Poslední přání - 2. kapitola - Nevychladlý cit

Shenai otevřela oči. Byla už hluboká noc. Zasténala, protože rána se ještě nezhojila. Ležela na trávě, připadala si jako mátoha. Chtěla se rozhlédnout, ale šramot vzbudil pozornost. I když… oni nejspíš vůbec nespali.
Kde jsme?“ zeptala se nejistě.
„Nepanikař. Jen jsme se utábořili, protože ti nebylo dobře,“ chlácholil ji Itachi.
„Nebylo mi dobře…,“ opakovala si pro sebe, protože se jí to moc nezdálo.
Ozvalo se zachrápání. „Má tak tvrdý spaní, až mu závidím!“ prohodil Uchiha směrem ke Kisamemu.
„Je dobře, že spí. Máme soukromí… můžeme si promluvit,“ pousmála se hnědovláska.
„Ano, ale… necháme to na dobu, až ti bude lépe. Nebo snad v tobě nezůstala aspoň špetka strachu kvůli tomu tvému činu?“ podivil se.
„Nemám výčitky. Vyprovokoval mě. Jen se divím, že se mě nechtěl zbavit už dřív.“
„Proč jsi odtamtud neodešla?“
Střelila po něm pohledem. „Neměla jsem kam jít… ale tobě to nevyčítám.“
„To bych ti taky radil,“ broukl uraženě.
Otočila se k němu zády. „Ať se ti to líbí, nebo ne… nikdy tě nepřestanu milovat. A bylo tak hrozně těžké tohle říct.“
Udiveně hleděl na její záda. Ta dívka trpěla a měl dojem, že to bylo kvůli rozhodnutí, které učinil kdysi. Kdybys jen věděla, že já cítím to samé. Čekala, že něco odpoví, třeba ji zkusí utěšit, ale nic se nestalo. Podložila si rukama hlavu a brzy usnula.
Vzdychl a zajel jí rukou do vlasů. Tohle nechtěl, zranit ji. V duchu se utěšoval, že zapomněla, jenže… bylo to tak těžké, když ani on se nedokázal přinutit zapomenout.
Bylo by lepší, kdyby se nikdy nepotkali, kdyby jeho přátele z Akatsuki nenapadl ten pošetilý nápad sehnat si „udržovače zdravého rozumu“. On měl již svou cestu, po které musel jít. Nechtěl ji do toho zatáhnout, tohle se nemělo nikdy stát. Dával si vinu už teď, i když čas rozloučení může přijít až za dlouho. Výčitky svědomí, nebo vyšší poslání? To rozhodnutí učinil už před tolika lety.

Hnědovlasá mladá žena otevřela oči. Ráda by se rozhlédla, ale Itachi spal těsně vedle ní s rukou položenou přes její břicho. „Rybičko?“ zašeptala a pootočila hlavu hledajíc pomoc. Žralok stále ještě chrápal, dost možná se mu zdálo o osiřelé Samehadě.
Uchiha se probouzel a nemohl si nevšimnout dívčina zvědavého pohledu. „V noci ses třásla zimou. Chtěl jsem tě jen trochu zahřál,“ vysvětloval.
„To je od tebe milé,“ usmála se, měla pocit, že se před ní trochu stydí.
„Krásné ráno!“ zahlaholil Kisame. „Jen se trochu otřepu a hned vyrazíme!“ Vyskočil na obě nohy a začal se rozcvičovat.
„Můžeš vstát?“
„Půjde to. Neboj se o mě tolik. Jsem přece dospělá holka,“ poškádlila zelenoočka černovlasého mladíka a zvedla se ze země.
„Tak se mne raději chytni za ruku, ať tě cestou někde neztratíme.“ Přikývla.

Cesta ubíhala rychle, vraceli se přece do sídla Akatsuki… domů. Shenai se tolik těšila na své dávné přátele. Zetsu, kanibal ochotný vždy pomoci. Bělovlasý Hidan s nevyčerpatelnou slovní zásobou a vždy pečlivě nabroušenou kosou. Přívěsek od něj měla neustále u sebe. Jakmile se jí vrátila paměť, znovu jí ho předal s připomínkou, ať si dobře rozmyslí, kdy ho použije. Stiskla ho v ruce, možná i to byla jedna z příčin, proč nemohla zapomenout.
Vzpomínala na siláka Kakuzu, který dokázal pohnout s prací, když to bylo zapotřebí. Na milého prosťáčka Tobiho a jeho nezapomenutelné hlášky. A nakonec na svého milovaného adoptivního bratříčka, andílka i čerta v jedné osobě, Deidaru. Všichni jí moc chyběli a ona by obětovala i svou už stejnak zkaženou duši, aby je mohla ještě vidět.
Už se blížili k sídlu Akatsuki. Byla tak nedočkavá, že se jí malinko zamotaly nohy, ale Itachi si všiml, co se děje a včas ji chytil. „Dávej přece pozor!“
„Jen jsem trochu škobrtla, to nic není,“ omlouvala se.
Kisame se zadíval před sebe a potěšeně se usmál: „Tak jsme tady! Vítej doma, Shenai!“