Když přestane pršet 8

Tak už ?
* Tohle má být dramatický okamžik, musíš do toho pořád kecat ?
Prosím tě, otevři ty dveře a nemel, jsem nervní.
* To já taky, právě se tam hodlám po devíti letech vrátit ! *
Ok, ale hejbni sebou, nemáme na to celou noc.
* Proč ne ? *
Nevadí ti, že tě na chvilku využiju, že ne ?
* No vlastně - *
Super ! Ty jsi tak hodná !
* Bože *
Tiše a lehce otevřela dveře. Trochu to v nich zaskřípalo. Uviděla prázdnou chodbu – další chodbu. Poznávala to tu. Došla ke staré menší skříňce a zadívala se na stěnu. Byla na ní krev, zapíchnutý kunai a pod kunaiem černé dlouhé vlasy. Na zemi byly zbytky bílé srsti, zacákané rudou tekutinou. Věděla to. Tady zabili její maminku. Do teď neví kdo to byl a doufá, že na to dnes přijde. Na zdi visel dlouhý koberec, ten samý, jako při vstupu do domu. Tenhle se ovšem něčím lišil. Byl trochu potrhaný a drak nebyl tak jasný a zářivý.
Katsumi asi půl hodiny ťukala do zdí, odsouvala skříně, hýbala se zbytky vyhaslých pochodní, dupala po podlaze, ale žádný tajný vchod nebo něco takového nenašla. Nakonec se ze zoufalství sesunula k zemi.
* Přemýšlej, kam by jsme mohli asi ukrýt tajnou knihovnu ? *
Na tajný místo ?
* Aby ho nikdo nemohl najít ? *
No, přesně !
* Kdybychom jí schovali, tak jak říkáš ty, už bych jí dávno našla. Takže je někde, kde by to nikdo nečekal *
Ve sklepě ?
* Ne, všem na očích *
Vzala kunai a hodila ho po znaku její rodiny.
Co to děláš ? ! Uteč, vždyť se to odrazí !
* Sleduj * usmála se po té, co se dýka zaryla do zdi. Katsumi vyskočila na nohy a opatrně strhla koberec, ten spadl lehce na podlahu a místo něj tam byly velké dřevěné dveře a na dveřích stejný drak, jako na koberci. Ty dveře nebyly na zámek, ale na nějaký prapodivný symbol.
Super a co teď ?
* Ten prstýnek * sundala si z krku stříbrný řetízek a na něm se houpal menší prstýnek.
To tam nepasuje, vidíš ?
Katsumi ho opatrně vzala do ruky a navlékla si stříbrný kroužek na okraj prstu. Hned jak to udělala, jakoby se na něm vyryly značky, které začaly bíle svítit a vystřelily z něj něco jako stříbrné jehly.
* Tohle už tam pasuje * usmála se vložila teď už neidentifikovatelné těleso do zvláštního zámku.
Dveře se s velkým vrznutím otevřely. Za nimi byly dlouhé točité schody dolu. Pomalu je sešla a dostala se do kamenné místnosti. Nic v ní nebylo, jen tři dveře.
„ Bezva, teď kam ? “