Zemřit pro budoucnost 01- Sakra, co teď!!

„Tak stávej!!‘‘
Nic.
Neslyšela!!!‘‘‘
Znovu nic.
Zažádanou cenu mě nedostanou z postele, byla tak teploučká.
„Nenuť mě, abych přišel!‘‘
Jen si přijď mě nikam nedostaneš, na žádný trénink se mi nechce. Stejně zas přijde pozdě.
Naruto toho měl tak akorát dost, lepé řečeno byl to jejich ranní rituál. To bylo pořád „ještě chvíli‘‘ a podobně. Kdyby tenkrát Sakuře neslíbil, že se o ni bude dobře starat, tak by jí začala tvrdá škola.Vzpomínka na ni mu u srdce zabolela, pořád na ně myslel. Léta však zahojila a lidé začali zapomínat. On však nezapomněl a plnil jejich poslední přání. Povzdychl si. Neměl na výběr, vzal kýbl a naplnil ho studenou vodou. Došel do pokoje a stoupl si před její postel.
„Poslední varování.‘‘ Řekl ale nic.
„Jak myslíš.‘‘ Dodal.
No to jsem zvědavá co zas vymyslel, aby mě odsud dostal.
„Budíček!‘‘ Zvolala vylil na ni kýbl.
„Áááá………!!‘‘ Zapištěla jsem a vyletěla jsem celá mokrá z postele.
Často o tom mluvil, ale já ho nikdy nebrala vážně. Rozzuřeně jsem mu pohlédla do rozesmáté tváře a rozzuřila jsem se ještě víc. Mě to tak směšné zas nepřipadalo, ale ještě neví co ho čeká. Rozzuřeně jsem odkráčela do koupelny a celou dobu si brblala. No mám teď účes v háji.
Zabouchla jsem za sebou. Měla jsem takové štěstí, že klika vypadla na obou stranách. Super. Co teď.
Zoufala jsem, dveře jsem opravdu vyrážet nechtěla, jediné co mi zbylo byla vylézt oknem. Vyškrábala jsem se k okýnku a pomalu vylezla ven. Ovšem jsem nepočítala s velikostí okénka takže jsem tam ponechala kus ne noční košilky. Já mám dneska fakt štěstí.
Rychle jsem pelášila ke dveřím aby mě nikdo nevyděl. Teď mi alespoň přálo štěstí, nikdo nikde. Zaklepala jsem ale nikdo neotevřel. Sakra. Zkoušela jsem to znovu, ale nic. Bože stojím venku v roztrženým pižámku, to je sen každé holky.
„Hmmmm nechceš pomoct.‘‘ ozvalo se za mnou. Pomalinku jsem se točila, zrudla jsem. Přede mnou stál mladík asi v mém věku. Uznala jsem, že je to kus, ale když začal pohled sjíždět na moje stehna, které sotva zakrývala moje košilka začala jsem se stydět.
„Jo, díky.‘‘ Řekla jsem trochu rozpačitě a pokusila jsem se košilku natáhnou na stehna.
„Bydlím hned tady takže…..‘‘ Řekl mi a ukázal na dům stojí vedle našeho. Takový fešák a bydlí hned vedle, jakože jsem si ho nikdy nevšimla.
„Jo jasně.‘‘ Odpověděla jsem mu a on mě zavedl k němu domu.
„Co se ti vůbec stalo?‘‘ Zeptal se mi se zájmem, není přece normální, aby někdo v sedm ráno běhal v noční košilce venku.
„No špatný den.‘‘ Řekla jsem mu.
Celou dobu jsem se červenala, no nebyla jsem sama.
Jeho dům byl opravdu prostorný a útulný. Pomalinku jsem vešla a rozhlížela jsem se. On zatím někam zmizel, trochu jsem znejistila ani jsem ho neznala, mohl mi klidně něco udělat. Ale nic jen mi přinesl župan. Byl měkoučký zatulila jsem do něj a posadila jsem se.
„Nechceš něco k pití.‘‘ Otázal mě. No nejraději bych mu snědla všechny zásoby jídla, ale mírnila jsem se.
„Jen čaj prosím.‘‘ Odpověděla jsem a zčervenala jsem hned. Byl tak okouzlující, byla chyba, že jsem si ho nevšimla dřív. Čaj měl zachvilinku hotoví jako by věděl, že příjdu.
„Hmmm.. díky.‘‘ Řekla potichu vzala jsem si od něj čaj. Usmál se na mě a já mu usměv oplatila. Celou dobu si mě prohlížel, mě se teda moc nelíbilo, ale pomohl mi.
Dopila jsem ho vydala se domů, teď mi už snad otevřou. Šel mě doprovod ke dveřím.
„Hmmmmm…. muže se tě zeptat na jméno?‘‘ Oslovil mě a zase se na mě pousmál.
„Tsuki.‘‘ Řekla jsem a zamířila domu.
„Tak se ještě někdy potkáme, Tsuki.‘‘ Zavolala ještě za mnou. Naštěstí tentokrát mi otevřeli. Naruto z toho měl ohromnou radost, Hinata naopak zuřila.
I přesto jsem je měla ráda, nebyla jsem jejich dcera, ale milovali mě jako vlastní, já jim za to byla vděčná. Někdy jsem jen tak přemýšlela co se stalo mým rodičům.