Větrný tanec 01

Noční únos

Byla naprostá tma. Té noci, kdy se nepohnulo žádné stéblo trávy a jediný měsíc ve tvaru srpu matně svítil na nehybnou krajinu, spala rodina Tokuzawa poklidným a nerušeným spánkem, který si po celodenní dřině na rýžovém poli zasloužila.
Starý pan Isamu a jeho žena Umeko žili v malé vesnici na hranicích Země Ohně a Země Trávy, kde se jako většina ostatních lidí živili zemědělstvím. Po svém otci zdědil Isamu výnosné rýžové pole a přestože si nemohl dovolit najmout žádné pomocníky, byl dost majetný na to, aby z jeho jediné dcery Airi vyrostla krásná mladá slečna, tak akorát na vdávání.
...Nikdo z nich tu noc netušil, že se k jejich domu blíží stejně plíživě jako jedovaté zmije dvojice zahalených postav. Pohybovali se neslyšně a nikdo by neměl šanci si jich všimnout, nebýt stříbrného odlesku z jejich čelenek.
Airi Tokuzawu, která stejně jako obvykle trpěla lehkým spánkem, probudil podivný zvuk, tolik neobvyklý pro tuto pozdní hodinu. Tiché vrkání, které se ozývalo odněkud zvenčí, donutilo dívku, aby se v posteli párkrát zavrtěla a následně odkopla deku, aby se vydala k malému oknu. Když ho otevřela (neslyšně, aby neprobudila rodiče), chladný jarní vzduch pohladil její tvář, až se mrazivě zatřásla. Vrkání zesílilo, ale jeho zdroj neměla v slabém bílém světle šanci spatřit. A jelikož byla Airi dívka odvážná a nebojácná, oblékla si své šaty, obula venkovní boty a ladně vyskočila na okenní římsu, jako divoká kočka.
Rozhlédla se kolem sebe po tmavé krajině a když se její zrak stočil směrem k rýžovému poli, vrkání ustalo stejně záhadně, jako se před malou chvílí objevilo. Seskočila proto do vlhké trávy a ostražitě přešla po vyšlapané cestičce směrem k malé studni, odkud měla nejlepší výhled na krajinu. Kdyby tušila, že není sama a že ji v temných stínech pozorují dva páry očí, jistě by se vrátila do bezpečí domu a nevycházela by pro nic za nic.
Jenže ona už odmalička podnikala společně se sousedovi chlapci noční výpravy do okolních lesů, proto pro ni temná krajina působila spíše magicky než děsivě. Došla tedy ke kamenné studni a podívala se na její křišťálovou hladinu, která se leskla jako zrcadlo. A právě v tu chvíli, když se zaměřila na svůj vlastní odraz, spatřila hned za sebou něco tak děsivého, že leknutím vykřikla natolik hlasitě, až se psi z celého sousedství divoce rozštěkali a v tmavých oknech se rozsvítilo zlatavé světlo lap.
V tu samou chvíli však pár silných paží uchopil Airi kolem ramen. Byl to ten samý muž, jehož zlou tvář spatřila hned vedle té své. Jeho komplic, o poznání mladší ninja, který se až doposud držel stranou, přistoupil k dívce a ze dna své kapsy nabral hrst zeleného prášku, který foukl přímo do mladé tváře. A to bylo to poslední, co si Airi pamatovala. Usnula.

Isamu a Umeko klidně podřimovali ve svých postelích, dokud je neprobudil vyděšený a hlasitý výkřik. A zatímco si Isamu mnul ospale oči, jeho manželka starostlivě vstala a šla zkontrolovat dceru do vedlejší místnosti.
„Isamu! Isamu!“ ozval se po chvilce její hlas zděšeně.
Když starý muž došel do dceřina pokoje, čekal na něj šok v podobě otevřeného okna a lehkých vlajících záclonek. Psi venku divoce vyli.
„Unesli nám dceru! Unesli nám Airi!“ bědovala žena a slzy velké jako hrachy stékaly jedna za druhou po jejích velkých tváří.
„Ale jdi ty stará,“ napomenul ji přísně manžel a rázně zavřel okno. „Kdo by prosím tebe mohl chtít unést naší dceru? Bláznovství! Vsadím se, že je někde venku a teď se nám směje.“
Jenže po Airi se slehla zem. Ještě té noci obešli manželé všechny domy ve vsi a už brzy nato prohledávala početná skupina vesničanů okolní krajinu. Měli s sebou psi a hole a neúnavně volali její jméno: „Airi. Airi, kde jsi?“

A pátrací akce pokračovala až do slunného rána, kdy jeden malý chlapec zaklepal na dveře domu, ze kterého se jako kdyby vytratil všechen život. Otevřela mu mladá rusovlasá žena- jedna z mnoha, které teď utěšovaly starou paní Umeko.
„Copak to máš?“ zeptala se a chlapec jí podal kus hnědé látky. Něco jí zašeptal do ucha a poté rychle odběhl někam pryč.
Pomalým a nejistým krokem došla rusovláska až do prostorné kuchyně, ve které seděl hlouček žen všeho věku, který se shromáždil okolo křídově bledé Umeko a jedna po druhé štěbetaly slova útěchy. Když si všimly ženina návratu, dychtivě k ní zvedly oči s tázavým výrazem ve tváři. Jediná paní Tokuzawa všímavě pohlédla na látku v jejích rukou a zcela jistě poznala dceřin plášť. Dala se do srdceryvného pláče.
„Děti to našly u studny,“ hlesla rusovláska. „Jediné, co se zatím dá říct, je to, že se neutopila. Celou studnu už prohledali.“

Když se skupina mužů vrátila domu s nepořízenou, uspořádali v místní hospodě radu o tom, co se bude dít dál. Isamu objednal každému z nich kalíšek saké jako znamení vděčnosti za to, že celou noc pomáhali s pátráním po jeho zmizelé dceři. Poté, co si každý dychtivě lokl, spustil nejmohutnější z mužů: „Jsme silní a věřím, že tvou dceru dokážeme najít.“
Jenže jiný muž s ním nesouhlasil: „Ty palice dutá! Copak jsi někdy pátral po zmizelejch a únoscích? Copak znáš to jejích myšlení? Ne! Tohle si žádá profesionály!“
„Myslíš tím ninji?“ otázal se Isamu zvědavě. Jeho hlas zněl podivně chraplavě od toho, jak celou noc bez ustání křičel Airino jméno.
„Přesně tak. Shinobi z Listový! Pamatuju si na dobu, co pomohli zlikvidovat tu zlodějskou chásku, která v lese napadala pocestný a kradla kuřata.“
„Ale jdi ty,“ napomenul ho silák. „Víš ty vůbec, kolik by to stálo?“
Jenže pán Tokuzawa hrdě vstal a prohlásil: „Jde o mojí dceru a já nebudu litovat peněz. Ještě dnes vyrazím do Konohy a najmu ty nejlepší ninji v celém okolí…“ A svá slova ukončil silnou ránou pěstí o stůl.