Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //7. část//

7. - Sasuke neví
„Dala bych si ramen-ttebayo!“ protáhnu se a zkontroluji omezené zásoby mé peněženky.
Sasuke si stoupne nade mě a pomůže mi zvednout se. „Zvu tě,“ usměje se a já taju...
„Fa...Fajn.“ zašklebím se a cítím, jak nebezpečně rudnu. Sakra, že by se z takovýho frigida, jako jsem já stala milující osoba? Blbost!
„Prosím dvě porce,“ oznámí Sasuke tomu dědovi a sedne si vedle mě na židli.
„Hned to bude,“ usměje se děda a omluvně na mě koukne. Taky bylo dost, jeho dvě gorily po mě totiž málem vyjely, jakmile jsem vstoupila do krámku.
„Tady to máte.“ Ani nestihnu mrknou a velká miska ramenu mě prosí o snězení, jak neodolatelné!
Popadnu hůlky a užuž se to do sebe chystám hodit, když si ale uvědomím, že jsem přeci jen slečna a vedle mě sedí kluk mých sn... kluk.
„Ty nemáš hlad?“zeptám se ho, když si všimnu, že se v nudlích jen tak přehrabuje.
„Hm?“ koukne na mě, jako by ani nevěděl, kdo jsem. Určitě mě vůbec nevnímá! „Já jen... přemýšlím...“ Oh! Ten cool sexy pohled! Vsadím se, že ho trénuje doma před zrcadlem.
„A nad čím přemýšlíš?“ optám se a odolám pokušení nacpat si plnou pusu.
„Nad... různými věcmi,“ pátravě se na mě zahledí. Proč tak čučí? Nenápadně se sjedu očima, všechno vypadá v pořádku... Ok, přiznávám, že jsem ještě trochu mokrá a... je, co to je? Aha, řasa z rybníka.
„Momentík, musím si odskočit,“ vyhrknu, ne, že bych se potřebovala nějak upravit, ale potřebuji vykonat určité lidskosti. Sasuke kývne a já odklušu.
Po několika minutách pobíhání po vesnici si všimnu nějaké restaurace, vpadnu tam a rovnou vlítnu na záchody. Rychle vykonám potřebu a vyjdu si umýt ruce.
„Á!! Co tady děláš, úchyle?!“ zaječí někdo, až mi křupnou bubínky a než se otočím, válím se na zemi s boulí dvakrát větší, než moje hlava.
„Co je-ttebayo?!!“ křiknu a naštvaně se podívám na několik holek, které stojí nade mnou jako bohové pomsty.
„Co děláš na dívčích záchodech, ty úchyláku?“ zaječí nějaká blondýna a společně s růžovou sirénou mě popadne a vyhodí ven.
No... zažila jsem už šetrnější jednání... Naštvaně se zvednu, ještě něco, co vám sem popisovat nebudu, na ně křiknu a pak si to nasupeně odkráčím ke krámku s ramenem.
Když tam dorazím, zjistím, že obě misky už jsou prázdné. Áááá já to věděla! Věděla jsem, tě to ten zmetek nemyslí vážně, jen ze mě udělal blba! Tak a v tu chvíli to byla poslední kapka. S mocným dupnutím, až se musela otřást aj Akatsuki skrýš, se otočím a chystám se oddupat pryč, když mi padne pohled na jeden temný růžek, kde se ve stínu uličky ve vášnivém objetí cucají... Sasuke a ještě nějaká holka, kterou přes něho nevidím!!! Fajn, jestli tamto byla poslední kapka, tak tohle byla... Kso, já ani nevím, nemám slov!
Zrychlím z 0 na 100 během vteřiny a rázem se objevím vedle Sasukeho a... MĚ?!
Měla jsem už naplánovaný pětistránkový monolog, ale teď se všechno vypaří, zmůžu se jen na: „He?...“
„Co?“ Sasuke na mě vyjeveně koukne, já na něho, uplyne několik vteřin, já se tvářím stále stejně udiveně blbě, Sasukemu se ve výrazu vystřídá údiv, zamyšlenost, šokovanost a zlost. Nastejno se otočíme na mě... teda na mé druhé já, vlastně... Prostě na tu, se kterou se objímal.
Je vidět, že má co dělat, aby se nezačala smát, pak už to nevydrží a rozřehtá se na celé kolo, až si z toho kecne!
„Co to má znamenat-ttebayo?“ zeptám se pořád udiveně a vůbec to nestíhám.
„Naruto?!“ zahromuje Sasuke naštvaně.
Odpovědí je jen strašlivý smích a následné odvolání Oiroke a pohlédnutí do blonďákovi vysmáté tváře.
Ty... idiote...“ zasyčí, ačkoli je vidět, že má co dělat, aby ho tady na místě nezabil.
„Sa---Sasuke!!!“ zaječí Naruto a nepřestává se smát. „Ty... ty... ty si gay-ttebayo!“ Pohlédnu na Sasána, který má ruce zaťaté v pěsti a snaží se nevybouchnout vzteky.
„Radši půjdeme-ttebayo,“ vyblekotám, vezmu Sasukeho za paži a odtáhnu ho pryč od té smíchy mrtvé, oranžové koule.
„Už jsi v klidu?“ zeptám se ho, když už jsme daleko od vesnice. Potřeboval to vychodit, aby nebouchl, a já jsem mu poslušně a potichu celou dobu klusala za zády.
„Hm...“ odfrkne si a zastaví, já vedle něho.
„Tak... fajn,“ řeknu opatrně a společně sedneme k nějakému potůčku.
„Chtěla jsi něco?“ zeptá se otráveně, i když už je vidět, že je klidnější.
„No, vlastně...“ Tak a je to tu! Obsáhlí projev mého velice rozrostlého slovníku. „Jen jsem... Vlastně... Tak fajn,“ zhluboka se nadechnu a začnu. „Tak u toho krámku. Myslel sis, že... Naruto jsem já, takže... Vlastně já jsem myslela, že z toho víc nebude, ale teď...“ Nechala jsem větu nedokončenou. Zrudla jsem o pohlédla na Sasukeho.
Už neměl ve tváři tolik hněvu, už jen málo. Spíš to vypadá, že je na rozpacích! Snažil se ovládnout zrudnutí a neodtrhoval oči od potoka. Pak se zhluboka nadechne a pohlédne na mě. Ve tváři opět ten starý, chladný a nečitelný výraz jako vždy.
„...Myslel,“ řekne prostě a skrz koruny stromů se podívá na nebe. „Začíná se zatahovat, měli bychom jít.“ A zvedne se.
Cestou zpět oba mlčíme, dumající nad svými myšlenkami. Nikdy mě to nenapadlo, ale měla jsem tušení, že mám Sasukeho vážně ráda! Abych pravdu řekla, nikdy jsem nic takového nezažila, protože u Akatsuki jsem byla minimálně o polovinu mladší, než ostatní! Prostě jsem si jen vnukla myšlenku, že se mi jeden z nich musí líbit, abych si snad nepřišla tak osamělá... Aby mě tam někdo držel, protože mě tam držela jen touha být zabijákem a známým, hledaným ninjou, ale to bylo vše. A odejít jsem nemohla, mám takové tušení, že bych se sama neuživila.
„Jdu domů, musím ještě něco zařídit.“ Z přemýšlení mě vytrhne jeho hlas, rozhlédnu se a uvědomím si, že už jsem ve vesnici. Váhavě na mě pohlédne. „Měj se,“ řekne nakonec a odejde.
Hmm... a co teď? Pohlédnu na černou oblohu, zřejmě bude každou chvílí pršet. Povzdechnu si a vyrazím k sídlu Hokage, abych si sbalila saki paky, které mám roztahané po střeše.
Když tam dorazím, vše nahážu do batůžku a ještě se natáhnu, abych slyšela případné rozhovory.
Mám štěstí, po několika minutách k ní někdo vejde.
„Tsunade-sama.“
„Vítej, Neji, něco potřebuješ?“ Slyším hlas Hokage. Hm... Neji, kde už jsem to slyšela? No jasně! To je ten Hyuugovic kluk, se kterým jsem se setkala na té skále nad Konohou.
„Jde o tu novou dívku, Narumi.“ Sakra, proč řeší pořád jenom mě?!
„Co se děje?“
„Mám takový pocit, že nemluví pravdu.“ Jo, a to poznal z čeho?
„Poslouchám.“
„Víte, nenosí čelenku, proto jsem na první pohled usoudil, že není ninja a je tu jen na návštěvě, ale když jsem použil Byakugan...“ On použil Byakugan? Ta nestydatost! Doufám, že se z pohledu na mě pozvracel! „...Zdá se mi, že nejen, že je ninja, ale je mnohem na vyšší úrovni než chunín!“
„Proč, si to myslíš?“ Ajaj! Hokage na pochybách!
„Protože má neuvěřitelné množství chakry! A navíc...“ Pohlédnu na oblohu a vidím, jak se z ní začínají kropit kapky. Teda, začínají. Ono poprchávalo už delší dobu, ale teď se rozpršelo naplno. Přes hluk dopadajících kapek se ještě snažím něco zaslechnout. Ale jediný, co uslyším je, jak Hokage práskne s otevřeným oknem a potom už jenom tlumené hlasy a zesilující hukot deště.
Popadnu bágl a seskočím dolů. Vypadá to, že mám problém, velký problém.
Ukryji se pod nějakou stříšku, ale moc to nepomáhá, pořád mi ještě prší na nohy.
„Co tu děláš?“ Trhnu hlavou a do zorného pole se mi dostane Sasuke a nějaký muž s maskou přes obličej a páskou přes jedno oko.
„Moknu, nevidíš-ttebayo?“ zašklebím se a cítím, jak rudnu.
„Nechceš... do tepla?“ zeptá se ten muž a Sasuke po něm střelí varovným pohledem.
„Tak jo!“ usměji se a napochoduji k nim do domu...