Hra s osudem XVI.

Sakuře už teď po tvářích, kromě potůčků potu, stékaly také slzy. Jasné, zřetelné a velké jako hrachy. Každému kolem muselo být už dávno jasné, že je u konce s dechem. Podívala se na mě a její tvář byla strhaná únavou a vynaloženým úsilím.

„Mayu, já už nevím, co mám dělat. Použila jsem všechno, co sem mohla, ale nestačí to. Nevím, jak dlouho ji takto dokážu udržet, ale do Konohy ji nedostaneme rozhodně včas. Jestli na něco okamžitě nepřijdeme, tak zemře.“ Promluvila ke mně unaveně Sakura.
Podívala jsem se na zem na Hinatinu tvář. Bylo zvláštní, že ač právě bojovala o svůj život, měla obličej neobvykle klidný a vyrovnaný. Maličkou chvíli sem se takto na ni dívala. V zápětí jsem pochopila, že jsem se už rozhodla. Znovu jsem pohlédla Hinatě do tváře a potichounku jsem k ní promluvila. „Nedovolím ti tady zemřít, slyšíš mě. Dneska ještě není tvůj čas.“ Pak jsem si promnula a promačkala všechny prsty na rukou. Následně jsem se podívala na Sakuru a promluvila na ni. „Nevím, jestli to pomůže, ale mohla bych něco zkusit. Otázkou zní, jestli jsi ty schopná udržet ji v tomto stavu ještě nějakou dobu. Jakmile ti dám znamení, můžeš jí znovu začít odstraňovat jed z těla a léčit ji. Věř mi, že pokud to vyjde, bude to fungovat a poznáš to. Její stav se bude rychle měnit a bude se lepšit. Budeš to ale muset zvládnout sama, protože já ti v tu chvíli nebudu moci pomoct. Budu mít dost svých starostí.“
„Dobrá, udělej, co uznáš za vhodné. Vysvětlení necháme na později. Pokud vím, nejsi medic-ninja a ani tě nikdo v tomto neučil. Přirozeně mě tedy zajímá, co provedeš a jak. Dokážu ji takto udržet přinejmenším hodinu, tak ji nepromarni.“ Řekla mi rychle nazpátek.
Sedla jsem si na paty tak, aby kolena směřovala přímo k Hinatině těle. Hlavou jsem pohnula zleva doprava. Propletla jsem prsty svých rukou a natáhla je před sebe. Dlaně směřovali ven. Opět to silně zapraštělo, jak mi naráz křuply všechny klouby najednou. Pak sem dlaně přiložila co nejpevněji na Hinatino tělo. Pravou ruku na břicho a levou na hrudník. Naposledy jsem promluvila na Sakuru před sebou. „Snaž se ji udržet v klidu. Může to bolet, tak ať sebou hýbá co nejméně.“ Pouze přikývla a dál se soustředila na svůj díl práce. Zavřela sem tedy oči a snažila se prohlédnout si Hinatino tělo zevnitř. Po chvíli se mi to podařilo, ale to co sem uviděla, mě dost šokovalo. Uvnitř se jako malí nezbední hádci pohybovali v tenoučkých nitkách proudy jasně fialové tekutiny. Uhýbali Sakuřině léčivé chakře, která se objevila vždy na místě, kde se právě nacházeli. Bylo jasně vidět, že je jich nesrovnatelně víc a že za těchto okolností bychom boj s nimi určitě prohráli. Napadali stále víc a víc orgánů najednou. Sakura by už vážně dlouho dobu nezvládla léčit je všechny pořád dokola. Hledala jsem zdroj. Někde být musel, prostě musel. Po chvíli jsem ho uviděla. Byla to drobná kulička, která mi připomínala svým tvarem spíše vajíčko. Neskutečné na tom bylo s jakou rychlostí a ladností se zdroj přemisťoval. Neustále měnil svoji polohu, takže bylo téměř nemožné ho lokalizovat natož pak zneškodnit. Napadlo mne, že o tomto později budu muset říci Sakuře. Byla jsem si jistá, že ji to bude zajímat. Ještě další chvíli jsem hledala, to pro případ, že by tam těch kuliček bylo víc. Naštěstí to vypadalo pouze na tuto jedinou, ale i ta bohatě stačila. Pořád se zavřenýma očima jsem promluvila k Sakuře: „Našla jsem to. Teď se pokusím s tím něco provést. Buď připravena, pokud se mi to podaří, půjde to rychle. A hlavně ji teď pevně drž, když tak někomu řekni o pomoc.“ Podvědomě jsem vycítila nově na Hinatině těle další dva páry rukou, ale nemohla jsem si teď dovolit podívat se, kdo se automaticky přidal a pomohl nám ji držet v klidu. „Jdu na to.“ Řekla sem pouze a pak už bylo ticho.

Nevím, kolik od mých posledních slov uplynulo času, ale mě to připadalo jako věčnost sama. Musela jsem se hodně soustředit, abych do jejího těla dostala kousek své energie a znehybněla onen zdroj nákazy. Jako zázrakem se najednou ostatní nitky jedu zastavily na místě. Takže první fáze je z krku, napadlo mne. V příštím momentu se mi podařilo přesně to, co jsem potřebovala. Otevřela sem najednou prudce oči a promluvila na Sakuru tak rychle, jak jsem mohla. „Teď už je to na tobě Sakuro. Já už víc pro ni nedokážu udělat. Pokud to zvládneš rychle, neměla bys mít problém ji odstranit všechen jed a vyléčit vnitřní zranění. Promiň, ale já už víc nesvedu.“ Pouze přikývla a dala se do práce. Bylo jasně vidět, že jedná rychle a efektivně a také to, že se Hinatin zdravotní stav rychle mění k lepšímu. Mohla sem si vydechnout a uvolnit se, protože moje práce skončila. Najednou se mi zatmělo před očima a do břicha mě chytly silné křeče. Věděla jsem ale, že to přijde. Podvědomě jsem si omotala obě ruce kolem těla a trochu jsem sklonila hlavu.

„Sensei Kakashi, teď pozor. Mayu za moment nejspíše omdlí a chvíli o sobě nebude vědět.“ Promluvil kousek ode mne tichým, ale rázným hlasem Neji.

Okamžitě jsem se na něho podívala a uviděla jsem, že drží Hinatě obě dvě ramena a tlačí je pevně k zemi. Ale ani to mu nebránilo v tom, aby mě nesledoval svým byakuganem. Hned mne napadlo, jestli mne pozoroval takto po celou dobu. Pokud ano, pak přesně ví, co jsem udělala. A to byla ta poslední věc, na kterou jsem stihla pomyslet. V příštím okamžiku jsem skutečně omdlela. Nebýt onoho varování, asi bych spadla na zem. Takto se moje tělo opřelo o pokrčenou pravou nohu Hatakeho, který stál hned za mnou.

Tma. Vidím všude kolem sebe jenom tmu. Ale ne obyčejnou tmu, jak ji každý známe, když se večer zešeří a posléze pozvolna vyjdou na nebi hvězdy. Toto je taková ta hustá, tmavá, neproniknutelná a černočerná tma. Tma, v které když se ocitnete, tak máte strach. Bojíte se. Všeho, všech a vždy. Podvědomě cítíte, že na vás tam v té tmě něco někde čeká a že vás to něco strhne s sebou do nejtemnější pekelné jámy. Víte, že budete trpět neskutečnou a nezměrnou bolestí. Skoro už cítíte, jak vás olizují jednotlivé plameny a každý z nich vám působí stále větší bolest. Teplo. Já cítím intenzivní teplo, napadlo mne vzápětí. A pak také žízeň. Mám strašlivou žízeň. Musím se napít, ale co nejdříve. Snažím se posadit, ale nejde to. Jak to? Co se mi to stalo? Tak aspoň se pokusím otevřít oči. Okamžitě mě překvapí, jak to jde ztuha. Hned si všimnu, že koukám na modrou oblohu. To už je den? Natáhnu ruce před sebe a nahmatám měkkou srst. To vyvolá na mé tváři úsměv, protože už vím, co bylo to teplo, které jsem předtím cítila.

„Akamaru, buď hodný kluk a pusť mě. Takhle se nemůžu ani posadit.“ Zašeptám jen potichu. Oslovený se okamžitě pohne a otočí ke mně hlavu. Vzápětí mi začne zuřivě olizovat obličej a ne a ne s tím přestat. „Sice bych dala přednost vodě, ale i tak ti děkuju.“ Řeknu mu se smíchem a snažím se ho odstrčit.
„Akamaru, nech ji přece.“ Ozve se Kibův hlas vedle nás. „Tady máš, napij se.“
„Díky.“ Odpovím prostě a natáhnu se po lahvi s vodou. Vím, že toho nemůžu vypít moc najednou. To by nebylo moc dobré vzhledem k tomu množství jedu, které mi ještě proudí tělem jako zbytková stopa. Panebože, to teda bylo něco. Když tak nad tím nyní uvažuju, nevím, co mne to napadlo. Jediné co vím, je to, že Hinata by to nepřežila, kdybych to neudělala. „Jak je na tom Hinata?“ Zeptám se a pátravě se rozhlížím v Kibově tváři.
„Už je to dobré. Jen je ještě trochu unavená. Sakura říkala, že bude úplně v pořádku a to prý jen díky tobě. Nikdo pořádně neví, co jsi to provedla, ale zachránilo jí to život.“ Odpoví mi nazpátek.
„Hm, minimálně jeden člověk to nejspíš ví.“ Pošeptám si pro sebe.
„Říkala si něco?“ Zeptá se mě rozverně mladík, zatímco se snaží udržet stranou svého psa, který by se na mě jinak zase vrhnul.
„Ne, nic.“ Usměju se jenom.
„Tak pojď, vstávej.“ Řekne jen a podává mi pomocnou ruku. „Měla by ses najíst. Vždyť si prospala celý zbytek noci a pěkný kousek z rána. A taky si myslím, že Sakura a pár ostatních už jsou zvědavostí celí bez sebe.“

Pouze jsem přikývla a s jeho pomocí vzápětí vstala. Šourám se mu v paták směrem k ostatním. V duchu přemýšlím, co jim mám říct. Nevím, jak mám správně vysvětlit to, co jsem provedla. Nevím také, nakolik budou schopni a ochotni uvěřit tomu, co uslyší. Z mého meditování mne vytrhne hlas.
„Jsi v pořádku?“ Zazní prostá otázka.
Podívám se po jejím původci a pouze souhlasně přikývnu. Nedá mi to ale a musím se ho na to zeptat. „Chtěla bych vědět, jestli jsi mne sledoval po celou dobu.“
„A kdybych řekl, že ano. Vadilo by ti to moc?“ Odpoví mi jen otázkou.
„Nevím… Nejspíš asi ne. Nemůžu ti zabránit v tom, abys využíval svůj dar. Zrovna tak ty nemůžeš nijak zabránit mě v tom, co sem udělala. A ty víš líp než kdokoli tady, co to je.“ Řekla sem mu a chtěla jít dál.
„Počkej ještě,“ ozval se a chytl mě za ruku. Pak si uvědomil, že by to někdo mohl špatně pochopit a tak ji zase rychle pustil. „viděl… viděl sem, jak se Hinatin stav zlepšuje. Také jsem s ní před momentem mluvil, takže vím, že je dobrá. Ale co ty? Jak jsi sama před chvílí řekla, vím, co jsi udělala. Dost přesně to vím. Vzhledem k tomu je pochopitelné, že mám – no, řekněme jisté obavy. Mayu, to přece není možné, aby někdo vydržel to, co sem viděl.“
„Nemusíš mít obavy Neji, je to v pořádku. Já jsem v pořádku. Jen pro tvůj osobní klid. Hladina je teď už ani ne třetinová, ale děkuju za starost.“ Snažila sem se ho uklidnit. Pak sem ale už vážně musela jít. Zaslechla sem svůj vlastní žaludek, který se právě velmi hlasitě přihlásil o svá práva. Oba dva jsme se za tím zvukem podívali zároveň a oba dva jsme se také zároveň pěkně nahlas rozesmáli.
„Tak pojď. Jíst musí doopravdy každý – dokonce i ty. Navíc s tebou chce mluvit Sakura a Hinata by ti chtěla poděkovat, pokud vím. No a ostatní? Ti jsou prostě jen zvědaví. To je vše.“ Řekl jen a kráčel vedle mne.
„Já vím, ale mám z toho strach. Co mám říct?“ Mumlala sem si spíš pro sebe, ale i tak se mi dostalo odpovědi od něho.
„Prostě řekni pravdu. Nic víc, nic méně.“ Poradil mi prostě.

Už zase pokračujeme v cestě do Písečné. Stejně jako předtím jsem úplně v čele. Registruju vše kolem úplně stejně jako předtím a úplně stejně jako předtím jsou rozmístěni i ostatní. Je tu ale jeden podstatný rozdíl. Mohlo nás být o jednoho méně. Hinata Hyuuga byla nucena dnes vybojovat svůj prozatím nejtěžší boj. Noční útok ji stál téměř život. Napadli nás a ji otrávili při útoku ze zadu. Nebýt Sakuřiných schopností a pomoci Mayu, už by tu teď nebyla s námi. Nicméně hlavní díl patří tentokrát asi Mayu. Sakura je fantastický medic-ninja a všichni to ví. Koneckonců je v tomto žákyní samotné Hokage-sama, ale i její znalosti by byli málo. Ovšem, ale to by Mayu nesměla provést tamto, napověděl mu vnitřní hlas. V duchu si tak začal asi posté přehrávat jisté útržky z toho rozhovoru.

„Co… co… cože si to provedla?“ Vykoktala ze sebe překvapeně Sakura. „Můžeš to, prosím tě, zopakovat. Nějak mi to pořád nedochází. To přece není ani možné.“ Brumlala si pro sebe a nechápavě nad tím vším kroutila hlavou.
„Stučně řečeno jsem neutralizovala hlavní zdroj té otravy. Pro tebe pak už nebyl nejmenší problém zlikvidovat lokální ložiska a zbavit následně Hinatu jednotlivých zranění.“ řekla Mayu. Viditelně to nedocházelo více lidem okolo a ne jen její přítelkyni.
„Ale sama jsi před chvílí říkala, že nejsi medic-ninja a že neumíš léčit.“ Podivila se opět Sakura.
„Ano, to souhlasí. Nejsem medic a rozhodně neumím léčit jako ty.“
„Omlouvám se, asi sem vážně pitomá, ale pořád to nechápu.“ ozvala se opět ružovovlasá kunoichi.
„Prostě jsem na sebe převzala veškerou její fyzickou bolest a zdroj otravy.“ Odpověděla jsem jí prostě.
„Cože jsi udělala?“ Zaječel pro změnu Naruto.
„Slyšel jsi, ne?“ Řekla sem s pohledem stočeným k němu.
„Jak?“ Zaznělo tentokrát od Hinaty.
Dlouze jsem se na ní podívala a pak z mých úst vyšlo: „Vlastně je to tak, že umím regenerovat svá zranění. Vím, že většina z vás zná schopnosti Orochimarovi pravé ruky Kabuta. No a toto je dost podobné. Musela jsem do tebe vpravit trochu své energie. Představ si to jako takovou transfúzi krve. Většina z ní se následně vrátila spolu se zdrojem zpět do mého těla. Společně s tím jsi ty přestala vnímat veškerou bolest, protože ta přešla také na mne.“
Pár lidí kolem na mě koukalo s pusou dokořán a Hinata sama zavřela s bolestným výrazem ve tváři oči. „Musela jsi trpět místo mě?“ Řekla pak prostě.
„Mě bolest nevadí, Hin. Jsem na ni dávno zvyklá. A navíc nebyla jiná možnost, tak se tím netrap.“ Chtěla jsem ji uklidnit aspoň trochu. Věděla totiž naprosto přesně, jak jsem se cítila a co jsem prožívala.
„Kdyby… kdybys to tak mohla nějak dokázat. Kdyby to někdo třeba mohl potvrdit.“ Ozvala se znovu Sakura.
Neměla jsem k tomuto co říct. Vím, že to jeden člověk viděl, ale toto rozhodnutí je na něm. Jen na něm. Jako na povel ovšem zvedli ruce dva lidé najednou. Směrem od Nejiho, o kterém jsem věděla, se pak jen ozvalo.
„Je to tak, jak říká. Celé jsem to viděl. Popsala to sice velmi zjednodušeně, ale je to tak.“

Teď jsem tam s pusou dokořán stála pro změnu já. Překvapil mě ten druhý člověk. Snažila jsem se na jeho tváři najít jakoukoli stopu po … Po čem vlastně? Vždyť já ani nevím po čem. Prostě po něčem. Proč to udělal? Měl k tomu nějaký zvláštní důvod? Všimnul si snad Nejiho? Tak to nevím. Ale vsadím svůj krk na to, že to zjistím.

„Tak to by snad stačilo, ne?“ Pronesl pak do naprostého ticha Kakashi. „Je mi jasné, že všichni máme nad čím přemýšlet, ale budeme muset vyrazit na cestu. Nerad bych, aby nás chytla někde v poušti bouře.“ Dopověděl a vyměnil si významný pohled s Kurenai a Gaiem, kteří jen neznatelně přikývli.

Ani ne za deset minut už jsme všichni zase pokračovali v další cestě. Pravda, tempo bylo kvůli Hinatě znatelně pomalejší, ale to snad nemohlo nikomu vadit.