Poslední polibek

,,Ach,… proč jsi mi to jen udělal?? Jen jedinkrát jsem se zamilovala a to do mého milovaného Dana a konečně jsem zas v duši ucítila teplo, rozkoš a touhu, potom být zase hýčkána, konečně jsem uviděla kousek světla, v mém světě temna bez lásky, něhy a porozumění…. Dal jsi mi toho hodně, jsem ti vděčná, ale vzal sis za to příliš velkou daň, na to jak to bylo krátké… Ale pro mne to byl ten nejdelší okamžik a navždy zůstane v mém už tak hořkém srdci zapečetěn.“
Vzdechla Tsunade a už jen cítila, jak jí po obličeji stékají ty bolestivé a velice pálivé slzy. Cítila bolest, ale nebyla to jen taková bolest, byla to bolest jak jí krvácí srdce a nešlo to zastavit, na to jí nestačili ani její léčivé techniky... Říkala jsi…
,, Kéž bych tak vykrvácela, abych byla už volná a nic necítila, kéž bych na něj zapomněla. Byla jsem díky němu velký a silný dub, ano dub plný malých lístků a květů, ale co je ze mě teď, jen poražený pařez, na kterém zas možná někdy vyroste malá větvička…
Ale už toho nechám, raději vám řeknu jak to bylo a jak to také skončilo.
Tak tohle je můj příběh….“
Jednoho dne si sedím ve své pracovně, opět mám toho až nad hlavu a najednou slyším kroky, které pak vniknou až ke mně… Byl to Jiraiya a jeho jemným a pronikavým hlasem řekl…
,,Ahoj Tsunade slyšel jsem, že sem míří Akatsuky a tak jsem tě chtěl poprosit, jestli by jsi semnou nešla na takovou malou misi, se po nich porozhlídnout, jen my dva nikoho jiného nepotřebujeme. Já vím že nemůžeš opustit Listovou, ale kdyby sis to rozmyslela, tak na tebe budu čekat. Doufám že se uvidíme…“
Otočil se a odešel, já jen nevěřícně koukala a promítala jsem si to, co mi právě řekl… ,,jen my dva“
Znělo to tak krásně. Poté jsem přemýšlela co mám dělat, na jednu stranu po Akatsuky jdeme už dlouhou dobu a já bych chtěla být u toho, ale přece jen bych tam hlavně chtěla být sním (a zbavím se toho otravného papírování a vysedávání v kanceláři, je to přece jenom otravné)… Nemohla jsem se rozhodnout, ale když jsem si vzpomněla na to, co jsem všechno prožila, tak jsem to chtěla vše znovu zažít. Pořád dokola jsem si to připomínala a nešlo to zastavit, znělo mi to dokola v hlavě, až doté doby, než jsem se rozhodla… Vstala jsem a odešla s jiskrou v oku a blaženým úsměvem. Zaklepala jsem na jeho dveře, hned se otevřely…
,,Ahoj Tsunade rád tě vidím, pojď dál“
Vešla jsem a jen řekla…
,, Ráda s tebou půjdu“.
Otočila jsem se a chtěla odejít, ale nestihla jsem ujít pouhé dva kroky a Jiraiya mě z ničeho nic, chytil za ruku a řekl.
,,Děkuji Tsunade.“
A já jen stála a nezmohla jsem se na nic jiného než,..
,,Ahoj zítra.“
A odešla jsem. Ráno jsem namohla dospat, vstala jsem brzy a těšila se, na ty krásné a dlouhé dny, plné dobrodružství a možná i něčeho víc… Vše jsem si zabalila a vyšla jsem k bráně, kde jsme se měli sejít. Šla jsem tam dřív, abych tam byla první, aby věděl že mi na tom záleží. Jen co jsem uviděla vstupní bránu, do naší krásné Listové vesničky, ani jsem tomu nechtěla věřit, ale stál tam už Jiraiya.
,,Překvapil si mě, jsi tu tak brzy.“
,,Ano, hned jak jsem se probudil sbalil jsem si pár věcí a vyrazil jsem. Nemohl jsem se dočkat až tě zase uvidím, včera to bylo příliš krátké.“ Řekl a začervenal se.
,,Ty to opravdu se ženami umíš, není divu že se povídá, že jsi neodolatelný, jak u mladých dívek, tak i starých žen či vdov, viď ." Dloubla jsem do něj očima a zasmála se. Už jsem jen čekala na odpověď , která přišla rychle.
,,To že se říká?? Tak je pravda že mám rád ženy, ale nějak to nepřeháním… Jsem prostě normální muž.“ V tu chvíli se mu vybavil Naruto s jeho narážkami a domy plné sličných žen, které už za ta léta poznal. Pousmál se při vzpomínce a raději začal vést rozhovor jiným směrem.

Ušli jsme dlouhý kus cesty a pomalu jsem začínala být unavená. Navrhla jsem.. ,,Neodpočineme si, začínám být unavená a hladová.“
,,To jsem nevěděl, že ty Tsunade vydržíš tak málo, to už jsi vyšla z formy jak pořád vysedáváš v kanceláři?“ A začal se hlasitě smát.
,,Tak dobře ale večeři nech na mě.“
Já souhlasila a abych se tam necítila úplně k ničemu, tak jsem postavila stan a šla jsem se projít. Narazila jsem na krásné jezero. Úplně jsem zapomněla, jak jsou jezera krásná. Jiraiya měl pravdu, opravdu jsem tohle potřebovala. Bylo opravdu nádherné, ještě v tom měsíčním světle, se voda náramně třpytila. Dostala jsem chuť se smočit. Neváhala jsem, svlékla jsem se a už jsem tam byla. Voda byla příjemná a osvěžující. Zapomněla jsem na okolní svět a cítila se volná. Najednou jsem uslyšela šramot. Lekla jsem se a vyjekla. Zpoza rohu vykoukl zajíc a bylo vše v pořádku. Dále jsem si dopřávala lahodnou koupel, v měsíční vodě. Z ničeho nic rána. Podívala jsem se na zem kolem sebe a uviděla jsem jen matné cosi… V tu chvíli jsem nevěděla co to je, kdo to je a hlavně jak se mám co nejrychleji a nepozorovaně dostat k mým věcem. Ale v čas mě nic nenapadlo, zvedlo se to a to už jsem poznala siluetu nějakého muže… Znejistěla jsem, ale jsem přece pátý hokage, řekla jsem si, a tím jsem se donutila i něco dělat. Doplavala jsem k nějakému kameni, který byl poblíž mých věcí. Zastavila jsem a pomalu vylezla na břeh. Rychle jsem se oblékla a přiblížila jsem se ke šmírákovi. Neváhala jsem, napřáhla jsem se a dala mu ránu. Ten někdo se ihned sklátil na zem. Naklonila jsem se k němu a hned jsem ho poznala. Ty jeho bílé vlasy byly snad všude.
,,Jiraiyo!!! Co tady sakra děláš?!“
Zařvala jsem z plných plic. On jen bezvládně ležel na zemi, koukal a byl trochu mimo ještě z té rány. Je pravda, že jsem to maličko přehnala, ale jestli tam šmíroval tak si to zasloužil.
,,Já, já jsem sháněl jídlo a vodu a když jsem uviděl jezero, tak jsem si tam šel napustit trochu vody. Rozhodně jsem nešmíroval!“
,,Dobře tedy a co ta večeře?“
Vůbec jsem mu nevěřila, podle mě tam stál už pěkně dlouho, prasák starej. Nebudu ale předstírat, že mě to nepotěšilo. Uculila jsem se a čekala co všechno připravil.
,,Večeře bude skvělá!“
Chvástal se, ale jak ubíhal čas, tak tím víc jsem se těšila na ty ,,dobroty“.
,,Tak pojď vše je hotovo.“ [i]
Zvolal a já jsem se rychle vykutálela ze stanu. Jen co jsem to uviděla, přešla mě chuť k jídlu.
[i],,Co to je?“ Zakuňkala jsem.
,,To jsou lahodní šnečci, proteinoví broučci, také jsem natrhal nějaké plody a speciálně pro tebe jsem upekl na ohni zajíce. Pusť se do toho!“
A z nadšením jen čekal, co si vezmu jako první. Jediné co mi přišlo k chuti, byly plody, které ani nevypadaly jako jedlé. Asi neví, že jsem vegetarián, nebo na to zapomněl. Tak i tak, mi z toho bylo špatně. Abych nebyla nevděčná, řekla jsem mu alespoň
,,Děkuji“ a vzala jsem si ty divně vypadající bobule a pomalu jsem si jednu strčila do pusy, (ne více kdyby nebyly jedlé).
,,Ach ty jsou výborné!“ Vyštěkla jsem, protože to jsem rozhodně nečekala a všechny jsem si je strčila najednou do pusy. Jiraiya se jen hrdě zasmál, jakoby nečekal nic jiného. A mimo to, ten zajíc mi byl povědomí. No ano! Byl to ten samí co mě poprvé vylekal…
Hned po večeři jsem si šla lehnout. Po těch bobulích mi bylo těžko. V tu chvíli, jsem si vůbec neuvědomovala, že budu spát s Jiraiyou v tomhle dosti malém stanu, ve mně vzbuzovala strašnou touhu, být sním a dotýkat se ho. Že ucítím jeho dech, jak se mi zarývá do vlasů a jemně mě hladí po tváři. Najednou jsem uslyšela zvuk zipu, jak jede pomalu dolů a naskočila mi husí kůže po celém těle. Byla jsem nedočkavá co se bude dít a jestli něco podnikne. Vkročil do stanu a jen tiše řekl. ,,Můžu si přilehnout? Ale nevim jestli se udržim, ležet vedle tak krásné ženy.“
Mrknul na mě a rozhodně nemohl přehlédnout, že jsem zčervenala, jako právě uzrálé rajče. Opáčila jsem mu…
,,Klidně si lehni, ale nic víc, jsme na misi a ne na rande…“
,,Ale můžeme to do toho zapojit ne?“ Ještě pořád si myslel, že má šanci, ale já mu k tomu nedám jedinou příležitost, ušklíbla jsem se a dodala s chladnou hlavou.
,,Já myslím že ani ne, dobrou noc.“ [/i]A otočila jsem se na bo. V duchu jsem si pomyslela, já se jen tak nedám.
Černooký muž jen sklesle odpověděl…
,,Dobrou“….
Byl asi trochu uražený, že mu také hned nepadnu k nohám jako ostatní, ale já na sebe byla pyšná, že jsem to v sobě dokázala potlačit.
Druhý den jsem se vzbudila brzo ráno a šla jsem hledat bílovlasého muže, který už vedle mě neležel. Vylezla jsem ven a ozářil mě nádherný den. Uviděla jsem ho u nějaké staré zříceniny, která byla poblíž jezera. Něco tam zkoumal, ale neřekl mi co.
Zavolala jsem ho a řekla mu, že už můžeme vyrazit, že je vše sbaleno.
,,Dobrá tedy!“ Zvolal a přispěchal zamnou. Když mě doběhl, řekl mi, že brzo by jsme měli dorazit na místo, kde se skrývali Akatsuky, ať jsem vždy ve střehu. V očích mi splanul plamínek nadšení, že je konečně můžeme dostat…
Slunce už pomalu začalo zapadat. Obloha se zaplnila všechny odstíny oranžové a bylo to nádherné. A v tu chvíli Jiraiya ucítil svou šanci, a obejmul mě kolem ramen. Já už jsem dlouho necítila něhu, tak že jsem tomu rychle propadla a navíc jsem to nečekala. Vyvedlo mě to z míry a podlamovaly se mi kolena, celá jsem se chvěla.
,, Je to krásné.“ Řekl…
,,Ano západ slunce je opravdu okouzlující.“ Dodala jsem.
,,Ale já nemyslel západ slunce.“ Otočil se ke mně, přitisknul si mě k sobě a díval se mi přímo do očí a jen zašeptal…
,,Jsi tak krásná.“ A něžně mě políbil. Já slyšela jen tlukot našich srdcí, jak se spojil v jedno. Naše rty se spojily a tváře nám zalilo oranžové nebe.
,,Na tohle jsem čekal strašně dlouho.“ A znovu mě políbil. Uměl opravdu úžasně líbat, to se musí nechat. Cítila jsem se sním jako v nebi a nechtěla jsem aby to skončilo… Pomalu mě zpustil do trávy a konečkami prstů mi vjížděl do mých blonďatých vlasů. Byl to nepopsatelný pocit. On ale věděl že nebudu chtít víc a sám toho nechal dříve, než by se to zvrtlo. Zachoval se jako pravý muž. Teď jsem nebyla hrdá na sebe, ale na něho. Vstal, podal mi ruku, vyhoupl si mě do náruče a políbil mě znovu. Posadil mě na pohodlný kámen a řekl ať počkám do té doby, než on postaví stan. Byla to ohromná zábava, protože jemu to pořád padalo a pořád tam bylo něco špatně. Několikrát jsem mu chtěla jít na pomoc, ale on mě hned zastavil, že to zvládne sám. Tak jsem si znovu sedla a smála se, nad jeho výkony ve stavění stanu.
Po vcelku dlouhé době se mu to podařilo a já mu zatleskala a dala mu pusu na tvář. On mě za to uložil do stanu a lehl si vedle mě. Já jsem mu položila hlavu na jeho vypracované prsní svaly a předtím než jsme usnuli, jsem mu zašeptala do ucha..
,,Jsem ráda že jsem tu s tebou.“ Pak jsem usnula a ve snu jsem si jen říkala, že jsem se nedočkala těch dvou krásných slov ,,miluji tě“. Ale co já vím, třeba mě ani nemiluje.
Ráno mě vzbudil polibkem. Jen co jsem vstala, tak jsem šla sbalit všechny věci a vydali jsme se opět na cestu.
Najednou Jiraiya zpozorněl a zasyčel…
,, Psst! Teď potichu...“ Já nevěděla co se děje.
,,Slyšíš něco? Co se děje?“ Ale on neodpověděl a jen poslouchal.
,,Pozor!!!“ Zakřičel, skočil po mě a strhl mě na zem. Jen tak, tak jsme to stihli, kolem nás prolítl kunai. Zachránil mě, já bych si ho nevšimla. Ani jsem mu nestihla poděkovat, protože mi skočil do řeči…
[i],,Máme tady návštěvu.“ A já už jsem věděla, že máme tu čest s Akatsuky.
,,Připrav se Tsunade, jdeme na to!“ Zvedla jsem se a do ruky jsem si vzala kunai. Byla jsem připravená na vše i položit život, mělo to jen jeden malý háček, pořád jsem nevěděli kde jsou, byli jsme tam, jak prasata na porážce… Nevěděli jsme kdy něco přijde, ani co jsou schopni, dlouho jsme je neviděli. Pak jsem je zpatřila, vyšli ze křoví. Hned jsem poznala co jsou zač, ale Jiraiya byl rychlejší…
,,Oo! Samotný Itachi a jeho přítel Kisame, jestli se to tak dá říct, to jsou ale vzácní hosté. Tsunade nepřivítáme je, jak se sluší a patří??“ Pousmál se a já jen kývla. Věděla jsem že to nebude lehké a Jiraiya to věděl taky.
,,Tak co, to tady budeme jen tak postávat!!!“ Křikl na ně a pochvíli se proti nám rozeběhli. Byl to jeden na jednoho šance 50 na 50 nic víc, nic míň.
Napřáhla jsem se a dala jsem pěstí do země, která hned začala praskat. Využila jsem toho, že se ke mně nedostane tak blízko, vyskočila jsem a chtěla ho kopnout, ale minula jsem.
Jiraiya mezi tím udělal přivolávací jutsu a objevil se velký žabák s dýmkou v puse, který hned poznal že je průšvih.
Jak jsem minula obrátilo se to proti mně, protože toho využil velký modrý ,,muž“ s černýma očima, dlouhým pláštěm a udeřil mě přímo do břicha. Kvůli tomu jsem vyprskla krev, ale zároveň jsem mu byla vděčná že to udělal, já jsem se totiž tak naštvala, až jsem byla nezvladatelná. Moje rány byly tak tvrdé, že odletěl nejmíň 20 metrů do dálky…
Měl silné podlitiny, možná i něco zlomeného, ale měl stále hodně energie.
Můj milovaný padesátník bojoval také dobře, ale Itachi je silný soupeř, neměl to sním vůbec lehké. Itachi toho uměl spoustu a ještě se mnoho naučil. Za to můj protivník Kisame, toho zas tolik neuměl, vodní přivolání nemohl udělat, protože jsme na cestě u lesa, kde žádné jezero nebylo. Mohl používat jen ten jeho meč, ze žraločích zubů. S kterým to uměl velmi dobře, ale měl také výhodu, ten meč byl neobyčejně tvrdý, až mám pocit že se nedá zlomit. Zkoušela jsem to pořád, ale nikdy se mi to nepovedlo… Začínala jsem už být unavená a vyčerpaná. Napřáhl se, já nestačila uhnout a udeřil do mě mečem. Byla to strašná bolest, ale já jsem mu mezitím přetrhala mým jutsu všechny svaly na rukou, tak že už ani nemohl zvednou pomocí rukou jeho silný meč. Mě se sice motala hlava, ale sebrala jsem všechnu sílu a dala mu poslední ránu, která pro něj znamenala smrt. Já vyhrála a už jsem jen sledovala jak je na tom Jiraiya. V nějakých chvílích na tom byl dobře, ale v nějakých...
,,Ach!!“ zařvala jsem z plných plic.
,,Přestaň nech ho už!“ Bouchal do Jiraiyi a nepolevil… Křičela jsem, rozeběhla jsem se a snažila jsem se mu pomoct, ale vždy mě muž v plášti odstrčil a já už neměla sílu nic udělat. A pak se to stalo…
,,NEEE!!!“ Rozeběhla jsem se k němu a uviděla jsem v Itachiho těle kunai, ale i Jiraiya byl v hrozném stavu nemohl dýchat, protože se mu jeho zlomená žebra zabodla do plic a do srdce. Vzala jsem ho do náruče a mluvila k němu…
,,Vydrž neopouštěj mě prosím, nechci tady v tomhle světě být znovu sama… Vydrž vyléčím tě a bude vše jako dřív.“ Zasténala jsem a v tu chvíli se mi zahleděj přímo do mých smáčených očí a tiše řekl…
,,Ty víš že mé zranění je vážné a že už se nic nedá dělat, ale děkuji ti Tsunade za vše, co si pro mě udělala.
[i][b],,Miluji tě.“Řekla jeho ústa, než zavřel oči a já ho naposledy políbila.

A teď tu sedím s hlavou skloněnou v mých dlaních a přemítám si ty okamžiky sdílené sním. Byla to rána do zad a já spadla, ale stejně jsem byla schopná vstát a žít dál v té temnotě. Snažím se zapomenout, stejně mi však v srdci zůstanou hluboké jizvy v kterých slyším volat tvé jméno… Jiraiyo!