na zemi a koukala na azurové nebe. Na její tváři se blýskaly odlesky slunečního jasu. Plakala. Pořád dokola. Nemohla přestat, nešlo to. Na zemi seděla dlouhou dobu. Tak dlouhou dobu, než se nebe vyhoupl svítící měsíc. Pozorovala tisíce hvězd. Byly tak malé, ale přesto tak velké. Její srdce bylo děravé. Tak děravé, jako kdyby ho prokousaly stovky molů. Zvedla se, vše už měla promáčené od slz. Byla tma, tápala ve tmě, nechtěla narazit. Ale ona tápala a narazila. Narazila na hodně tvrdou zeď.
Už nebude vzpomínat na společné zážitky. Už se nebude těšit na další dny strávené s ním. Přišla o hodně důležitou věc. Věc, která teď scházela v jejím srdci. Věc o kterou přišla vlastní vinou. Nebyla to věc, byl to její milovaný Naruto…..

Tobogán. Jedině tak se dá nazvat můj život. Jednou jsem nahoře, potom zase dole. Jednou se točím, potom jedu rovně. Teď byla ta situace, kdy jsem pracně šplhala nahoru. A až budu nahoře, tak se budu snažit nezakopnout a nepadat dolů...