Příběh dítěte lásky- 15. kapitola

Trénink podstaty

,,A to znamená že náš protivník používá stejnou zbraň jako máš ty s tím rozdílem, že ji nejspíše umí použít.,'' vysvětlil mi sensei. Já jsem tam stála celá celá zkoprnělá a upřeně jsem se koukala na krabičku. Moje... flétna...
,,Orenjino-sensei, vždyť jste říkal že flétnu používá jen jeden klan který vymřel, jaktože jí má taky?,'' uvědomila jsem si nesrovnalost.
,,To nevím... Možná ji ukrald nebo také dostal.,'' odpověděl mi. Je to divně když někdo má věc o které jste si mysleli že je unikátní...
Zase jsem se zamyslela, ale Orenjino mě z mého snění vytrhl: ,,Co ti řekl ten domovní.'' Domovní? A jo, ten nerudný chlap.
,,Říkal, že se muž který tu bydlel pod jménem Hirate Tekubi opustil svůj byt před dvěmi dny a vydal se do Dešťové vesnice.,'' popsala jsem mu stručně informace které jsem před chvilkou nabyla.
,,Tak do Dešťové říkáš... No, nedá se nic dělat, musíme tam.,'' oznámil mi konečný výsledek sensei.
Dobře viděl, že nadšením přímo neoplývám a tak dodal: ,,To ti v tvém tréninku hodně pomůže! V Dešťové se soustřeďují na vodní techniky což tvé vodní podstatě pomůže! Naštěstí tam mám známého.'' Jeho slova mě povzbudila, ale jen trochu. No nic, co se dá dělat musíme zase cestovat!

Druhé ráno jsme vyrazili z Písečné, už jsem měla dost všeho toho písku a těšila jsem se aspoň na nějakou trávu. Do Dešťové jsme měli dorazit za dva dny. V Zemi Deště prší ještě častěji než ve Vodopádové. Docela jsem se na déšť těšila, jelikož v Listové nepršelo ani jednou a docela se mi po něm začalo stýskat. No jo jak říkám, v Listové jsou jen krásné dny.

Když jsme přešli poslední poušť, Orenjino-sensei se zastavil a řekl: ,,Tady konečně můžeme začít s tréninkem.'' Tréninkem? Musím říct že na něj jsem doopravdy nepomyslela. No teda vlastně, abych byla upřímná... Někdy jsem na něj trochu myslela . Ale už pryč s tou skromností, celou cestu jsem nemyslela na nic jiného než kdy začneme trénovat. A konečně ta chvíle nastala.
,,S tréninkem? Dobře, jak začneme?,'' zeptala jsem se.
,,Jak jsem již říkal, začneme tvojí bleskovou podstatou. Teď tě naučím pro tebe jednoduché, ale velice silné Jutsu.,'' obeznámil mě. Tep se mi začal zrychlovat. Nové... Jutsu... Tyhle dvě slova v mé hlavě plynula tam, zpátky, tam, zpátky a zase dokola.
,,Jmenuje se Raiton: Hiraishin (Živel blesk: Létající bůh blesku). Je to sice úroveň B, ale když si Kuychoise no Jutsu zvládla na první pokus, tohle pro tebe bude lehké.,'' řekl mi.
,,Dobře...,'' byla jsem zvědavá na novou techniku. Čekala jsem že mi ji sensei předvede, ale nic se nestalo.
,,Orenjino-sensei, předvedete mi prosím To Jutsu?,'' zeptala jsem se netrpělivě.
On jako by se probral ze snu mi odpověděl: ,,Co? Á ty to chceš předvédst. Říkal jsem že tě dokážu naučit ovládat jakoukoli podstatu, ale to neznamená že všechny techniky umím.'' Aha, tak tedy neuměl to co mě má učit.
,,V ruce musíš nahromadit čakru která se změní v elektrický výboj který ti projde celým tělem, neboj jenom tě to trochu zašimrá a pak už je jedno kterou částí těla se protivníka dotkneš.,'' vysvětlil mi podstatu Jutsu. Dobře, snad to zvládnu. Vyjmenoval mi všechny pečetě a ukázal na strom na který jsem měla zaútočit.
Zklidnila jsem se, ruce se mi začali zamotávat do pečetí a když jsem dokončila poslední z nich, snažila jsem se soustředit čakru jak nejvíce to šlo a k tomu jsem hlasitě zařvala: ,,Raiton: Hiraishin!'' Čekala jsem že nastane to svědění které Orenjino sliboval, ale nic se nestalo.
,,Sensei, jaktože jsem se nic neděje?,'' ptala jsem se zklamaně. I on vypadal že ho to překvapilo.
,,To nevím... Čakru ovládáš dobře a Jutsu téhle úrovně by ti nemělo dělat problém... Zkus to ještě jednou.,'' řekl mi a já zase udělala pečetě.
,,Raiton: Hiraishin!!!,'' zařvala jsem už doopravdy hodně hlasitě. Zase nic! Už jsem z toho byla zoufalá.
,,Sensei... Proč mi to nejde...?,'' zeptala jsem se smutně.
,,To nevím... Ale je tu jedna možnost proč.,'' zamyslel se.
,,Jaká?,'' zeptala jsem se.
,,Že i když máš bleskovou podstatu, nemůžeš používat, jelikož ji máš pasivní. Někdy se podstaty dědí z rodičů na děti a někdy není možné tuto podsatu využívat, maximálně jenom malé množství.,'' oznámil mi svoji teorii.
,,To jako že... Nikdy nebudu moct využít svoji bleskovou podstatu?,'' ptala jsem se nechápavě. V té chvíli mi to nedocházelo, ale spíš mi to ani docházet nechtělo.
,,Ne tak aby jsi s ní mohla bojovat.,'' odpověděl mi. Zjevně z toho byl také smutný. Jeho žákyně měla dvě podstaty, jedna z nich je pasivní a teď už má jen jednu jedinou obyčejnou. Ale vlastně mám ještě létavou. Orenjino nevěří že se ji někdy naučím ovládat, ale za pokus to určitě stojí! Teď však už nic zkoušet nechci...

Zbytek dne jsme již žádné nové techniky nezkoušeli. S sensei jsme se shodli, že to necháme na zítřek. Byla jsem ráda, po tom dnešním fiasku se mi na nějaký trénink nechtělo ani pomyslet. Orenjino to na mě jasně viděl a celou cestu mě nechal být. Většinou za celou cestu prohodíme jen pár slov. Co tedy děláme? Nevím jak sensei, ale já přemýšlím. Přemýšlím o mnoha věcech, o tréninku, o tom co se děje v Listové a... o Kakashim. Sice se těm myšlenkám bráním, ale ony stejně zžírají moji mysl jako to největší žíravina. Stokrát jsem si slibovala, že mu neodpustím ani kdyby mi předložil miliony dobrých důvodů, tohle je... zrada... Vždyť právě on mi sliboval, že mě vždy ochrání a nikdy neopustí a pak udělá tohle! Naštěstí mě z mého sebezničujícího přemýšlení vždycky vyrušil sensei, který si všiml že se divně tvářím, nebo jakákoli jiná 'náhodná' věc v okolí.

Jak jsem řekla, zbytek dne uběhl v rychlém, tichém stereotypu. Ani večer u ohně jsme si toho moc neřekli, jen snad to že zítra začneme s vodní podstatou. Usnula jsem celkem rychle, kdo by taky ne? Pozdní vztávání mi už problémy nedělá, přeci na cestách je to také jiné než doma v postely.
Když jsme ráno opouštěli stanoviště, sensei mi řekl: ,,Už se netrap s tou bleskovou podstatou, máš přeci ještě vodní a létavou, víš co by za to jiní dali?! Hned jak potkáme nějaký potok nebo řeku, začneme trénovat.'' Naštěstí voda na sebe nenechala dlouho čekat. Byl to sice jen malý potůček, ale jak řekl Orenjino, přímo ideální.
,,Tak tady můžeme začít.,'' řekl na začátek, ,,Dáme si malé opakování, teď mi ukaž jak umíš pěkně chodit po vodě.'' Udělala jsem co řekl. Díky mé velké zásobě čakry se mi její ovládání několikrát zjednodušilo a tak to pro mě byla hračka.
,,Dobře, je vidět že jsi nezapomněla.,'' konstatoval s úsměvem. Zase se usmál tím svým způsobem a já měla co dělat abych se na té vodě vůbec udržela.
,,Tak a teď k věci. Aby jsi mohla ovládat vodní Jutsu, musíš umět ovládat vodu.,'' řekl mi. Ovládat vodu?
,,To myslíte, že ji mám smíchat s mojí čakrou a pomocí jí s ní manipulovat?,'' zeptala jsem se.
,,Přesně tak, podívej.,'' řekl a přistoupil k potůčku. Z jeho rukou začali do vody proudit neviditelné prameny čakry. Pak už pomocí vůle pohyboval s vodou jak chtěl. Nebylo zapotřebí žádných pohybů, vše ovládal jen svou myslí. Pak mohutný pramen vody visící ve vzduchu spadl a Orenjino-sensei ke mě přistoupil.
,,Viděla jsi co jsem udělal a teď to běž zkusit ty. Je to jednoduché, prostě svoji čakru vyšli do vody a pak už s ní můžeš manipulovat vlastní vůlí.,'' pobídl mě. Já přešla na místo kde předtím stál. Soustředila jsem se a prameny mé čakry pomalu směřovali do vody. Pak jsem cítila jak každá molekula vody, každá kapka se stala mou neodmyslitelnou součástí. Chtěla jsem aby voda vyletěla do vzduchu. Stalo se. Chtěla jsem vodou třísknout o kmen stromu. Stalo se. Voda mě absolutně poslouchala a já se cítila silnější než kdy přetím.