Voda, oheň a písek - 26. kapitola - Opravdový přítel

AUTORSKÁ POZNÁMKA: Od tohoto okamžiku už se nenavazuje na děj Shippuundenu „ďábelský smích“

Sasuke uvažoval. Nemůže tady ztrácet čas! Určitě tu není sama. Ale jak to má skončit rychle, když je ta žena tak hrozně opatrná? „Co jsi zač?“ křikl a hned zas uhnul.
„Já?“ Sekla po něm katanou, jejich zbraně se opět střetly. „Já jsem ANBU!“ Uskočila dozadu.
Rozčilovalo ho to. Kdo se skrývá za tou kočičí maskou? A proč vede tyhle divné řeči? Stejně to nemá smysl! Viděl z ní jen blonďaté krátké vlasy, jak se rychle přemisťovala ze strany na stranu, někdy zmizela úplně a pak musel být mnohem opatrnější.
Jsem rozhodně silnější než dřív. Jinak bych s ním nedokázala bojovat takovou dobu, navíc v tak mizerném terénu.
Kolem nich byly všude stromy. Přeskočila na další větev, ale hned musela změnit stanoviště, protože ji pod ní podpálil. „Nikdy se nevzdáš, co? Takové je heslo zrádce Konohy? Co tě vůbec přimělo se tady ukázat?“ křikla.
„Tak dost! Co je ti vůbec po tom? Už to začíná být osobní!“ běsnil Sasuke. I kdyby tu měl být celou noc, tak zjistí, kdo je ta žena. A pak ji pošle do pekel!
Neodpověděla, jen se zas přiblížila na dosah. Ohnal se po ní až příliš prudce, srazila mu ruku stranou a odhodila pryč jeho katanu. Vztekle zaúpěl, když ho shodila na zem. Nemohl hýbat rukama, jak na něm obkročmo seděla, jen ji propaloval rudýma očima, v nichž zářil Sharingan, a snažil se vyprostit. V ruce se jí zablýskl kunai, který mu přiložila ke krku. „Konečně jsem tě porazila! Teď už se o mě můžeš přestat bát!“ Dělal, co mohl, aby se z téhle nezáviděníhodné situace dostal. Ruku pomalu sunul k pouzdru s drobnými zbraněmi… Vychutnávala si ten okamžik. „Je to stejné jako tenkrát. Ale dnes… nebudu shovívavá. Zaplatíš životem!“ Rozmáchla se kunaiem.
„Ani bych neřek,“ ušklíbl se spokojeně a řízl ji shurikenem. Povolila stisk a jemu se podařilo ji odkopnout. Vzápětí ji srazil na trávu a jednou rukou sevřel obě její paže. Nemohla se bránit. „Než tě zabiju, chci vědět, co se skrývá pod touhle škraboškou!“ Sasuke jí strhnul masku. Měl pocit, že tohle se už někdy stalo. Jako vzpomínka, co se náhle vynořila z mlhy zapomnění. Hleděli si do očí, držel ji pevně. Už poznával ty rysy… Ale, jak je to možné? „Lianno!“ vyhrkl překvapeně. „Žiješ…“

Někdo do něj prudce vrazil a odhodil ho stranou. Dívka se na zemi překulila. Sasuke ihned zpozoroval toho, kdo je vyrušil. Gaara se zvedal, aby se mu mohl postavit. Byl rád, že to stihnul včas. Uchiha věděl, že v boji s ním obyčejné útoky nepomohou. Zformoval pečetě a rozběhl se proti němu.

Mladá žena sledovala s hrůzou v očích, co se děje. Pak uslyšela ptačí štěbetání. Chidori!

Sasuke se napřáhl. V té chvíli se k nim ze strany vrhla Lianna, objala Gaaru a mladíkovo jutsu ji zasáhlo do boku. Zformovala pečeť a oba dva přenesla jen o malý kousek dál, pryč ze Sasukeho dosahu. Zapotácela se. Červenovlasý mladík ji vzal do náručí. Černovlasý k nim vykročil. „Opovaž se sem udělat krok, Uchiho!“ křikl na něj Gaara. S překvapeným výrazem ve tváři se zastavil.

Oddechovala a dívala se na něj přimhouřenýma očima. „Jsem ráda, že jsem mohla ochránit osoby, které jsou mi vším,“ řekla ztěžka.
„Vezmu tě do nemocnice. Budeš v pořádku.“
Sasuke to celé zdálky pozoroval.
„Ne. Cítm, že moje chakra… slábne…“
Sklonil se k ní a vtiskl jí na ústa polibek. Zavřela oči a usmívala se. Položil její tělo na zem, po rukou mu stékala krev. Ztěžka vstal a zahleděl se Uchihovým směrem. „Podívej se, co jsi udělal!“
„Já ji nechtěl zasáhnout!“ bránil se Sasuke. „Skočila mi do rány!“ Možná si myslel, že je to dostatečná omluva.
„A tušíš vůbec, proč to udělala? Chtěla mne chránit! Podařilo se… za cenu jejího vlastního života!“
Chvíli na sebe zírali. „Patřila ti?“ zeptal se Sasuke nečekaně.
Pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Ona nepatřila nikomu! A ve chvíli, kdy jsme se sblížili, jsi ji vehnal do náruče smrti!“ Zatímco hovořil, otevřel svou nádobu s pískem. „Je konec!“
Proti Uchihovi vyrazila obrovská písečná vlna. Málem nestačil uhnout a skrýt se. Z úkrytu nepřestával pozorovat toho démona, který po něm právě vyrazil s úmyslem zabít.

„Gaaro!“ Zpoza stromů vyběhla střapatá blondýnka s obrovským vějířem na zádech.
„Ale ne! To je neštěstí!“ V patách jí byl Kankurou. Jediný pohled jim prozradil, jak se věci mají.
„To mě… tak strašně mrzí.“ Temari klekla k mrtvému děvčeti. „Mohli jsme sem dorazit včas, ale v lese se hned na několika místech bojovalo.“
„Uchiha chtěl zasáhnout mě. Teď mohlo být všechno jinak.“
Kankurou přikývl a zvedl Liannu ze země.
„Temari?“
Blondýnka zpozorněla.
„Proč je mi souzeno, abych zůstal sám?“
S očima plnýma slz ho objala. „Ach, Gaaro!“

Sasuke měl výčitky, tohle nechtěl. Rázem mu došla všechna ta slova a narážky, které na něj dívka křičela. Ale… už bylo pozdě vrátit zpátky čas.