Tatíček Šéfík - 2. kapitola - Přepadeni

„Přihraj sem další láhev!“ dožadoval se nesmrtelný ninja dalšího přídělu vytoužené kořalky.
„A co se vlastně oslavuje?“ zajímal se Kisame.
„Vždycky je důvod, proč se pořádně opít,“ mínil Kakuzu.
Ninjové pozorovali Tobiho, který už byl od nich natolik vycvičený, že ho jedna lahev saké neskolila. Zetsu si pohrával s tou svou a usilovně přemýšlel nad zapeklitou otázkou: Pít či nepít?
„Tak si vymysli dobrý důvod. Protože až přijde Šéf, bude chtít slavit s náma, znáš ho,“ uchechtl se Deidara.
„Můžem předstírat, že je to na počest toho mimina.“
„V tom případě by ta oslava trvala už třetí den,“ ušklíbl se Itachi.
„No právě. Vždyť je to taky ohromná radost.“
V tu chvíli se z rohu místnosti vynořil Pein. „Asi zavedu nové pravidlo, vážení, a potrestám toho, kdo bude ignorovat svého nadřízeného!“ Vyškubl překvapenému Uchihovi lahev a důkladně si z ní přihnul.
„To tu musíte tak řvát?“ Do obývacího pokoje se vřítila Konan. „Tenshi právě usnula. Nemáte ponětí, jak je těžký uspávat dítě!“
Ninjové se rozchechtali a Hidan utrousil jedovatou připomínku, že kdyby si bývala dávala pozor, žádné mimino by tu nebylo.
„Pít.“ Zetsu konečně vyřešil své palčivé dilema a začal nasávat jako ostatní.
„No, já osobně jdu spát. Jsem vyřízená.“ Modrovláska měla kruhy pod očima a malinko se motala, tolik byla unavená.

Zábava vesele pokračovala, až se nakonec sídlem neslo pouze hlasité chrápání Akatsuki a jejich vůdce. Relativní klid protrhlo pronikavé řvaní, které by zcela jistě vzbudilo i mrtvého.
„Přepadli nás!“ vyjekl Deidara a jak se zvedal ze země, praštil do něčího břicha.
„Dávej sakra pozor, ty nemehlo!“ okřikl ho bělovlasý.
„Odkud jdou ty zvuky? Zvenčí určitě ne.“ Itachi se zrovna probouzel.
„Radši to jdi zkontrolovat, Sharinganový borče. Stejně seš ty a Deidara už vzbuzenej.“
„Já jdu s váma!“ hlásil se okamžitě Kisame a také se zvedal.

Trojice v sestavě blonďáček, který pořádně neviděl, rozcuchaný červenooký Uchiha a natěšený žralok se vydala hledat původce těch nočních pazvuků.
„Samehadu tu nech, Kisame. Na to ti stačí pěstí,“ upozornil svého týmového parťáka Itachi.
Jak se blížili k narychlo vybavenému „dětskému“ pokoji, kterému dal Hidan mnohem výstižnější pojmenování „úschovna mimin“, začalo jim svítat. Čím blíž byli dveřím, tím pronikavější a hlasitější byl křik malé Tenshi.
„Bude to pěknej křikloun,“ vzdychl Itachi a sáhl po vypínači.
„Cos čekal? Nejspíš to budou geny po otci,“ rozchechtal se Kisame. Děvčátko už zase nabíralo, slzičky mu proudily po tváři.
„Teda, nevím, jak vy, ale já nemám páru, jak se uspávají malý děti,“ pokrčil rameny Deidara.
„No tak, buď hodná holčička a hezky spinkej…,“ naklonil se žralok na kolíbkou.
„Padej od ní! Vypils toho tolik, že bys tu malou moh klidně přiotrávit!“ naštval se Uchiha.
„Tak co teda budem dělat?“ zeptal se blonďáček, který si vůbec nevěděl rady.
„Možná jsem ještě úplně všechno nezapomněl,“ zamyslel se Itachi a vzal Tenshi do náručí.
„Ty už jsi někdy vychovával dítě?“ podivil se Deidara.
„Ne. Jen jsem párkrát pomáhal matce uspávat bratra. Sasuke taky pořádně zlobil, když se narodil.“ Začal ji jemně houpat.
„Víte, co je divný? Že jsme si toho nevšimli dřív. Určitě neřve dneska poprvý.“
„Jak bysme si toho mohli všimnout, když už dva dny po nocích popíjíme saké, Kisame?“

Nezdálo se, že by se děvčátko chtělo uklidnit. Nakonec si Uchiha s Tenshi sedl na postel a opřel se zády o stěnu. Kisame držel miminko za ručičku a Deidara ho hladil po vláskách. Brzy spali všichni čtyři.

Zbylí ninjové a Konan je ráno objevili a pak ze všech sil potlačovali smích. „No to jsem blázen!“ uchechtla se modrovláska. „Ti tři jsou rozené chůvy!“