Poslední přání - 1. kapitola - Shledání

info: Nečekala, že je ještě někdy uvidí, tu rozdováděnou partičku ninjů zabijáků, kteří jí změnili život. Měla poslední prosbu... znovu s nimi strávit pár dní. Osud ji donutil s nimi zůstat o něco déle a být u pádu Akatsuki. Naděje pohasíná a vše závisí už jen na jediném člověku. Rozhodne se správně?

Pokračování povídek ŽIVOT S AKATSUKI a MINULOST SI NEVYBÍRÁ

povídka

Udýchaný chlapík s modrou kůži opřel ruku o strom. „Už nemůžu ujít ani metr! Odpočiňme si chvíli, Itachi.“
„Dobrá, Kisame. Zastavíme se třeba v tamtom zájezdním hostinci.“
Byli to dva členové Akatsuki, kteří se vraceli z průzkumné obchůzky. Civilní šaty zakrývaly jejich pravou totožnost. Měli u sebe skutečně jen ty nejnutnější zbraně.

Městečko bylo malé a bez větších vojenských posil. Vešli do jedné z budov, usedli ke stolu a objednali si něco k pití. „Hned to bude, pánové!“ Majitel tohoto zapadlého podniku byl ochota sama.
„Počkáme. Nemusíte spěchat.“ Černovlasý mladík si hrál na velkorysého gentlemana.
Opodál bavila servírka hosty, zvláštně pak mužské návštěvníky. Oba nově příchozí viděli jen její krátkou polo rozhalenou košili, delší sukni a záplavu tmavě hnědých vlasů. Posbírala nádobí a otočila se. Zalapala po dechu, vytřeštila oči a upustila tác.
„Ty nemehlo! To mám za svou dobrotu, že jsem zaměstnal tulačku!“ dopálil se hostinský. Střelila po něm vražedným pohledem, v sytě zelených očích zaplál oheň.
„Zabereme si raději stůl v té místnosti naproti,“ zašeptal Itachi a zvedal se.

Dívka z nich nespouštěla oči, přestože uklízela zaneřáděnou podlahu a musela poslouchat drzé posměšky svého šéfa. Prošli okolo ní. Zachytila žralokův udivený pohled a pokusila se usmát.
„Hnusná verbež, sebraná na ulici! Kdybys nebyla takový pracant, vyrazil bych tě hned!“
Měla toho právě dost. Byla svobodná a mohla si dělat, co se jí zachtělo. Bez zaváhání ho chytila za límec a zasyčela mu do obličeje: „Já dávám výpověď!“
„Tak odsud zmiz! A nechci tě tu už vidět!“
Nevšímala si ho. Dodělala svou práci a odnesla střepy do kuchyně. Zbavila se jich a vrátila se do místnosti.
„Taková chamraď! Div mne nepodřízla!“ rozčiloval se obtloustlý chlápek, trochu vyvedený z míry jejím chováním.
„Zasloužil by sis dostat lekci, ty starej páprdo,“ zamumlala potichu a opustila hostinec.

Žralok byl stále ještě zaskočený. „Itachi, všiml sis toho děvčete?“
„Obyčejná holka,“ utrousil, ale oči se mu stáčely ke vchodovým dveřím.
„To byla přece Shenai! Co to na mě hraješ?“ zděsil se Kisame. „Kašli na pití a pojď za ní ven.“
„Nemůžu. Zvolil jsem si vlastní cestu…“
„A upíráš si tak právo na štěstí!“ zavrtěl hlavou žralok a vytáhl ho na nohy. Už mu znovu nedovolí udělat stejnou chybu.

Shenai se opírala o zeď a z očí jí stékaly slzy. Neměla se nechat tak vyprovokovat. Teď ztratila práci a bude zase muset odejít. Ale… nedokázala tam prostě jen tak nečinně stát.
Zpozorněla a přikrčila se za rohem. Dva muži, které tak důvěrně znala, se o něčem dohadovali.
„Pochop to, Kisame! Nechci ji oslovit, protože… třeba už si na mě ani nepamatuje!“
„Nevykrucuj se, Itachi! Je to teprve pár měsíců od doby, co jsme ji museli odvést ze sídla!“ zlobil se žralok.
Uchechtla se. Pořád stejní tajnůstkáři, ti dva se vůbec nezměnili. Upravila si oblečení a předstírala, že jde jen tak po ulici a náhle se zastavila a otočila tak, aby na oba muže dobře viděla.
„Pojď k ní blíž,“ šťouchl muž s rybí kůži do svého společníka. Ten neochotně přikývl.
„Ráda tě vidím, Rybičko.“ Zadívala se žralokovi zpříma do očí. „Nečekala jsem, že se ještě někdy setkáme.“
„Ty si na nás pamatuješ!“ zaradoval se.
„Jak bych mohla zapomenout na ty, díky kterým jsem se dokázala postavit na vlastní nohy.“
„Rád tě vidím,“ zamumlal Itachi, ale jeho hlas zněl neupřímně.
„Tys zapomněl, ale já nemohla. Bloudila jsem světem, ale nikde se nezdržovala, nešlo to,“ posmutněla.
„Shenai, tak to přece není…“ Zahnala ho do úzkých. Jistěže nezapomněl, ale ta láska je zapovězená, nemá budoucnost.
„A v čem je ten zádrhel, Itachi Uchiho? Co ti brání být šťastný, aspoň jednou v životě?“
Propalovala ho pohledem. Bylo to stejné jako tenkrát. Její zvláštní živočišnost ho ani po těch pár měsících odloučení nepřestala přitahovat. Kisame je zvědavě pozoroval.
„To bys nepochopila.“
Shenai tušila, že řekne něco takového. „Chápu. Máš své důvody. Tak mi tedy dovol poslední prosbu, pak odejdu a už se nikdy neuvidíme.“
„O co jde?“ zeptal se okamžitě, jako by se bál, že to celé je nějaká léčka.
„Chci ještě jednou vidět všechny z Akatsuki. Pár dní, nic víc od tebe nežádám.“
To přání ho ohromilo. „To… ne. Není to možné.“
Uchopila ho za ruku, pořádně ji zmáčkla, z jejích očí mohl vyčíst vztek. „Dlužíš mi to, Uchiho! Nedali jste mi ani možnost, abych se s vámi mohla rozloučit. Kdo tenkrát nařídil, abych odešla ze sídla? Rozhodujete se stejně jako Orochimaru, vede vás jen vaše vlastní vypočítavost!“
„Itachi… ona má pravdu,“ zastyděl se Kisame.
„Nech toho, stejně neustoupím.“ Uchiha zavrtěl hlavou.
„Nepleť se do toho, Rybičko, prosím tě o to. Tohle si musím vyřídit sama… s tímhle tupcem!“ prskla zlostně.
Dopálila ho. Blýskl po ní očima, natlačil ji ke zdi a sevřel zápěstí. „Nedovolím ti se mnou mluvit tímhle tónem!“ vyštěkl podrážděně.
„A já takhle se mnou jednat!“ zasyčela.
Neovládl se, už to v sobě nedokázal dusit. Stále to bylo tak silné, jeho srdce se vzpíralo rozumu. „Shenai…,“ zašeptal, když odtrhl své rty od jejích.
„Pokrytče!“ Hleděla na něj vyčítavě, ale v duchu se zaradovala. Takže nezapomněl…

Vzduchem prosvištěl kunai. Mladá žena dobře viděla, kdo ho hodil, a rychle odstrčila Itachiho stranou. Bylo dost možné, že je měl zabit oba, teď však zůstal vězet v jejím rameni. „Ksakru!“ zaklela a vytrhla nůž z rány. Ucítila svou vlastní krev. Na nic nečekala a vrhla zbraň zpátky. Neminula, muž se skácel mrtvý k zemi, zasažen do hrudi.
„Ona ho zabila!“ Kolem zabitého se začali shromažďovat vyděšení lidé.
Itachi ji sledoval pozorně. Stejný výraz v obličeji, úplně stejné oči... nezměnila se. Shenai se opřela o stěnu, rána pálila, výkřiky davu sílily. Kisame si připravil zbraně a počítal s tím, že když bude potřeba, rozežene s nimi dav.
Uchiha hodnotil situaci. Takhle daleko to rozhodně nemělo zajít! Ale stalo se, jenže co teď? Sklonil se k ní. „To přání ti splním!“ Vysadil si ji na záda a nabádal, ať se ho pevně drží.
„Padáme odsud! Svou práci už jsme odvedli!“
„Taky se mi zdá!“ přitakal Kisame.
Znenadání hlasitě vykřikli a vyřítili se proti davu. Pár odvážnějších osob po nich seklo zbraněmi. Proběhli mezi nimi a okamžitě se dostali za město. Je jen otázkou času, než je začnou stíhat.

Utíkali krajinou. Itachimu se zdálo, že Shenain stisk povoluje. Svezla se mu ze zad. Kisame je dobíhal. Uchiha se zastavil a poklekl k dívce. Proč omdlela?
„Podívej se, krvácí jí noha.“
„Zatraceně! Někdo z těch bastardů ji musel poranit!“ sykl a začal si trhat rukáv košile, aby jí mohl obvázat ránu.
„Možná je dobře, že ji zranili, protože ty ses probudil,“ prohlásil žralok a podepřel hnědovlásku, aby Itachimu ulehčil práci.
„Nikdy bych si neodpustil, kdyby… se jí něco stalo.“ Hlas se mu zlomil. Nestyděl se za svou slabost. Jen ať ji Kisame vidí.
„To je v pořádku. Ale nemusels to tajit.“
„Víš, Kisame… my dva nikdy nebudeme moci být šťastní.“
„Proč si to myslíš?“
„V cestě stojí jedna důležitá osoba… můj bratr.“