Běžný den Rocka Leeho

Běžný den Rocka Leeho

Někde, na okraji Konohy, kousek od lesů, kde sluneční paprsky vždy dopadnou jako první z celé vesnice, tak přesně tam je chata, které říkám domov. Tam také většinou začíná a končí můj den. Jmenuji se Rock Lee, Hrdý zelený dravec Listové, je mi třináct let a jsem pohledný, stejně jako můj učitel Gai-sensei. Rozhodl jsem se sepsat těchto pár řádků, jak trávím své obvyklé dny, pokud zrovna nejsem na misi. Dovolte mi tedy začít.

„Píp… píp… píp… klap.“ Každé ráno mě ten budík budí ve stejný čas – v pět hodin. Občas si říkám, že by mě mohl budit příjemněji, třeba hlasem mého senseie, který by říkal: „Vstávej Lee, věřím, že to dokážeš!“ Nebo nějak podobně. Co se dá dělat, takové budíky se nedělají, i když nechápu proč, určitě by se velmi dobře prodávaly! No to jsem trošku odbočil od tématu. Jak jsem říkal, hned vstávám z postele a převlékám se do svého super pružného, na tělo přímo padnoucího, zeleného, bojového oděvu, který jsem mimochodem dostal od mého mistra, na nohy si přidělávám několik kousků závaží, abych mohl trénovat své tělo celý den a jdu si dát snídani.

Jídlo je velmi důležité pro trénink a zdravý životní styl a právě snídaně je tím nejdůležitějším jídlem dne, proto se řídím jídelníčkem, který pro mě vytvořil Gai-sensei a dávám si celozrnné sušenky zalité mlékem, k tomu 5 vajec se slaninou a pár krajíců chleba namazaných pomazánkou z pažitky. A to vše zapíjím pomerančovým džusem. Jakmile jsem hotov se svou snídaní uháním do koupelny, abych tam udělal svou ranní hygienu, jako například čištění zubů, aby se pěkně lesky, stejně jako učesání a navoskování vlasů, aby držely svůj tvar. Tenhle koloběh stíhám vždy za pár minut. To proto, že chci mít čas na ranní rozcvičku.

„Raz, dva, tři….. osm set devadesát osm, osm set devadesát devět, devět set. Uáááh, hotovo.“ Vždy si dávám tolik kliků. Protože kdybych to náhodou neudělal, musel bych udělat dalších tři tisíce dřepů. A jelikož mám ještě čas, tak je stejně udělám.
„Raz, dva…. Tři tisíce. Ufff, hotovo.“ Musím jich udělat přesně tři tisíce, protože kdybych to náhodou neudělal, musel bych udělat tisíc pět set sed-lehů. A jelikož jsem rychlý a plný síly ze snídaně, tak je ještě stejně udělám. No a takhle to vždy pokračuje do deseti dopoledne, než stihnu odcvičit tisíc zvednutí sto kilogramového závaží na obě ruce, dva tisíce úderů do skály, tři tisíce kopů do jednoho starého, mohutného pařezu a ranní maratón.

Díky téhle ranní rozcvičce, jsem správně naladěn na setkání se svým mistrem, který mě určitě bude chtít naučit nějakou novou techniku. Proto neváhám ani na chvíli a vyrážím na naše tréninkové místo, skrz Konohu. Cesta mi trvá jen pár minutek, než se tam dostanu. Většinou dorazím jako druhý, hned po svém mistrovi Gaii-sensei a před svým věčným rivalem, Hyuugou Nejim a zbraňovou expertkou TenTen.
„Dobrý den Gai-sensei. Jaký si dnes dáme trénink? Nemůžu se už dočkat! Naučíte mě nějakou novou techniku sensei?“
„Nazdar Lee. Ne tak zhurta. Musíme ještě počkat na ty dva opozdilce, než začneme. Ale můžu ti říct, že pro tebe dnes mám překvapení. Takže…“
„Juchů. Další super technika. Určitě ještě silnější než Lotos…“
„Lee, uklidni se…“
„Řekněte jak se jmenuje. Co je k ní potřeba…“
„Lee, Lee. Klídek… Lee počkej. LEE, ŘEKL JSEM TI, ABYS BYL CHVÍLI V KLIDU A POSLOUCHAL MĚ.“
To jsou vždy poslední slova, co slyším, než dostanu mistrův pověstný pravý hák, přičemž se mi spustí krev z nosu a dopadnu až o pár metrů dál. Je to bolestivé, ale vím že to tak Gai-sensei nemyslel, protože se mi hned omluví. To chvíli trvá. Sem tam mistrovi ukápne i slza a do té doby už dorazí i TenTen a Neji. Když už se všichni sejdeme, vyslechneme si super poutavý monolog, že se musíme všichni jednotlivě zlepšit, ale také, že jsme tým a že musíme také jako tým pracovat. A ještě dalších pár rad do života. To je vždy tak zajímavé a neotřelé, že stále kladu otázky, abych zjistil další podrobné informace, které si ihned zapisuji do svého deníku. Těch podrobností je tolik „povzdychnutí“ ,jak říkám informací moc a času málo.

Je právě poledne a tak se jako tým vydáváme na společný oběd do centra konohy. Je tam jedna malá restaurace, kde podávají mé oblíbené jídlo Kari, a tak si ho dám, téměř jako vždy. Ne snad, že by bylo jídlo, které by mi nechutnalo, ale tohle jídlo miluji. Obědový čas je krátký, jelikož já s mistrem jíme velmi rychle, abychom neztráceli čas. Neji opovrhuje jídlem z restaurace, prý pro něj není dost dobré, a TenTen sní něco málo zeleniny, aby si udržela svou štíhlou postavu. Proto aniž se naději, jsem zpět na tréninku a dávám si dvě stě koleček po vyznačené trase. Když v tom najednou:
„Lee, dobrá práce. A teď je čas na novou techniku. Je to tech…“
„Jupí, už je to tady. Děkuji vám Gai-sensei…“
„Není zač Lee. Tak tedy…“
„Ho ho, nová technika, nová technika…“
„Ano Lee, je to velmi silná taijutsu technika…“
„Joooho, nová technika…“
„LEE, KRUCI POSLOUCHEJ MĚ, KDYŽ S TEBOU MLUVÍM!“ Ano, po těchto slovech jsem opět uzemněn pravým hákem s následnou oboustrannou omluvou se slzami v očích. Po této velmi pěkné chvíli se opět vracím ke svému tréninku, ze kterého se dozvídám, že ho z naší skupiny můžu ovládnou pouze já. Proto byla TenTen pověřena tréninkem vrhání kunaiů na nejiho, který bude trénovat svůj Hakkeshou Kaiten na jejich odražení.
„Takže Lee. Technika se jmenuje „Kage Buyou“ nebo-li Stínový tanec.“
„Wow,“ bylo jediné, co jsem řekl, jakmile jsem se dozvěděl o co jde. Neváhal jsem ani chvíli a začal se ji hned učit za pomoci cvičné figuríny, která po mých pokusech vždy skončila hlavou hluboko v zemi. Při každém pokusu jsem uvažoval jak to udělat ještě lépe, a díky radám mého mistra: „Lee rychleji, tvrdší kopy, pevnější úchop, ještě ho pro jistotu doraž,“ jsem byl schopen se tuto obtížnou techniku naučit pouze za sedm hodin neustálého cvičení bez přestávky. Zatím co TenTen s Nejim už skočily o tři hodiny dříve, já stále trénoval. Výsledkem nebylo jen to, že jsem se naučil tak skvělou techniku, ale i to, že jsem byl pochválen svým mistrem a stal se zas o něco silnějším ninjou.

Po tomto tréninku jsem se již musel rozloučit, ač nerad, se svým mistrem a jít se domů najíst, jelikož mi trošku vyhládlo. A tak se vydávám opět přes Konohu domů. Většinou potkám někoho ze svých přátel a trochu se pobavíme a ani dnešek nebyl výjimkou. Potkal jsem Naruta jak jde na večerní rámen, a dal se s ním do řeči.
„Ahoj, Naruto-kun, kam jsi vyrazil takhle večer?“
„Nazdár Lee. Sem tak nějak dostal chuť na rámen, tak sem si řekl, že na večeři si ho dám u Ichiraku. Dattebayo. Jestli máš chuť tak se připoj.“
„Ne, děkuji, ale doma si dám něco… zdravějšího.“
„Tak jo LEE. Vypadáš jako bys právě oběhl celou Zeměkouli, si zase trénoval nebo co? Dattebayo.“
„Ano, měl jsem trénink a naučil jsem se jednu super techniku, jmenuje se Kage Buyou.“
„Vážně, je tak dobrá? Co je to zač?“
No tímhle rozhovorem jsem se dozvěděl, že si Naruto o této technice myslí, že je zcela k ničemu. A že k jeho snu stát se Hokágem, by mu nejspíš nepomohla. A tak, když jsme dorazili k Ichirakovi, jsem ho opustil a pokračoval domů opět sám.

Domů se dostávám se západem slunce, který je vždy nádherný. Škoda že tu není se mnou Sakura-san. Jakmile se probudím ze svého snu o Sakuře, jdu do kuchyně, abych si udělal něco lehčího. Pár kořeněných knedlíčků od svého senseie, které by mi měli pomoci s tréninkem, jedno kuře a velkou porci rýže, zapité láhví čisté vody. Někdy si dám dvě láhve. Pak, když po sobě umyji nádobí, mám ještě několik málo chvil volného času, a tak si dám ještě malý večerní trénink, aby se mi příjemněji spalo.
„Raz, dva, …., tři sta devadesát devět, čtyři sta. A ještě něco navíc. Až skončím svůj poslední denní cvik, jdu do sprchy, kde se umyji studenou vodou, abych zlepšil svůj imunitní systém a ze sprchy přímo do pyžama. Nastavím si budík na zítřek a už padám do postele, ve které hned usínám. Občas se divím, jaktože usnu ještě dřív než vůbec ležím v posteli.