Tíha života - 01.díl

Pokračování Tíhy lásky
můžete číst, i když jste neměli tu čest s první sérií, všechno se tu vysvětlí... :)

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupili dva mladí muži s čelenkami Listové. Usmáli se na sedícího chlapce a ten jim vstal vstříc. Podali si ruce a opětovně se usmáli.
„Kibo, Naruto... co tu proboha děláte?“ Podivil se Kazekage.
„To je na dlouho... teď bych něco snědl!“ Řekl Naruto a po očku sledoval Gaarovu reakci.
„To bys nebyl ty...“ Pousmál, vyšel z místnosti a zamkl za sebou dveře. Poté sešli po schodech dolů a otevřenými dveřmi k nim prosvítalo slunce. Prošli několik úzkých přeplněných uliček a dorazili k malému krámku. Blonďatý ninja začal poskakovat na místě.
„Ten váš ramen už jsem pěkně dlouho neměl! Zajímá mě, jestli jste se zlepšili?“ Prohlásil a usadil se na malou barovou stoličku přímo před šéfa restaurace. Hned nato si objednal čtyři porce a nechal Gaaru s Kibou, aby na něj hladově hleděli. Nakonec se usadil i Gaara a objednal jídlo i pro ně dva. Kiba si užíval chuť toho pravého jídla, když se minulé dny živil jen syrovým masem a zkalenou vodou.
Nakonec to zapili chladnou průzračnou pramenitou vodou ze Suny. Kiba se mlsně olízl a usmál se na oba své společníky.
„Myslím, že už zajdu pro Akamara...“ Pronesl a vstal. Rudovlasý chlapec se za ním ohlédl a kývl na rozloučenou. Naruto se mezitím ještě plně oddával svému ramenovému šílenství.
Zhruba po pěti minutách Narutova srkání se za nimi přiřítil velký bílý pes s chlapcem na zádech.
„Jdeme?“ Zeptal se opatrně. Gaara vstal, když tu ho blonďák zatahal za rukáv a prstem ukázal na svou misku. Rudovlasý vzdychl a sklesle odpověděl: „Naruto ještě jí...“
A tak se Kiba znovu posadil na stoličku a objednal si sklenici vody. Než ji však vypil, Naruto byl hotov a tak se pro změnu čekalo na něj. Když se konečně všichni doloudali ke Gaarově kanceláři, byla už tma a venku houkaly sovy.
Velký pes se pohodlně rozvalil před prostorným krbem. Ostatní si k sobě přisunuli velká křesla a do ruky vzali hrnky s čajem. Pozorně se na sebe podívali a pohled všech utkvěl na Kibovi.
„Tak proč jste teda tu?“ Zeptal se Gaara pevným, ale milým hlasem. Mladý Inuzuka pomalu sklopil hlavu k zemi.
„No... víš... já se zamiloval a-“ Náhle ho Kazekage zastavil: „Co? To si ze mě děláš-“
„Ne, nedělám!“ Odsekl naštvaně Kiba a uraženě si odsunul křeslo o něco dál.
„No tak se hned neurážej! Jen mi to nejde do hlavy!“ Omlouval se Gaara a čekal, než si chlapec opět přisune křeslo zpět k nim.
„Takže... potkal jsem jednu vílu a od našeho prvního setkání jsem věděl, že ji musím zase najít. A také se mi to povedlo, jenže abych ji mohl provázet dál, musel jsem se nechat přeměnit ve vlka. Poté jsem s nimi putoval lesy a horami a dokonce jsme bojovali... Tedy spíš oni bojovali... a umřela Sora. Nakonec se mezi námi objevil Naruto, který mě měl dovést domů, ale Vůdce vlků mi řekl, že když už jsem členem smečky, nesmím se vrátit do rodné země. A tak jsem šel s nimi sem, odtud oni pochází. Budu tu muset žít...“ S těmito slovy opět sklopil hlavu, nechtěl vidět ten Gaarův pohled.
„Aha...“ Řekl chápavě Kazekage a usmál se. „Neboj... budeš tu moci zůstat jak dlouho budeš chtít.“