Tatíček Šéfík - 1. kapitola - Rozkazy se budou plnit!

info Narodila se malá Tenshi a netrvalo dlouho a přišlo na svět další miminko. Akatsuki se pořádně zapotí a co teprve tehdy, až zjistí, že s dítky šijou všichni čerti a že jsou to ta správná... Akatsuťátka

Pokračování povídky ANDĚL

povídka

Pein svolal své nezdárné ovečky do pracovny. Akatsuki tím nebyli příliš nadšeni, neboť zcela jistě visel ve vzduchu nějaký průšvih.
„Co ho to zas chytlo?“ vyjevil se Hidan, jenž nečekaně dorazil až jako poslední.
„Když chvíli počkáš, on ti to řekne,“ ušklíbl se Itachi.
Kisame musel být plácnut do zad, jelikož se rozchechtal tak, až mu zaskočila snídaně, kterou zrovna dojídal.

Vůdce čekal, až se ninjové ukázní, jako kdyby nevěděl, že stát se něco takového by byl zázrak. Nakonec je musel opět seřvat a ještě přitom pořádně praštit pěstí do stolu. „Klid, jaký to nádherný klid!“ vydechl úlevou, přičemž se zatvářil téměř zbožně. Akatsuki na něj nechápavě zírali. Otřepal se a laskavý úsměv z jeho tváře rázem zmizel. „Už mám dost toho, jak kašlete na svý povinnosti! O to mimino se budete starat, nebo si mě nepřejte!“ vyštěkl ostře.
„A proč? Není naše!“ zavrčel Kakuzu.
„To se teda hodně mýlíš!“ Pein ho zpražil pohledem. „Jestli sis to ještě nestačil uvědomit, to děvče je váš budoucí vůdce. Můj dědic, co jednou převezme Akatsuki pod svá ochranná křídla!“ rozohnil se.
„Pokud se ovšem netrefí po své útlocitné mamince,“ zašklebil se Hidan.
„Mluvil tu někdo o mně? Zvonilo mi v uších.“ Konan s Tenshi v náručí nahlédla do pracovny.
„Zdravím, Šéfová!“ Zetsu se zazubil na spokojeně podřimující miminko.
„Učíš je nové pozdravy?“ nechápala modrovláska.
„Ani ne. Spíš jen troše obyčejného respektu, aby věděli, čím jsou povinováni své budoucí velitelce.“
Mladá žena se uchechtla. „Trochu brzo, nemyslíš?“
„Konan, kolikrát ti budu ještě muset opakovat, že mi nemáš podrývat autoritu!“
„Pojď ven, Peine. Promluvíme si!“ odsekla a on poslušně vyšel na chodbu.

„To dítě nebude zlý, o to se s váma klidně vsadím!“ zachechtal se Hidan.
„Jsi si tím nějak moc jistej,“ mínil Sasori.
„No, co asi tak může vyrůst z prcka, co má neschopnou matku a tátu sraba? A jsem dost zvědavej na to, co odpovíš,“ opáčil bělovlasý.
„Hm…“ Loutkář se zamyslel. „Ale zas bude vyrůstat mezi těmi největšími grázly, tak by i mohlo něco pochytit.“
„Tomu bych se teda fakt divil.“
Dál už se debata nerozvinula, poněvadž se vrátil Pein. „Tak rychle vyklopte, kdo má nějaké povinnosti venku! Ti ostatní ohlídají Tenshi.“
Ninjové honem zapátrali v paměti.
„Mise! Máme ji s Itachim!“ vykřikoval Kisame.
„To přece všichni víme, že bez sebe nemůžete bejt!“ setřel ho Vůdce.
„Za chvíli jdem na hlídku,“ přihlásil se Deidara.
„Beru na vědomí. Hidane, Kakuzu, vy taky něco máte?“
„No, ty nepotřebný krámy se sami nezlikvidujou,“ zabručel ninja s maskou.
„Dobrá výmluva,“ usoudil Pein. „A když o tom tak přemýšlím… kde je vlastně Tobi?“
„Odešel… prý navštívit nějaké příbuzné,“ vysvětloval Zetsu.
„Tak to zbýváš jen ty, náš milý kanibale.“
„Ale, Šéfe, dyť já se přece neumím starat o děti!“ namítl okamžitě obětní beránek.
„Však ty už si nějak poradíš.“ Pein nehodlal ustoupit.

Zetsu si něco mručel, ještě když se skláněl nad kolébkou. Konan tentokrát musela chystat večeři a sám velký Vůdce měl tajnou schůzku kdesi v terénu. Odvrátil se od té malé nezbedy. Zrzavé děvčátko na kanibala poulilo namodralá očka.
„Je to zlý! Udělali ze mě chůvu!“ bědovala černá půlka.
„Dobře ti tak! Aspoň konečně taky děláš něco užitečnýho!“ usadila ho bílá.
„Jak ponižující. Mám poslouchat šéfa, co ještě ani neumí mluvit!“ rozčílila se tmavší polovina.
„Nebude tě peskovat. To můžeš považovat za výhodu,“ těšila ho světlejší.
Zetsu párkrát zamrkal. „Hm. Dítě, taková zvláštní bytost. A má dost divnou vůni.“
„Snad bys to mimino nechtěl sníst?“
„Tak si čichni… ta vůně tě praští do nosu a přitáhne k sobě,“ lákala černá.
Bílá nasála vzduch. „No jo, mladý masíčko. A to tě rajcuje, viď? Ale domyslel sis, co se stane, až bys na to malé vztáhnul ruku?“
Během onoho podivného rozhovoru Tenshi usnula. Zetsu se přikradl blíž ke kolíbce a prohlížel si holčičku pozorněji. Jak se nakláněl blíž, ucítil, že ho někdo praštil. Ohlédl se. Za ním stála Konan s koštětem v ruce. „Co si myslíš, že děláš?“
„Au, nech toho, ženská! Chtěl jsem tomu škvrněti zazpívat ukolébavku!“ bránil se Zetsu.
„Tak na to si nech zajít chuť!“ běsnila modrovláska. „A koukej odtud zmizet!“ Znovu se rozmáchla. Ninja obezřetně uhnul a raději vyklidil „válečné“ pole.