Poslední přání - 4. kapitola - Světluška

Kisame vešel do pokoje, v němž našel zadumaného Itachiho. „Ty nemáš radost, že je tady s námi? Přece jsi jí miloval!“ Přisedl si k němu.
„A stále tomu tak je,“ zabručel černovlasý mladík.
„Tak proč se potom chováš takhle?“ nechápal Kisame.
„Je to složité. Ta holka se se mnou neměla nikdy zaplést!“
„No, pokud to bereš takhle, pak ti asi vážně není pomoci,“ zavrtěl jeho partner nechápavě hlavou, zvedl se a odešel.
„Všechno se proti mně spiklo. Proč si Shenai nedala říct? Je tak tvrdohlavá, nechápavá a…“ A miluje tě. Ozval se protivný hlásek v jeho hlavě. A ty víš moc dobře, že ona se tě nevzdá. Neuvědomuje si, že se ji snažíš chránit!

Itachi složil hlavu do dlaní. V posledních dnech měl dost starostí. Šéfovo chování se mu nelíbilo, ale o to děvče se bál, právě proto, že k ní cítil něco víc. Nechtěl, aby ji našli ANBU z některé ninjovské země a spojovali ji s Akatsuki. Její život by byl v troskách. Jenže… ona prostě nechce odejít.
Přirovnal by to k tomu dni, kdy se ji snažil vyhodit z úkrytu. Tehdy byla jejich zajatkyně, chtěl se jí zbavit tím, že jí daruje svobodu. Odmítla, chtěla patřit do jejich zabijácké rodiny. Zavrtěl hlavou. Ať se jí to líbí, nebo ne, dostane ji odtud do bezpečí.

Shenai seděla ve svém pokoji. Vůbec se to tu od jejího odchodu nezměnilo. Nezmizely ani Sasoriho tajuplné lahvičky. Rozvalila se na posteli, je zase doma. Ano, tohle je opravdový domov, to místo, kde ji mají rádi.
„Neruším?“ Do dveří nakoukla blonďatá hlava.
„Ale vůbec ne, Deidaro!“ usmála se.
„Hrozně rád tě vidím. Na Šéfa kašli, ty už s náma prostě zůstaneš. A… Itachiho si nevšímej. Zase se to spraví.“
„Asi máš pravdu. Zabydluju se tady, jak vidíš.“
„No, já ti přišel říct, že Akatsuki už ti chystají takovou… malinkatou oslavu na tvou počest.“
„To je milé. Určitě přijdu,“ odpověděla se smíchem.
„Tak o tom nepochybujem! Bez tebe nezačnem!“
Konan velice rychle zjistila, kdo že se to vrátil. Nejdříve od naštvaného Peina, pak i od ninjů připravujících se na pořádnou pitku. Zdvořile dívku uvítala, Shenai jí za to byla vděčná.

Oslava byla v plném proudu. Hnědovláska měla již řádně upito. Jednou rukou se opírala o Zetsua, tou druhou držela sklenku. V hloučku bylo veselo. Ninjové měli pocit, že do sídla znovu vstoupila radost.
„Tak se mi zdá, že ta holka je taková naše světluška, rozdává klid a pohodu. Na ni se prostě člověk nedokáže zlobit!“ pronesl Kakuzu.
Bělovlasý se pochechtával a přiťukával si s Deidarou. Konan kdo ví proč ležela na klíně Kisamemu a Tobi je při tom okukoval. Pein se oslavy nezúčastnil. Prohlásil, že ho bolí hlava a šel si lehnout.
„Dáš si ještě, Itachi?“ lákala ho zelenoočka.
„Už bys neměla pít. Něco pak uděláš a budeš toho litovat.“
„Jo, to asi budu,“ ušklíbla se. „Jako třeba tohohle?“ Než se Uchiha nadál, dostal od ní vroucný polibek.
„Jsi opilá, nebylo to doopravdy,“ zamumlal, ale byl v rozpacích.
„Hele, nechci ti kazit zábavu, Uchiho, ale ta holka si prošla pravým Akatsuki školením o správném postupu při požívání alkoholu,“ zabublal Kakuzu.
„A Hidanovým kurzem přetvářky,“ uchechtla se mladá žena.
„Provokatérko!“ zlobil se Itachi. „Tak ty jsi celou dobu při smyslech?“
„A co s tím uděláš, ha? Mám prostě radost, že jsem zase doma!“
Zavrtěl hlavou, přitáhl si ji k sobě a začal líbat. Akatsuki, s výjimkou Konan, která už nevnímala, co se kolem ní děje, propukli v hlasitý jásot. Tleskali a vzápětí se rozhodli pro další přípitek. „Na Shenai!“ Další hlasy se přidávaly, dívka si té pocty nesmírně vážila. Schoulila se Itachimu v náručí a slastně přimhouřila oči. Opět se vrací zlaté časy…