Shy

-------------
Víš, je to zvláštní. Nemám pozorovací talent a nikdy mě nebavilo jen tak sedět a na něco čučet. Jsem hyperaktivní, však mě znáš... pořád bych někde lítal a vřískal u toho jak pavián. Jenže něco mě donutilo změnit se a zklidnit. Nebo... spíš někdo...
Nikdy jsem si nemyslel, že bych někoho tak znal... znal do posledního detailu. Jenže je to tak. Dokázal jsem nehnutě stát v koruně stromu a hledět do tvých oken... Eheh, ne že bych to dělal za stejným účelem jako Ero-sennin, to ne. Prostě... jsem byl zvědavej. Zajímalo mě proč tě najednou vidím jinak než dřív. Proč se mi zatočí hlava pokaždé když tě náhodou potkám. Proč se mi hůř dýchá...
A tak jsem se díval... Jak si ráno češeš vlasy. Máš přesně poskládaný hřebeny, od největšího po nejmenší. Líbí se mi ten dřevěnej kartáč s vyřezávanou rukojetí...
Jak dlouho stojíš u skříně, bezradná, nevíš co na sebe... Nakonec rezignovaně pokrčíš rameny a sáhneš dovnitř naslepo. Ať si oblečeš cokoliv, moc ti to sluší...
Vyjdeš z pokoje a na chvíli se mi ztratíš z dohledu. Po schodech musíš seběhnout jako vítr, no možná se spíš kloužeš po zábradlí, protože v kuchyni jseš rychlostí blesku. Teda, na rozdíl ode mě snídáš zdravě, žádnej instantní ramen a zkažený mlíko... Víš, že se tváříš hrozně roztomile, když jíš zelený jabka? Jsou kyselý a ty se napůl otřeseš, ale zároveň se usmíváš, protože ti to chutná. Taky se musím smát, když nakrčíš nos a přivřeš svoje velký oči...
Pokaždé se zastavíš na prahu dveří, jako bys přemýšlela, jestli vůbec jít ven. Znám to, taky se mi ráno nikam nechce. I když... Možná váháš z jinýho důvodu. Já jsem ospalej a línej, ale ty máš asi trochu strach. Rád bych ti řekl “Neboj se, já se o tebe postarám...”, ale asi by ses smála. Jo, je to fakt dost stupidní věta.
Nakonec vyjdeš do zahrady a nastavíš tvář prvním slunečním paprskům. Pro tu chvíli se přestaneš bát, jseš jenom ty a příroda a čerstvej vzduch. Aspoň mi to tak připadá, musí to být krásnej pocit. Nevím, nikdy jsem to nezkoušel. Škoda...
Další zastavení přijde ve vratech. Pomalu otočíš hlavu, ohlídneš se přes pravý rameno. Proč jseš tak komplikovaná? V jednom okamžiku se usmíváš a vzápětí tak bolestnej výraz. Jako poslední pohled, poslední rozloučení s domovem, jako by ses sem už neměla vrátit... Všichni to známe, to je přece cesta ninji, bojovat a riskovat úplně všechno, riskovat vlastní život. A přece tě chápu...
Nakonec odhodlaně vykročíš do novýho dne, rozběhneš se, utíkáš, spěcháš... snad aby sis to nerozmyslela, snad aby ses zahřála, po ránu je chladno. Možná proto, aby na tebe tvůj tým nemusel čekat, ne všichni chodí s oblibou pozdě jako Kakashi-sensei... A možná prostě proto, že tak zapomeneš na všechny starosti; jseš jen ty a prašná cesta pod nohama. Taky jsem se hodně naběhal...
Dívám se za tebou, dokud nezmizíš v zatáčce. Najednou je mi smutno, máme každej svoji misi a nevím, kdy tu zase budu moct stát... Ale i tak jseš pořád se mnou. Někdy se mi o tobě zdá. Je to hloupý, co? Většinou tě vidím jak trénuješ sama v lese. Udýchaná, unavená a špinavá. Ale nevzdáš se, nepřestaneš, dokud si nejseš úplně jistá, žes to zvládla. V tom jsme si podobní, možná, že... Chtěl bych cvičit s tebou, chtěl bych se ti zadívat zblízka do očí, ve kterých svítí plamínek odhodlání. Vlastně bych s tebou chtěl být pořád...
Chtěl bych ti rozčesat vlasy tím hezkým kartáčem, říct ti, že to modrý tričko má pěknej výstřih. Snědl bych i ty blbý cereálie...
Jmenuju se Naruto Uzumaki a jednou se stanu Hokagem, určitě to zvládnu! Ale nevím, jestli ti někdy dokážu říct, jak moc tě mám rád, Hinato...
-------------