Nikdy nejsi doopravdy sám 07

7.kapitola – Vztahy a pouta
Sachiko strávila ještě pět dní v nemocnici, než jí propustili. Od Kakashiho se dozvěděla, že poslední zkouška, bude za čtrnáct dní.
Dívka se, ale účastnit nechtěla, nemohla již bojovat s někým, koho by mohla zabít. Již prostě nedokázala zabíjet.
Tak už dost! Napomenula se v mysli.

Černovláska zamířila k budově Hokage, před kterou se zastavila… Váhala, zda to nebude zrada, tohle udělat.
Ne…Hokage-sama…Nechci Vás zradit, klidně budu dál plnit Déčkové mise a pomáhat vesnici… Ale já už nemohu bojovat…Nemohu riskovat, že někdo zemře, jenom kvůli tomu, co dělám…
Promiňte mi…Já už to dál skrývat nedokážu…
Poslední Shigeru pomalu vystupovala po schodech, než došla k velkým dveřím a váhala, nakonec se rozhodla zaklepat.
„Dále.“ Ozvalo se.

Sachiko se rozbušilo srdce, chtěla uchopit dveře, ale něco jí to nedovolilo, couvla, pořád váhala.
„No tak, Sachiko!“ zamumlala sama k sobě a uchopila dveře, otevřela.
„Sachiko?“ oslovil ji kage.
„Hokage-sama…“ pohlédla na něj.
Začala si uvědomovat, že tuhle osobu, nemůže zradit… Nedokáže to. Nemůže mu, prostě říct, že končí.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se.
„Vlastně… Bych chtěla odstoupit z Chuuninských zkoušek a… A o něco Vás požádat.“ Řekla tiše dívka.

„Stanu se Kunoichi a poté pomstím svou rodinu!“ rozhodla se malinká holčička a spěchala za Hokage.
„Musím… Musím se stát ninjou a bojovat! Bojovat jako Shigeru!“ říkala sama sobě.
„Potom už se toho nevzdám, dokončím svou pomstu a … Potom se uvidí! Zůstanu Kunoichi do smrti a budu dobrá! Budu správná Shigeru!“ určila Sachiko.

„Velice… Velice jste mi pomohl a proto je mi nepříjemné Vás zrovna o tohle žádat, ale…“ hlesla.
„Ale…?“ zopakoval po ní Třetí.
„… já už nemohu být …“ začala.

„…Kunoichi! Nechci aby jste mně vodil za ručičku, Sichini-sensei, chci jenom aby jste mi ukázal správnou cestu! Chci se stát Kunoichi, která nese jméno Shigeru a nemohu být slabá a lehkomyslná!“ prohlásila černovláska.
„Slabá… To jsi… A lehkomyslná… Taky.“ Ušklíbl se Sichini.
„Prosím, Sichini-sensei, dělejte si klidně legraci, jenom mně naučte jak využít svých schopností o víc Vás nežádám!“ řekla holčička.

„Nemohu už dál…“ pokusila se o to znovu.

„Úděl Shinobi je bojovat a chránit! Chránit své blízké a vesnici. Ninjové se nestávají Shinobi, aby to vzdali po prvním neúspěchu.“ Pravil Sichini.
„To znamená, že se nikdy nemohou stát… Normální?“ zeptala se dívka.
„Už se jednou rozhodli… Není správné měnit takhle názory.“ Zavrtěl hlavou.
„Ale já se nikdy vzdávat postu Kunoichi nebudu!“ zasnila se dívka.
Její mistr se jenom pobaveně zasmál a zavrtěl hlavou nad její naivitou.

„Já… Nemohu…“ hlas se jí opět zlomil.
Sachiko ucítila jak ji něco štípe v očích, nechtěla plakat, ale její oči si dělali co chtěli. Nechtěla zradit jedinou osobu, která ji věřila a nikdy nezradila.
Nechtěla zradit osobu, která ji tolik pomohla a chránila, ale přesně tohle teď dělala. Zase někoho zraňovala… Zase.
„Já se Vám moc omlouvám.“ Vyhrkla, letmo se uklonila a vyběhla z místnosti.

Ne! Ne, už zase utíkám! Schovávám se… Ale já to prostě nedokážu… Nedokážu! Nemohu… Nemohu tohle udělat… NEMOHU!
Z jejích modrých očí se kutálely horké slzy, které už nedokázala zadržet. Chtěla pryč z té budovy, vyběhla co nejrychleji a poté pokračovala po střechách domů, když už byla dostatečně daleko zastavila a popadala dech.
Už dost! Dost! Pořád…Pořád utíkám…Utíkám před… Štěstím? Láskou? Životem? Před vším…Proč jsem šla po cestě pomsty? Proč? Proč jsem byla taková…Malicherná? Sobecká? Mohla jsem ve vesnici zůstat a pomáhat… Chránit…Plnit úděl Shinobi.
Černovlasá dívka se snažila zadržet slzy, ale nešlo to. Nechtěla tohle trápení už snášet, ale nedokázala říct dost.

„Už zase brečíš?“ ozval se nad ní mírně posměšný hlas.
Dívka s sebou trhla a uviděla tu samou osobu jako minule… Mladého Uchihu.
„Udělej pro mě něco… Vypadni!“ houkla.
„Až řekneš, co se zase stalo.“ Zavrtěl hlavou.
„Řekla jsem vypadni!“ zavrčela naštvaně.
„Lidi, kteří Ti chtějí pomoct, bys neměla odhánět.“ Řekl jí klidně.

Černovláska se zarazila a pohlédla na něj, nechápala co tím myslel. Hleděla na něj a čekala vysvětlení.
„A ty mezi ně patříš?“ zeptala se po chvíli ticha.
„Asi ano.“ Pokrčil rameny Uchiha.
„Ani se neznáme…“ poznamenala.
„Vadí to?“ ušklíbl se Sasuke.
„Asi ne.“ Přiznala Sachiko.
„Tak… Stalo se něco?“ povytáhl obočí.

Sklopila pohled do země a zabodla jej. Nedokázala někomu jako je on, tohle říct. Vlastně… Nedokázala to říct nikomu.
Dívka ani nepostřehla, jak se to stalo, ale chlapec ji políbil. Oba se spojily v jeden krásný a dlouhý polibek… Teda alespoň do doby než si uvědomili, co to dělají.
Oba od sebe uskočili dobré dva metry.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se překvapeně Sachiko.
„Na to bych se měl ptát já.“ Poznamenal Uchiha.
„Nepostřehl jsi jak se to stalo?“ povytáhla obočí a otočila se.
Pomalu odskákala a vzdalovala se. Mladý Uchiha tam zůstal a sledoval ji. Nechápal, proč to udělal.

Černovlasá dívka se zastavila až u lesa, sedla si na strom a přemýšlela. Ten polibek… Byl kouzelný, ale přesto ji vystrašil. Chtěla ho znovu a přitom už nikdy zažít.
Nechápala své pocity, ale pořád musela myslet jenom na onoho chlapce.
Ty jsi, ale …Uchiho, já Tě zabiju! Ale…Alespoň nemyslím už na to samé. Pousmála se dívka a zahleděla se na oblohu.

Vztahy a pouta…Líbí se mi…Sasuke Uchiha…Sachiko Shigeru…Ty jména se k sobě hodí…Co mezi námi je, Sasuke? Sasuke… Sasuke! Proč mně to jméno tak hlodá?
Už dost!