Akatsuki a debata o umění

Venku pršelo. Byl čtvrtý listopad a teploměr se pohyboval okolo devíti stupňů Celsia. Akatsuki byli rozladěni, protože chtěli jít ven, ale vypadalo to jako by se počasí proti nim spiklo. Proto museli vymyslet náhradní program. Dopadl následovně: Deidara se pustil do čtení knihy o umění, Sasori si opravoval svoji loutku-křečka, Hidan šel mýt nádobí, Tobi pořád poskakoval kolem a zbytek Akatsuki šel hrát karty.

„Mám hlad,“ prohlásil Kakuzu přesně uprostřed Painova tahu. „Hidane, udělej něco k jídlu.“
„Na to ti fakt peču. Pokud máš hlad, udělej si jídlo sám. Já nejsem služka,“ houkl Hidan z kuchyně.
„Asi budeme muset pořídit kuchaře, jinak za chvilku sejdeme hlady,“ promluvil Pain a dál hypnotizoval Kisameho rybičky.
„Víte ale kolik se takovýmu kuchaři platí? Strašně, strašně, strašně moc!“ začal remcat Kakuzu.
„Kakuzu, co bys radši? Pošel hladem, nebo měl peníze, ale byl mrtvej?“ zeptal se ho Itachi.
„PENÍZE!!!“ vykřikl okamžitě peněžní maniak.
„To se dalo čekat,“ vzdychl Kisame a líznul si kartu.
„Deidaro-senpai, co je to vlastně umění?“ zeptal se Tobi, když si přečetl titul knihy, kterou se Deidara právě prolouskával.
Touto otázkou udělal Tobi druhou největší chybu svého života.
„Umění, Tobi,“ nasadil Deidara vážný výraz a začal poučovat Tobiho, „umění je pomíjivé a krákodobé jako život. Umění je výbuch. Umění je...“
„To tak,“ vložil se do hovoru Sasori, „umění je věčné, trvanlivé. Umění jsou loutky. Muhahaha. *kuck, kuck*“
„Ne, umění je výbuch!“
„Umění se rovná loutky!“ nedal se Sasori.
„Ne, výbuch!!!“
„Loutky!!!“
„Výbuch!!!“
„Hele, nechte toho, kua,“ vynořil se z kuchyně Hidan.
Všichni se na něj otočili.
„Jestli chcete vědět, co je umění, tak já vám to, dop*dele, řeknu. Umění neexistuje, je pouze Jashin!!!“ zařval a vrazil si do ruky jehlu, kterou sebral z vedle ležícího šitíčka, čímž málem upustil talíř, jenž právě utíral.
„Za tohle si mě nepřej!“ křikl Deidara a vrhl se na Hidana.
Hidan na svoji obranu mrštil po šíleném umělci talíř. Deidara se mu urychleně vyhnul. Talíř si to tedy dál pokračoval vzduchem a trefil Orochimara, který se právě vrátil z nákupu.
„No, mám já tohle zapotřebí?“ syčel Orochimaru, „Já jim jdu nakoupit a oni po mě ješššště házejí talíře, ssss. Končím. Odcházím. Dávám okamžitou výpověď. SSSS. Ssssbohem!“ popadl nákup, vyšel ven a prásknul dveřmi.
„Stejně jsem ho neměl rád,“ prohlásil Pain, „ale toho nákupu je škoda. No co,“ a dál se věnoval hrudce ve svém studeném kafi.
A hádka dál pokračovala. Po chvílí se do debaty přidal Zetsu.
„Umění je zelenina,“ prohlásila bílá půlka.
„Umění je likvidace těl,“ řekla černá.
„Bílá půlko, mlč!“
„Mlč ty, černá!“
V tom se ve dveřích znova objevil Orochimaru.
„Itachi, nechceššš jít sse mnou?“ zeptal se.
Itachi po něm hodil jeden ze svých vražedno-cool pohledů: „Padej!“
„A nemáš aspoň číslo, nebo kontakt na tvého bratříčka?“
„Orochimaru...,“ začal Itachi .
„Nic, nic. Už mizím. Ssssbohem,“ a zmizel nadsvětělnou rychlostí.
„Umění je výbuch!“
„Loutky!“
„Jashin forever!“
„Zelenina!“
„Likvidace!“
„Nechte toho už. Lezete mi na nervy! A umění je oheň!“ zařval Itachi.
„Chceš se hádat?“ vyštěkl Deidara.
„Pokud to způsobí, že bude ticho, tak klidně!“
„Ach jo,“ povzdychla si Konan a začla si skládat jeřába.
„Umění jsou rybičky,“ spustil Kisame.
„To je trapný.“
„Tvoje umění smrdí!“
Tohoto zmatku využil Kakuzu a bral vše, co se dá prodat. Když už se mu šlouhnuté věci nevešly do rukou, rozhodl se nenápadně vytratit. Po cestě ke dveřím jako na potvoru porazil lampu. Tento kravál upoutal pozornost ostatních. Všichni se na něj podívali.
„Ehm... umění jsou peníze!“ vysoukal ze sebe Kakuzu.
„Jdi s těma tvejma zas*anejma penězma dop*dele! Už mi s tim fak se*eš!“ řval po Kakuzovi Hidan.
„Neurážej ubohý penízky!“ řval zase na oplátku Kakuzu.
„Loutky, loutky...“
„Rybišky...“
„Oheň!“
Tu se zase objevil ve dveřích Orochimaru.
„Umění je růžová a mašličky,“ zasyčel a rychle zmizel, a proto lampa, kterou po něm hodil Itachi, trefila dveře.
A hádka dál pokračovala.
„Proč jsem radši nezaložil organizaci němejch lidí?“ pomyslel si Pain a šel si zkládat domeček z karet.
Tobi, který se krčil v rohu místnosti, aby taky jednu neschytal, právě pochopil (podle něho) pravou podstatu umění.
„Umění zabíjí,“ zašeptal tak, aby ho nikdo neslyšel a pokoušel se splynout se zdí.

Bylo úterý čtvrtého listopadu. Mraky se rozestoupily a vysvitlo sluníčko. Teploměr ukazoval příjemných patnáct stupňů. Ze sídla Akatsuki se ozýval řev. To se Akatsuki právě hádali o umění.
A pokud je tato hádka nepřestala bavit, hádají se tam dodnes.

The end.