Poslední přání - 5. kapitola - Společné touhy

Z jedné z místností v sídle se ozýval pobavený dívčí smích. Shenai si zakrývala rukou ústa, protože tušila, že právě teď ji určitě zaslechla celá Akatsuki. Seděla za dřevěným stolkem, naproti ní Hidan, který jí neustále něco vykládal. Právě teď si utahoval ze svého velitele.
„A víš o tom, že umí nahlédnout do budoucnosti?“
„Tvoje teorie je zajímavá, Hidane, ale teď zcela jistě žertuješ!“ chichotala se.
„Ale já fakticky říkám pravdu!“ zašklebil se Hidan a předvedl jakýsi vlastní vůdcovský postoj. „Heleď, to se vždycky takhle postaví…,“ založil ruce v bok. „…zakoulí těma svejma očima a řekne: Říkám vám, že se brzy něco stane a nebude se to líbit ani jednomu z vás.“
„Hidane!“ vypískla hnědovláska a pokoušela se v sobě zadusit další smích.
„A pak většinou následuje některej z těch jeho nechutnejch trestů, plno výchovnejch keců a… bla, bla, bla,“ dodal bělovlasý a s pobaveným úšklebkem sledoval mladou ženu, která se před ním svíjela smíchy.
Když se malinko uklidnila, odvážila se zeptat: „A co se stalo s tou kresbou, co jsem vám onehdy kreslila? S… Tatíčkem,“ znovu se zahihňala.
„Mám takový dojem, že ji zrovinka teď mám v pokoji a že nám s Kakuzou posloužila jako cvičný terč, takže je celá propíchaná kunai.“
„Tak hlavně, že slouží.“ Dívka vyloudila na tváři úsměv.
„No jo, už na to přišel, to buď ráda, žes byla pryč, protože nás zase seřval aspoň na tři doby,“ vysvětloval bělovlasý. „Za tohle bys měla bejt Itachimu vděčná. Nepochybuju o tom, že bys určitě taky nějakou slízla.“
Shenai si povzdychla. „Já jsem, ale… proč se chová tak strašně nemožně?“
„Netuším, to je nad rámec mýho chápání. Proč se ho nezeptáš?“
„Víš, Hidane… jsou prostě věci, na který se holka neptá.“

Hnědovláska a Konan se podělily o domácí práce. Ninjové se teď v sídle cítili mnohem šťastnější, dívčin hlas byl pro ně pohlazením. Dokázala je uchlácholit, když se osočovali navzájem. Pohrozit, když jejich naschvály už překročily limit. Pomáhala, jako jejich strážný anděl.

Pein co chvílí trousil nadávky, tušil zradu. Mohlo by to dojít tak daleko, že se Akatsuki vzbouří? Obával se toho. Až vyprší lhůta, to děvče prostě odejde.

Shenai vařila v kuchyni oběd. Kdosi se k ní připlížil zezadu a zakryl jí rukou oči. Popaměti sáhla rychle do kapsy pro zbraň, kterou měla neustále při sobě a vysmekla se mu. Uhnul, než stačila bodnout.
„Aha, to jsi ty. Promiň, Itachi.“
„Co to tu u všech čertů vyvádíš?“
Smetla z čela pramínek vlasů. „Za to může Zetsu. Už zase není ve své kůži. Jeho „osobnost“ překročila všechny meze, tak ta horší polovina má na mě památku.“
„Cos udělala?“ Na odpověď nemusel čekat dlouho. Kanibal stál za dveřmi a třel si část rostlinky, odkud zmizelo několik chloupků.
Černovlasý mladík si řekl, že by mu měl domluvit. „Zatraceně, Zetsu, trochu se kontroluj! Nebo jsi mi vážně hodlal sežrat snoubenku?!“
Shenai zalapala po dechu, nejspíš si vůbec neuvědomil, že poslouchá jejich rozhovor.
„Co si zasadím, to mi zničíte. Jak mám asi zahánět svý absťáky?“ odsekl Zetsu. Pak se ušklíbl a zamrkal. „Hm, Itachi… vážně jsem slyšel dobře? Doopravdy jsi řekl... snoubenka?“
Uchiha se zarazil. K čertu! Co jsem to zas vyvedl? Zpátky už se to ale vrátit nedá. Vzdychl a přikývl.
„Tak fajn, dám teda na sebe větší pozor,“ prohlásil Zetsu a vyplížil se z kuchyně.
Itachi se otočil. Uviděl Shenai, jak krájí cosi na stole a přitom pláče. „Co se stalo?“
„Nic, to jen ta cibule,“ špitla.
„Ale vždyť tu žádnou nemáš.“
„Vážně? Tak to bych si měla jít lehnout, protože jak to tak vypadá, mám asi halucinace.“ Rozběhla se ke dveřím.
„Shenai! Tak počkej!“ Chytil ji za ruku.
Zastavila se. „Chceš mě dál trápit? Předstíráš nezájem, ale činy dokazuješ něco jiného. Takže já tě prosím, dost. Přestaňme s tou hrou.“
Itachi se zamyslel. „Ty si zasloužíš lepší život než být s námi, psanci.“
Shenai se zamračila. „Jo, jasně. Měla jsem možnost si vyzkoušet tenhle nový život! A s čím jsem se musela potýkat? Se strachem, s předsudky. Ta s divnýma očima, tak mi říkali. Není to lepší než být tu s vámi! Tak o co se to snažíš? Vyhnat mě jako tenkrát?“ Z jejích slov cítil vztek, nikoli nenávist. Měla by na ni právo. Ale za pár dní vyprší lhůta a bude muset odejít. On bude rád, když se ocitne daleko odtud, mimo nebezpečí.
„Ne, jistěže ne,“ zamumlal a nechal ji jít.

Netrvalo dlouho a v kuchyni se objevil Deidara. „Cos jí udělal? Je celá uplakaná!“
„Nic, právě že nic.“ Černovlasý od něj odvrátil pohled.
„Tak to mi koukej vysvětlit! Nejsem slepej!“
„Dořešíme to jindy. Opravdu ti zrovna teď nic neřeknu.“
Blonďáček se mračil, ale odešel s prázdnou.

Konan pozorovala Shenai, která se chystala jít ven. Právě si uvazovala na hlavu černý šátek. „Kam jdeš?“
„V sídle je zapotřebí víc peněz. Chci ve vesnici prodat pár svých výtvorů,“ odpověděla klidně.
„Děláš to proto, aby ti Pein dovolil zůstat?“ nechápala modrovláska.
„Ne! I kdyby to byl bůh všeho živého na světě, nikdy bych se před ním takhle neponížila. A jedno si zapamatuj, Konan. Odejdu, až sama budu chtít!“

Itachi šel po chodbě. Zaslechl hovor těch dvou a nenápadně se přikrčil u stěny. Znovu se ozvalo jeho svědomí. Už jen jediný den. A pak ji ztratíš navždy!