Tatíček Šéfík - 3. kapitola - Přebalujeme rádi

Dítě v domě, to je učiněná pohroma. Akatsuki se o tom přesvědčili v následujících dnech. Konan se učila kojit. Noční vstávání bylo na denním pořádku. Malá byla neklidná, pokud u ní neustále někdo nebyl. Postupně se u ní vystřídali všichni. A ukázalo se, že problémů bude rozhodně víc.
Snad jedinou výhodou bylo, že Tenshi se zatím nemohla batolit po sídle, na to byla příliš malá. Také ještě neuměla kousat, což většina členů Akatsuki uvítala. Snad jediný Pein měl radost, když viděl, jak jeho dcerka dovede přilákat pozornost. V takové chvíli se nepřestával chechtat a prohlašovat se za hrdého otce. Dosáhl tím ovšem jen toho, že ninjům to začalo lézt silně na nervy.

„Co jste to tomu dítěti dali za jméno? Vždyť zlobí víc než tlupa čertů!“ postěžoval si loutkář, když na něj opět vyšla hlídací povinnost.
„Jo, to je pravda, Mistře Sasori. Tenshi se k tomu prckovi fakticky nehodí. Žádný andílek to totiž není,“ přisvědčil Deidara, který zrovna vyhazoval špinavé prádlo.

Ostatní na tom byli podobně. „Tohle je vyloženě hrůza! Člověk se nevyspí, pořádně nemají a cucnout si večer saké už taky nesmí. Co je to za mizernej život?“
„Hlavu vzhůru, Hidane. To dítě jednou vyroste.“ Je podivné, že byl Kisame stále takový optimista.
„No, to sice jo, ale než k tomu dojde, tak všichni zešedivíme,“ zabručel bělovlasý.
„A bude hůř, na to nezapomínej,“ ušklíbl se Itachi. „Začne to chodit, vleze všude možně a naučí se mluvit. A troufnu si tvrdit, že teprve pak si to pořádně užijeme.“
„Nestraš mě, Uchiho! To zrovna teďko potřebuju!“ odsekl nesmrtelný a radši si začal pročítat instrukce k nové misi.

Jednoho dne se Hidan jen tak poflakoval po sídle, když tu ucítil takový zápach, až ho praštil přes nos a musel si ho zakrýt rukou. „Kakuzu? To jsi ty?“ Zkusmo zavolal, ale nikdo mu nepověděl. Počkat! Ten přece smrdí úplně jinak!
Kroky ho neomylně vedly k dětskému pokoji a malé Tenshi. Hned poté se vydal hledat Konan. Našel modrovlásku v kuchyni, připravovala oběd.
„Kdybys byla pořádná matka, všimla by sis, že ti dítě zapáchá!“ vyjel na ni.
„Chceš jíst? No jasně, že chceš! Tak mě nech dělat oběd, protože já nezvládám momentálně víc věcí naráz!“ Sjela ho pohledem.
„A co teda s tím děckem?“
„Tak ho přebal,“ odpověděla, jako kdyby o nic nešlo.
„Jak?“
„Poraď si! To si říkáš chlap?!“
Hidan se zamračil. „K běžným povinnostem chlapa nepatří přebalování mimin!“ odsekl podrážděně.
„Vyber si… buď budeš jíst, nebo si dneska dáme půst,“ odvětila sladce a ještě si vydechla, že je dobře, že prcek není jeho.

„Zatracená ženská! Co já teď s tím?“ rozčiloval se bělovlasý a rychle hledal někoho, kdo by mu s tou neobvyklou misí pomohl.
Sasori se vracel z tréninku a vypadal, jako když je na pokraji sil. „Pojď se mnou!“ požádal ho Hidan. „Mám jeden… ehm, asi tak středně velkej problém.“
„Zbláznil ses? Já jsem vyřízenej, nemám náladu něco řešit!“ ohradil se Sasori.
„Jsi loutka. Můžeš klidně jít spát až za deset minut.“ Hidan odtáhl unaveného loutkáře s sebou. „Prostě, já si s tím nevím rady a Konan se odmítá hnout z kuchyně.“
Loutkář se podrbal na hlavě. „V tom případě vážně nechápu, proč s tím jdeš za mnou.“
„Hele, řeknu to stručně a jasně. Ta malá se vzbudí, ucítí ten smrad a zase bude kravál. Musíme to nějak sfouknout předtím!“
„Sami dva na to nestačíme!“ odporoval Sasori. „Tak sežeň ještě někoho třetího.“

Hidanovi chvíli trvalo, než našel podřimujícího Uchihu, kterému zjevně nebylo dobře. „Vstávej!“ zatřásl s ním nesmrtelný ninja.
„Není mi zrovna nejlépe. Co chceš?“ zamumlal a mžoural očima.
„Ále, takový zádrhel s miminem.“
„Trhni si, Hidane. K tomuhle mě nepřekecáš!“ vyštěkl mladík se Sharinganem.

O pár minut později už se bělovlasý belhal chodbou s Uchihou na zádech. „Hele, nehraj to na mě, Itachi! Zdaleka nevypadáš na umření!“
„Ale zrovna tak se necítím na vyměňování plínek,“ bědoval, ale tušil, nebo spíše věděl, že s Akatsuki řezníkem to pravděpodobně vůbec nehne.
Našli Sasoriho, jak si hraje s chakrovými provázky, a snaží se tak uklidnit Tenshi.
„Dobře, tak ji zabav a my jí to stáhnem,“ zašklebil se Hidan a pitom zkoumal, jak z děvčátka nejlépe dostat spodní oděv.
„Chytni jí, na to se fakt nedá koukat!“ Itachimu se protáčely panenky. Byl si jist tím, že kdyby byla Tenshi krásná, mladá a vyvinutá žena, že by s podobným úkolem Hidan žádné potíže neměl. Něco zavrčel a okamžitě ji jemně uchopil do rukou a zvedl, aby stála. Nelíbilo se jí to a začala vřískat. Uchiha se moc dlouho nerozmýšlel a stáhl jí něco mezi kalhotami a nohavicemi. „Dej sem rychle jiný, tohle už je na vyhození!“
Sasori se prohrabával skříní, než konečně našel prapodivnou věc. Itachi s Hidanem si vyměnili role a nesmrtelný natahoval děvčátku nohavice. „Uf, tak to by bylo.“ Položili ji zas do kolébky. Uchiha zamával špinavým šatstvem Hidanovi před nosem, aby ho drobátko pozlobil.

„Fuj! Dej ode mě ten hnědej hnus!“ Otřepal se.
„Tak se mi zdá…,“ mínil Sasori. „Že bychom měli pořídit plínky, protože s takovou spotřebou nebude mít to dítě za chvíli co nosit.“
„Řeknu vám jedno…,“ zaškaredil se Hidan. „Už nikdy v životě nebudu dělat něco takovýho. Protože tohle je horší než všechny způsoby mučení, které Shinobi znají!“