Život v kódech

Všichni v mé vesnici – skrytá listová, jestli vám to stále nedocvaklo – se zaučovali v oboru shinobi a na ostatní práce se vlastně příliš nehledělo. Takže… místo, abych se s vervou snažila o titul genina – kterého bych nikdy nedokázala, nejsem nijak fyzicky schopná – jsem nějak ke své nynější práci přišla zcela jinak.

Když jsem byla malá - nemluvně, abych byla přesnější – žila jsem u jednoho staršího pána, který vlastně dešifroval všechny zprávy. Proč mě vychovával? To je zajímavá otázka…

Nejspíš proto, že mě našel jednoho chmurného večera ležet před jeho domem. Mezi mými rodiči buďto propukla neutuchající vášeň, které jsem byla důsledkem, anebo prostě zemřeli. Každopádně, pravdu se nikdy nedozvím, a ani bych nechtěla, ať už by byla jakákoliv.

Od mala mě proto vychovával ten starší pán. Byl a vlastně stále je mou rodinou. Bral si mě s sebou do práce, ukazoval mi jeho koníčky. Řekla bych, je to dost workoholik, ostatně já mám co říkat... Ale teď jsem odbočila, o mých závislostech raději pomlčím.

Ano, k dalším z mých postižení, patří nedostatečný zrak. Normální zrak ukazuje předměty na sítnici oka. Krátkozrakým lidem se promítá kdesi před sítnicí. A dalekozrakým za sítnicí. To je, a vlastně byl můj problém. Obraz, který čočka v mých očích převracela, se promítal daleko za sítnicí, takže bez brýlí jsem viděla pouhou rozmazanou nicotu. To způsobilo, že jsem potřebovala silné brýle. Naneštěstí pro mě, byly těžké, kulaté a já v nich vypadala jako lidská moucha.

Každopádně na svůj zoufalý vzhled jsem přestávala brzy hledět. Nečesala jsem si vlasy, chodila jsem neupravená. Jak mi říkali mimochodem ve škole, slečna „šprťanda“ nebo šeredná myš. Když jsem se zeptala „tatínka“, co tím myslí, odpověděl mi pouze s úsměvem, že jsem zvláštní.

Nicméně upustím od vzhledu, ačkoliv byl dost zoufalý. Je to už skoro půl třetího roku, co pracuji u dešifrovací stanice. Každý den potkávám nové a nové tváře, z nichž zapamatovala jsem si pouze jednu.

Od našeho prvního setkání mohlo uběhnout sotva pár týdnů a už ho nadšeně vyhlížím z okna kanceláře. Je vysoký, černovlasý, tmavooký a povoláním jak jinak než shinobi. Ačkoliv je to úplný lenivec, svou práci bere stejně vážně jako já. Nedávno přišel za mým otcem s prosbou – ne vůbec jsem neposlouchala za dveřmi, které se náhodou otevřely, a já spadla přímo před ně na koberec – aby se pokusil najít klíč k rozluštění zprávy, kterou držel v ruce. Byla to fotka. Táta mi celý případ s kódem na zádech žáby mile přenechal a já se pokoušela najít nějaké klíče.

Prostřednictvím kódu jsme se navzájem lépe poznali. Choval se velice inteligentně, překypoval genialitou. Pochopila jsem, kolik toho máme společného.

Když každý večer odcházel, bylo mi smutno. Vždy jsem se nutila usnout, abych se co nejdříve probudila a zase ho uviděla. Vše ovšem skončilo tehdy, když jsem ten klíč ke kódu našla. Jak se říká, vše hezké musí jednou skončit, a tak z našich rozmluv zbyly jen vzpomínky. Víckrát se tu již neukázal a zrovna nedávno jsem ho viděla, jak stojí vedle jedné vysoké, blonďaté kunoichi z písečné a rozpačitě se usmívá.

Nevím proč, ale nějak mě to poznamenalo. Když jsem je tak pozorovala, měla jsem sto chutí vlepit té ženě facku. Chovala se k němu tak odměřeně, jako by jí nesahal ani po kotníky. A on se tak snažil. Docela mi ho bylo líto.

Jednou jsem ho potkala na ulici. Respektive jsme do sebe narazili. Vážně! Náhodou. A on mi omylem srazil brýle, které jsem jaksi neohrabaně zašlápla. Ale proč to říkám. Hm možná proto, že mi jeden člověk začal pomáhat. A že ten člověk mě i oslovil… jménem. Chápete, kam tím mířím. No samozřejmě, že to on mi pomáhal.

Dost mě udivilo, že zná mé jméno, vezmu-li v potaz to, že jsem ho krom tátovi nikomu neřekla. Ale nechala jsem to plavat. Samozřejmě, že jsem se navíc pořezala, no jo, štěstí. Takže jsem krom očí, koukajících do nekonečné dálky, měla ještě dokonale rudé dlaně. Zajímavá náhoda, když nad tím teď tak přemýšlím, naprosto slepá a ještě od krve. Zapeklitá situace. Ale on se nade mnou slitoval a chytl mě lehce za zápěstí. Musela jsem vydat nějaký vděčný zvuk, určitě. Někdy bývám v tomto ohledu choromyslná.

Rozhodně jsem se bála každého kroku, na to si pamatuji. On se mě snažil uklidnit, ale to prostě nešlo, měla jsem strach, že zakopnu, že si něco zlomím, že do něčeho narazím.

Když mi pak obvázaly ruce a propůjčily normálně vypadající ale ne tak silné brýle, trvalo mi chvilku, než jsem si zvykla. Byly prostě slabší. Viděla jsem mírně rozmazaně. Hm, celou dobu vedle mne seděl. A když jsem si vzala ty brýle, nějak divně se na mě díval. Trochu jako na tu blondýnku, co jsem jí viděla z okna své kanceláře.

Pak jsme se už neviděly, ale v podstatě mu vděčím za to, že jsem začala vnímat trochu i okolí a ne jen kancelář nebo pokoj. Díky němu jsem začala opět… no… ŽÍT. Chápete ne. Vrátil mi sílu do žil. Nevím, jak to. Ale už nad tím nijak nepřemýšlím, prostě tomu tak je.

Z těch dvou milionů papírů, na kterých byl vyobrazen nějaký kód, jsem rozluštila všechny, které mi podstrčili. Ovšem v paměti mi utkvěl pouze jeden. Byl zřejmě adresován mně od toho, kdo mi ho dal. Stálo v něm:
Děkuji.

Poznámky: 

ouvej_to_je_dlouhe

Takže tohle vzniklo jednou v noci, když jsem si tak pročítala mangu /před tím, jakože večer, chápete / tak jsem tak přemýšlela co by, kdyby... a vzniklo z toho tohle... upřímně, když jsem to vymyslela, bylo okolo jedné v noci a já měla nutkání rozsvítit a jít psát prostě cvok /jenže to bych byla nevyspalá ve škole, jenže to jsem taky stejně byla protože prostě 5 hodin spánku mi fakt nestačí/ a včera jsem to konečně dopsala, protože jsem před tím měla takovou básničkománii, který se mě držela a stále drží, no omg ale zpět, nějak na to nebyl čas ale já to stejně dokončila, asi po třech týdnech nebo po kolika prostě hurá, vždycky jsem nějak neměla čas, problémy s blogem tuna designu na vypracování, vymýšlet náměty na básničky /prostě co den, to minimálně jedna záporná básnička/ do toho hádky s kamarády a jiné vztahové anomálie, nakonec jsem to dopsala... ještě že jsem nemocná, a jsem věčně doma, ještě to vyřizování občanky, omg... já ten papír nechci, ho hned ztratím, ale dost už už končím, jinak tu budeme do zítřka xD