Zapečetěná láska- 1. kapitola

Sladký život

,,Anko, tak jak se ti dařilo na misi, nestalo se něco s...'' zeptala se Tsunade Anko která se právě vrátila z mise.
,,Ne, naštěstí mě pečeť nezačala bolet.'' ujistila jí Anko.
,,To je dobře,'' oddychla si Pátá, ,,ale dej si pozor, podle výzkumu Orochimarových prokletých pečetí se může účinek projevit později.''
Anko nebyl tento rozhovor zrovna příjemný.
,,Já vím Godaime-sama.'' usmála se.
,,Dobře, tak už běž.'' propustila ji Pátá.
Anko kývla hlavou a odešla. Byla na misi poblíž Zvučné a tak bylo riziko, že může potkat Orochimara. Ta přehnaná starost Anko štvala. Není přece malé dítě, na které se musí dohlížet, ona je kunoichi. Ale každý ninja někdy potřebuje dohled, to si Anko neuvědomovala. Pokaždé, když se mluvilo o pečeti a nebo o Orochimarovi, kypěl v ní vtek. Nikdy mu nedokáže odpustit a ani nechce. Ona mu věřila, byl to její vzor a teď...

Cestou domů si koupila zásoby sladkostí. Když přišla do svého bytu, přepadla ji samota. Celé ty roky tu žila sama a čas od času se muselo stát, že cítila osamělost. Bylo by pěkné, nebýt sama... Bylo, ale to není tak lehké! Myšlenky na toto téma ji absolutně zmáhaly a tak se pustila do svého nákupu. Doopravdy byl zázrak, že po každodenní porci sladkostí nevypadala jako bojovník sumo. Nikdy si nepotrpěla na takové ty normální holčičí věci, ale jako každou dívku, i ji to občas přemohlo. Však větší moc nad ní měly sladkosti. Byla největší milovnicí sladkého v celé Konoze, možná i v Zemi ohně. Obchod se sladkostmi ji měl za stálou a dobrou zákaznici. Sladkosti možná nahrazovaly ty sladké chvíle, kterých se jí v životě zatím nedostalo...

Poté, co se pořádně nacpala, přešla do křesla. Tam se líně rozvalila a z nudy zapla televizi. Jako vždycky, nic úžasného tam nedávali. Anko pomalu umírala nudou, ale pak se jí po pokoji rozkřikla reklama.
,,Nudíte se a nevíte co udělat s životem?'' hlásal chap z televize.
Anko se zvědavostí otevřela oči.
,,Je váš život nudně stereotypní a potřebuje nějak okořenit?'' pokračoval dál.
To ji už totálně zaujalo.
,,Navštivte naši novou restauraci Sladký život! Najdete zde nejvíce sladkého v celé Konoze! Naše restaurace sladce změní váš život!'' povídal dál chlap, rukou ukazujíc obrázek restaurace. Anko cítila, že je to její životní šance. Podnik vytvořený jen proto, aby tam přišla. Podívala se na hodiny. Půl jedenácté, to už je zbytečné tam chodit. Smutně se podívala na televizi, reklamu vystřídala jiná. Pak si uvědomila, že nemá důvod být smutná, ba právě naopak! Nově otevřená restaurace se sortimentem nevídaných sladkostí, to je sen. Zasněná vypla televizi a vydala se do ložnice. Převlékla se a zalehla do postele, byl čas, aby začla snít doopravdy.

Ráno ji probudilo příjemné bubnování kapek deště o parapet. Po dlouhé době se nad Listovou zatáhla mračna a pršelo. Anko se energicky protáhla. Bohužel se jí nezdál žádný sen a už vůbec ne o sladkostech, jak si přála. Vylezla z postele a přešla k oknu. Déšť se jí líbil už jen kvůli příjemnému ťukání. Při tom dívání z okna jí přepadla lehká sentimentalita. Jindy rázná žena propadla smutku. Zamyslela se nad tím, co by mohlo být a co ještě bude. Je jí čtyřiadvacet, v tomto věku nic nezačíná, ale ani nekončí. Tyto myšlenky ji v poslední době přepadaly často. Pokaždé jen stojí či sedí, kouká před sebe a přemýšlí. Nikdy to ale nevydrží dlouho a Anko není ten typ, co by je na sebe nechala dlouho působit. Rychle ze sebe otřepala ty myšlenky, které ji tolik mučily a odešla od okna.

Přešla do kuchyně, kde si začala dělat snídani. Při sypání sladkých ovesných vloček zapřemýšlela, co dneska bude dělat. No jistě! Přeci chtěla jít do té nové restaurace, kterou viděla v televizi. Tahle zpráva ji potěšila, den pro ni přece jenom začal pěkně. Ale tam chtěla jít až navečer, celý den je prázdný... Však ono se něco najde.

Po snídani se vydala na nákup. Hrozila krize v oblasti sladkostí a Anko se chystala rázně zakročit. V obchodě koupila pomalu celý regál, tak její situace byla zoufalá. U východu potkala Kurenai.
,,Dobré ráno Kurenai.'' pozdravila s úsměvem.
,,Dobré ráno Anko, máš poněkud velký nákup...'' opětovala pozdrav Kurenai s pohledem upřeným na Ančinu obrovskou tašku, narvanou jídlem.
,,To víš, krize,'' smála se Anko, ,,a kam ty máš namířeno?''
Tato otázka uvedla Kurenai do rozpaků.
,,J-Já? Proč tě to zajímá?'' zeptala se nejistě. S Asumou ještě oficiálně neoznámili svůj vztah.
,,Jen tak. Že ty něco tajíš!'' šťouchla do Kurenai.
To Kurenai už doopravdy vyděsilo.
,,J-Já? Jak si na to prosim tě přišla, taková hloupost...'' maskovala.
,,Ále, jen to nezamlouvej,'' řehtala se ještě víc Anko, ,,jdeš na rande s Asumou, co?''
V tu chvíli byla Kurenaiina tvář ještě rudější, než její oči.
,,Ehm, j-já už musím jít.'' vymluvila se a zmizela ze dveří.
Anko za ní vykoukla. Když viděla, že pár metrů od krámu se objímá s čekajícím Asumou, popadl ji záchvat smíchu.

Když se dořehtala, šla domů. Tam vyndala nakoupené zásoby a začala je ničit. Ze všeho co měla jí zbylo jen pár pytlíků sladkých bonbonů, které se už do ní nevešly. Tato extra přepadovka svých nově nabytých zásob posloužila jako ideální oběd. Přejedená se natáhla před televizí. Zapla jí, ale reklamy se nedočkala. Asi po minutě co si sedla, usnula.

Spala až do pozdního odpoledne. Když se probudila, byly čtyři hodiny. Spokoje se usmála. Zdál se jí sen o sladkostech. Posadila se a rozhlédla se kolem sebe. Do restaurace chtěla vyrazit okolo šesté, tak co ty dvě hodiny dělat... Věčná televize a stejné zdi rychle omrzí a tak Anko neváhala a vydala se ven.

Venku nebylo po dešti ani památky. Anko zamířila na místo dobře známé všem obyvatelům Konohy. Hlavně ninjům, co ztratili něco velice ceného. Zamířila k pomníku Zabitých v akci.
,,Vy jste na tom ještě hůř než já,'' řekla, ,,ale jako jediní v Konoze.'' Anko na toto místo chodila, když se potřebovala svěřit, když si potřebovala s někým popovídat. O to byl doopravdy výběr. Horkotěžko by dokázala spočítat jména svých přátel a známých, která zdobí tento velký kámen.
,,Vy jste většinou ani neztihli zažít něco jako samotu...'' pokračovala. Bylo to až dojemné, že žena jako Anko rozmlouvá se svými zesnulými předchůdci.
,,Vy ale stejně nevíte, jaké to je!'' zakřičela a propukla v pláč.
Padla na kolena a hlavu zabořila do rukou. Kdyby ten hořký pláč někdo slyšel, neubránil by se a přidal by se k ní. Byl to pláč osamělé ženy, co si myslela, že už ji v životě nikdy nic hezkého nepotká.

Když se Anko vzpamatovala, zamířila do Sladkého života. Památník byl celkem daleko od místa kde bydlela a tak i s výplní jejího času tam to byla časově vyhovující procházka. Do restaurace Sladký život vztoupila už známá, usměvavá Anko. Ta citlivá dívka byla pro tento okamžik hluboko pod zemí. Sedla si k baru.
,,Co si dáte mladá slečno?'' zeptal se jí číšník pohotově.
,,Něco hodně sladkého a dobrého.'' vylíčila mu své přání.
,,Takové zákazníky máme rádi!'' usmál se a odběhl do kuchyně.
Anko se rozhlédla. Byla to zajímavá restaurace.
,,To jsem ani netušil, že tě tu potkám.'' ozvalo se jí za zády. Otočila se. Za ní stál Kakashi. Kakashi? Také dobrá společnost pro dnešní večer.