Podruhé ztratit - Věci v pohybu 09

Tak jsem tu opět s dalším dílkem, jak jsem slibovala. Už jsme se tak trochu pohnuli vpřed, tak snad se bude dobře číst ;)

Temné plameny nezadržitelně mířily vpřed. Praskání, hustý kouř, temná noc a panika naplňovaly okolí, jako jed. Sasuke, který se pohyboval na levé straně skupiny s leknutím odskočil, když mu málem černý plamínek olízl nohu. Ohlédl se na druhou stranu. Tam právě Kiba s Akamarem uskakovali před stejnou situací.
„Obkličuje nás to?“ Vyhrkl zděšeně. Hanabi začínala zůstávat pozadu. V hustém dýmu se viditelnost začínala rovnat opravdovému minimu a kouř nelítostně dráždil oči. Sasuke s Kibou zpomalili a nechali jít zbytek skupiny vpřed.
„Hanabi!“ Křikl Kiba a přiblížil se na Akamarovi k ní. Poté s Akamara seskočil a chytil ji za boky. Hanabi sebou překvapeně cukla, ale Kiba ji držel pevně. Než se stačila zorientovat seděla na huňatém hřbetě Akamara. „Drž se ho pevně!“ Přikázal jí Kiba a tichounce zavrčel. Akamaru vydal tiché kňučení a vyrazil s Hanabi vpřed. Ta se ohlédla. Nechtěla je nechat pozadu. Zkoušela křičet jejich jména, ale za chvíli je obklíčil černý oheň přes který nemohla prohlédnout.

„Sasuke máš nějaký plán?“ Prohodil Kiba a zastavil se na jedné z větví společně se Sasukem. Oheň je obklíčil a oni nemohli utéct z jeho objetí. Sasuke zakašlal pod náporem dýmu. Oběma se jim začalo špatně dýchat a oči měli opuchlé.
„No, dokážu pomocí mangekyou sharinganu zničit ten oheň, -„
„-tak na co sakra čekáš?!“ Vyhrkl Kiba a rozčílil se na Sasukeho, že to už neudělal dávno.
„Jenže nemůžu v životě potlačit takové množství.“ Pokračoval Sasuke a osvětlil tak Kibovi situaci.
„Tak to teda vypadá, že jsme v háji!“ Vyjekl rozčíleně Kiba. V poslední vteřině uskočil plamínku, který se mu sápal po nohách. Kruh se pomalu uzavíral. Nebylo úniku. Sasukeho napadla poslední možnost. Nevěděl jestli to zabere, nevěděl jestli to dokáže, ale Naruto by to tady rozhodně nevzdal. Jeho panenky se zbarvily červeně a poté se v nich utvořil černý, hvězdicový tvar.
„Susanoo!“ Zašeptal rychle a přitom se soustředil co nejlépe dokázal na tu techniku. Viděl ji jen jedenkrát a to bylo už dávno. Nic se nedělo. Sasuke to však nepřestával vzdávat. Najednou začalo něco kolem jeho těla vířit. „Kibo pojď ke mně rychle!“ Křikl a mžiku byl Kiba těsně u něho. Ta věc se motala kolem nich čím dál víc a pomalu začala stoupat do výšky. Kiba se pokoušel hledět na tu věc a zaklonil hlavu. Když se černý plamínek dotkl Boha bouře, který se již zformoval, Bůh ho od sebe oddělil svým štítem.
„Drž se blízko mě. Zmizíme odsud!“ Křikl Sasuke na Kibu a chránění Susanoom se vydali skrz černé plameny, které nelítostně pohlcovaly okolí.

Na obzoru již byly vidět sluneční paprsky a za chvíli je mělo následovat na pouti po obloze samotné slunce. To však v očích Naruta bylo přehlíženo, když rychle šel prázdnými ulicemi k budově Hokage. Vrazil dovnitř jako uragán a vyběhl rychle schody. Konečně dorazil do svojí kanceláře a rozsvítil ještě světla. Hodil plášť přes židli a posadil se na okraj stolu. To co se k němu dnes nad ránem doneslo bylo znepokojující. Dokonce velmi. Vytáhl z kapsy pomuchlaný papír a rozložil ho. Text znal už téměř nazpaměť, přesto se ho rozhodl znovu přečíst.

Naše skupina byla napadena na východních hranicích s Mizu no Kuni. Pronásledovali jsme skupinu hledaných ninjů z bingo knihy ranku „S“ , ke kterému patří Uchiha Madara a další uprchlí ninjové. Při pronásledování jsme však byli napadeni. Kapitán Sasuke Uchiha a Kiba Inuzaka jsou nezvěstní. Ostatní jsou v pořádku a míří na základnu.

Naruto ještě jednou přeletěl rychle naškrábaný vzkaz a pohled mu zůstal na slově „nezvěstní.“ „Co se sakra mohlo stát tak vážného, že to Sasuke s Kibou neustáli?!“ Vyjekl a praštil do stolu. Znal ty dva jako své boty. Muselo to být opravdu něco příšerného. Co ale? Dopis byl v tomhle ohledu velmi strohý a neudával žádné přesné informace. Naruto zmuchlal dopis a strčil jej do kapsy. Není možné, aby ti dva zemřeli. Prostě není! Vstal a přešel k oknu. Nad Konohou začalo svítat a slunce již nakukovalo přes zelené kopce na vesnici. Naruto si všiml svého odrazu a zamračil se.
„Jsem špatný Hokage!“ Vyhrkl a praštil do skla, kde se zrcadlil jeho odraz. Sklo se roztříštilo na malé střepy a ty zacinkaly při dopadu na zem. Z Narutova zápěstí začala stékat krev. Do očí se mu začaly hrnout slzy a on je zavřel. Jeho tělo se začalo otřásat v náporech vzlyků a odkapávající slzy z jeho tváří se mísily s kapkami krve na podlaze.

Sasuke s Kibou konečně vyšli z černého, plamenného lesa, ale nezastavovali se a pokračovali dál. Susanoo se kolem nich neustále ovíjel a poskytoval jim tak bezpečí. Konečně spatřili vycházející slunce. Jak moc je ten výhled nadchl. Oba si už pokolikáté uvědomili krásy světa a jak je život křehká věc. Pokračovali tedy směrem ke slunci, které vystopovalo z východu. Oba začínali slábnout. Dýchat v tom lese a vymotat se z něj jim zabralo několik hodin.
Cestovali pustou krajinou dvě hodiny, když se Sasuke složil na zem a Susanoo zmizelo.
„Sasuke!“ Vhrkl Kiba a sklonil se k němu. Jeho oči byly již opět černé a po tváři mu z nich stékal dolů pramínek krve. „Dáme chvíli pauzu.“ Řekl Kiba a pomohl Sasukemu se posadit. Chvíli se vydýchávali a nic neříkali, každý byl potopen ve svých myšlenkách. Po chvíli se, ale Kiba ozval:
„Vrátíme se na základnu?“ Mělo to být spíše ujištění než otázka, k jeho překvapení však Sasuke zavrtěl hlavou.
„Musíme sledovat jejich stopu, když je ztratíme teď, tak už je nikdy nenajdeme.“
„Ale my jsme jenom dva! Jich je víc a všechno jsou to nejlepší shinobi! Nemáme proti nim ani nejmenší šanci!“ Začal se rozčilovat Kiba.
„Nemusíme se s nimi utkat. Budeme je jen sledovat a informovat Ohnivou o jejich plánech.“
„Nevím, nelíbí se mi to. Navíc když budeme napadeni, tak jsem bez Akamara bezmocný…“ Řekl zaníceně a hypnotizoval pár stébel trávy vyrůstající skrze popraskanou zem.
„Dobrá. Vrať se zpátky na základnu a dej jim vědět, že jsme živý.“
„A ty?“
„Já je budu sledovat, a nesnaž se mi to rozmluvit!“ Zarazil Sasuke Kibu, když se nadechoval k protestu. „Musím téhle zemi ještě něco splatit.“ Řekl a vytáhl malý svitek na který začal něco psát. Kiba to sledoval v tichosti. Když dopsal, zamotal svitek a podal ho Kibovi.
„Dej to Sakuře, snad to pochopí.“ Řekl a v jeho tváři se objevil náznak smutku. Kiba dal svitek do kapsičky a chytal se k odchodu. „A nečti to!“ Řekl káravě Sasuke, jako by si už Kiba svitek přečetl.
„Bez obav.“ Odvětil Kiba a na pošramocené tváři se mu objevil úsměv. „Tak hodně štěstí Sasuke.“ Řekl a pádil směrem ke Konoze. Sasuke ho chvíli pozoroval, jak se ztrácí jeho silueta v dálce. Poté pohlédl na slunce, které již vystoupalo na oblohu, podle jeho polohy usoudil, že může být kolem osmi hodin. Poté se také zvedl a vydal se dál na východ.

Dveře kanceláře se rozletěli a do místnosti vpadla Sakura. Naruto pozvedl hlavu a zadíval se jí do očí. Věděla to.
„Ještě žádné zprávy?“ Řekla a přemáhala se. Neměla daleko k pláči. Naruto se na ni zadíval a poté zdrceně zavrtěl hlavou. Už dávno přikázal několika týmům po nich pátrat. Amaterasu však stále hořelo v místě, kde je Hanabi a ostatní viděli naposledy. Sakuře se po tvářích začaly kutálet slzy. Naruto k ní přešel a objal ji. Jeho samotného smutek a vztek rozežíral zevnitř jako velký nenasytný červ.

Chladný vzduch noci chladil Kibovo zpocené tělo a tma mu pomáhala pohybovat se nepozorovaně lesem k základně ANBU. Jeho tvář nebyla zakryta maskou, tu dávno zahodil, protože se mu v ní špatně dýchalo. Nyní seděl na pařezu pokáceného stromu a oddychoval. V boku mu nepříjemně píchalo a klouby ho bolely. Měl už všeho dost, nejraději by se položil do měkké lesní trávy a tvrdě tam usnul, byl už však blízko svého cíle a nehodlal se vzdát. Postavil se tedy vrávoravě na nohy a přinutil se jít vpřed.

Naruto opět ležel na desce stolu a cítil se nepříjemně prázdný. Za den se tu vystřídalo opravdu hodně lidí včetně Hinaty, která ho přišla povzbudit. Slova však nepomáhala. Cítil se tak hrozně bezradný. Udělal vše co bylo v jeho silách, aby Sasukeho a Kibu nalezl, ale zdálo se, že je pozdě. Opět začínalo vycházet slunce. Co mu asi přinese tento nový den? Budou to špatné zprávy, nebo dobré. Bude se třást strachem a úzkostí nebo se bude s ostatními radovat. Tichounce přemýšlel co mu dnešní den nabídne. Nemusel však čekat dlouho, když se opět rozletěly dveře. Dovnitř vpadla Shizune vysmátá, jako měsíček na hnoji. Naruto pozvedl nejprve hlavu a poté se celý napřímil.
„Co se-?“
„-Sasuke a Kiba žijí!!“ Vyhrkla a Narutovi málem vypadly oči z důlků. Nemohl tomu uvěřit! Vystartoval ze židle a radostně objal Shizune. Poté vyletěl ven, prolétl chodbou na které málem někoho srazil, seběhl po schodech domů a běžel chladnými ranními ulicemi k Sakuřině domu. Doběhl tam a nedovolil si ani popadnout dech, když bušil na dveře a volal Sauřino jméno. Ta se po chvíli přišourala s oči červenými a opuchlými od pláče.Uviděla Narutovu rozesmátou tvář a vnímala slova, která na ni radostně křičel:
„Sasuke žije!!“

O půl roku později:

Naruto seděl u Ichiraku ramen a vychutnával si dnešní extra porci. Sasuke žil a podával jim tajné zprávy o Madarovi a Orochimarovi. Sakura byla štěstím bez sebe, že sasuke žije stejně jako on, ale trochu litovala, že tu není s nimi, i když věděla, že to dělá pro dobro vesnice. Naruto položil misku s ťuknutím na stůl, otřel si rty a slastně vydechl.
„Staříku, ještě jenu porci!“

Venku v davu lidí stála postava v otrhaném plášti a maskou ANBU na tváři. Polední slunce pražilo do jeho černého pláště pod kterým byla mnohá nedohojená zranění. Kolem ní proudily davy lidí a ona tam jen tak stála a něco pozorovala. Černé vlasy byly delší a již dlouho nestřižené. Celkový dojem z osoby byl ošumtělý, jako by strávila hodně dlouhou dobu mimo společnost lidí a civilizace. (Pokud se tak dá nazývat) jedno bylo jisté. Byl to muž a ne ledajaký. I přes jeho ošumtělý zjev z něj vyzařovala síla a zároveň i ustaranost. Po chvíli pozorování páru nohou na barové stoličce v Ichiraku rámen se k ní přes dav lidí začínal proklesťovat. Nadzvihl kousek látky a vstoupil dovnitř. Na Narutova záda padl jeho stín a Naruto se bleskově otočil po příchozím. To co spatřil mu bralo dech.
„Rád tě zase vidím.“ Promluvila osoba a z Naruta zmizeli i nejmenší pochybnosti. Byl to on. Sasuke. Jeho přítel, vrátil se. Sasuke si pomalu sundal masku a odhalil tak svou tvář, kterou zdobilo několik ran a škrábanců.
„Sasuke!“ Vyhrkl a jeho tvář se roztáhla do širokánského úsměvu. Jak byl rád, že jeho nejlepší přítel se vrátil! Sasuke se usadil vedle něho a jemný úsměv s radosti, že se shledal z přítele zmizel.
„Naruto, víš proč jsem se vrátil?“ Zeptal se zcela vážně a prohlížel si masku v rukou. Naruto chvíli přemýšlel.
„No, stýskalo se ti po nás, a tak jsi se vrátil!“ A vrhl po Sasukem ještě větší úsměv.
„Jo, to rozhodně taky, ale ten pravý důvod je, že…“A zkřivil obličej a pevně chytil masku, až hrozilo že praskne. Naruto tušil, že to nebude dobrá zpráva.
„…oni se chytají zaútočit!“