manga_preview
Boruto TBV 07

Páni Bijuů 10

,,Halo!“ ozývalo se v tmavé místnosti.
,,Halooo, je tady někdo? Kdokoliv?“ Jomei už ztrácela tzpělivost. Stála na místě, protože nic neviděla a dokonce nic necítila. Byla pohlcená tmou.
,,Co se stalo? Kde to jsem? Jak se odtut dostanu?“ uvažovala.
,,Halo“ zvolala zoufale. Stejně zoufale pak padla k zemi.
,,Copak tu nikdo není? Jsem zase sama?‘‘ chtělo se jí plakat, ale nemohla. Seděla klidně a snažila se si vzpomenout na to, jaké to bylo plakat. Jaké bylo cítit kapky slz stékat po tvářích. Čím déle nad tím uvažovala, tím víc se ji zdálo že zapomíná. Proto, aby nezapoměla úplně zvedla hlavu a z plných plic zvolala: ,, Pomoc!“. I když sama věděla, že ji nikdo neuslyší.
V tom okamžiku se před Jomei objevil obraz. Byl to obraz malého chlapce, který vypadal šťastný. Stál před Jomei a lízal lízátko. Na sobě měl symbol Konohy, ale Jomei ho neznala. Vždyť jako první věc, kterou udělala před příchodem do Konohy byla, že si zjistila jména a tváře všech obyvatel.
,,Kdo jsi?“ promluvil.
,,Jmenuji se Jomei. A ty? ‘‘ slušně odpověděla.
,,Takže jsi to opravdu ty? A co tady děláš Kuroiname?‘‘ opáčil chlapec.
Jomei vyvedlo z míry, když ji chlapec nazval Kuroiname. Již dlouho totiž neslyšela své vlastní jméno. Své skutečné jméno, které získala od svých rodičů a které bylo pro ostatní obyvatelé ‘‘živého‘‘ světa zakázané.
,,Takže ty jsi mrtví. Proč mi aspoň neprozradíš své jméno.‘‘ prudce reagovala .
,,Měli by jsme jít, nebo to nestihneme.‘‘ ušklíbl se chlapec a hned potom vyrazil po bílé cestě, která se objevila. Jomei nezbývalo nic jiného než ho následovat. Nechtěla tu být sama jako tenkrát.
Cesta vedla do města podobného Konoze. Vlastně byla úlpná replika až na to že chyběly některé domy.
,,To je Konoha?‘‘ zeptala se ze zvědavosti.
,,Co myslíš? Tohle místo?‘‘ pozastavil se chlapec a na chvíli přemýšlel.
,,Hmmm. To si nemyslím. Vypadá to tu tak, ale něco tu chybí.‘‘ pokračoval.
,,A co chybí?‘‘ chtěla vědět Jomei.
,,No přece obyvatelé Konohy!‘‘ zasmál se chlapec. ,,Za chvíli tam budeme.‘‘ dodal.
Když se chtěla Jomei zeptat kam, do cesty se ji postavil starý muž. Sotva chodil, ale bylo na něm vidět, že je šťastný, usoudila tedy, že se nechá překvapit.
,,Koukej, už jsme skoro tu!‘‘ bylo slyšet ze předu.
Sama však neviděla nic. Nejspíš protože ji stál v cestě ten starý muž. Rozhodla se ho tedy obejít. Jemně mu zaťukala na rameno, ale když se muž neotáčel použila trochu víc síly. Tentokrát se však muž otočil. Ale již to nebyl ten starý belhající se muž, ale duše. Takový tip duše, které vídala, když byla malá.
,,Kdo jste?‘‘ zeptala se.
Ze předu zaslechla jak na ni chlapec mluví: ,,To nic, ten jde jinam. Nemusíš se ho bát. Kdysi zabil své dvě dcery před zrakem svého jediného syna. ‘‘.
Jen dořekl a začal se srdečně smát. ,,Vypadá to, jako by se těšil, co?‘‘
,,A kam jde? A kam jdu já?‘‘ byla celá bez sebe.
,,Teď to není důležité. Musíš pryč. A já tě tak nechci nechat jít. Bohužel to nezávysí na mě. Ani nevíš jak jsem prosil, dokonce i smlouval, ale nic z toho nebylo.‘‘ bručel chlapec. ,,Koukej, tady to je.‘‘
V tu chvíli kdy dořekl, stály oba na hřbitově v Konoze. Kousek od nich klečel Hirotsuki a svýral v náručí její tělo.
,,Já jsem zase mrtvá?‘‘ otázala se Jomei.
,,Ano.‘‘ zněla odpověď.
,,Už nechci zpátky. Prosím, chci zůstat s tebou.‘‘ žadonila.
,,Je mi líto. Jak už jsem říkal to nezávysí na mě.‘‘ ukázal směrem k Hirotsukimu.
Oba pak kráčeli k plačícímu muži.
,,Copak to dělá?‘‘ zeptala se trochu nevhodně Jomei.
,,Jak to mám vědět? To bys mi měla říct spíš ty! Ty jsi ještě živá!‘‘ reagoval.
,,Ale nejsem. Od mé první smrti jsem jako mrtvá. Necítím bolest, necítím vůbec nic.‘‘ zoufala si.
,,Tak to nám asi neřekneš co to dělá, že?‘‘ zeptali se duše, které se vynořili za nimi.
Jomei přistoupila blíže a koukla se Hirotsukimu do očí.
V tom si vzpoměla: ,,On pláče!‘‘
S těmito slovy na rtech se probudila mezi hroby v náručí plačícího muže.

4.9375
Průměr: 4.9 (16 hlasů)

Kategorie: