Udělej čárku

„Nech ji! Opovaž se na ni sáhnout!“ křičela žena na muže, který se skláněl nad postelí s kunaiem v ruce.
„Je to přece kunochi, ne? Tak ať se ubrání.“ ušklíbl se muž a pustil kunai na spící dívku.
„Né!“ vydechla žena a vrhla se k posteli. Muž se začal smát. Do pokoje vtrhl malý chlapec.
„Nech sestru na pokoji! Nic ti neudělala!“ křičel, když viděl, jak žena zastavuje krvácení z dívčiny hrudi.
„Mazej spát a nepleť se do věcí, kterým nerozumíš!“ utrhl se na něho muž.
„Ostatně tebe bych mohl taky vyzkoušet.“ zašklebil se muž a hodil po synovi dva kunaie. Chlapec vyděšeně koukal, jak se k němu chladné ostří přibližuje, když se uhnulo z dráhy. Tři kunaie se zarily do dřevěné podlahy. Ve dveřích pokoje stál muž, který se navlas podobal Prvnímu Hokagemu. Za ním se krčila dívenka stejně stará jako malý chlapec.
„Tsunade, mohla bys prosím odvést Jiraiyu a Kitauru k nám domů? Myslím, že byste si dnes večer mohli hrát spolu.“ řekl muž a pak mu spočinul pohled na ženě, která opatrně vytahovala kunai z dívčina hrudníku. Nejdříve zbělel, pak zrudl. Vzal dívku do náruče, zašeptal něco ženě s odběhl. Tsunade s Jiariyou se krčili u dveří. Žena zlostně pohlédla na svého muže, vzala děti a odešla spát k sousedům. Muž se šíleně rozesmál.

„Mami! Ty nemůžeš zemřít!“ křičela dívka na ženu, která ležela na nemocniční posteli. Červená tekutina prosakovala bílou látkou.
„Ale můžu.“ usmála se laskavým úsměvem žena, která stále více bledla.
„Tak sakra dělejte něco!“ zaječela Kitaura hystericky na muže v masce ANBU, jenž stál u dveří.
„Nekřič!“ řekla skoro šeptem žena a ztěžka zvedla ruku, aby otřela slzy, jenž stékaly po tvářích její dcery.
„Musíš se o Jiraiyu postarat. Vím, že to zvládnete. Vždyť jsi se o něj vlastně starala jenom ty. A nezapomeň, že v neděli je oběd u Hyuugů.“ zašeptala žena.
„Ty umíráš a já mám myslet na nějaký oběd? Mě je ten oběd úplně u ...“
„Nebuď sprostá, Kitauro. Jak bys pak chtěla bratra vychovávat?“ Hlas bylo sotva slyšet. Bylo vidět, že ženě velice rychle ubývají síly. Víčka se jí pomalu zavírala, ale ona s nimi bojovala.
„Mami já to nedokážu. Prosím, zůstaň s námi.“ šeptala zoufale Kitaura.
„Musíš být silná. Nashledanou ve správný čas.“ Dívka musela tyhle slova odezírat, neboť z úst její matky nevyšla jediná hláska. Žena vzdala boj s víčky a nechala je ať dokončí svou poslední pouť.
„Né! Otevři ty oči! Promluv! Prosím!“ Křičela Kitaura a cloumala s bezvládným tělem. Muž, který stál celou dobu u dveří k ní přistoupil a krátce ji stiskl rameno. Dívka nemohla odtrhnout pohled od tváře své matky.
„Zemřel?“ zeptala se mezi vzlyky.
„Ano.“ odpověděl muž.
„To je dobře, protože když nemůže žít mamka, tak on taky ne. Doufám, že se bude smažit někde na nejhořším místě světa.“ pronesla s takovou nenávistí, že i zkušený ANBU se zarazil. Kitaura setřela všechny slzy.
„Nevíte, jak mám osmiletému dítěti říct, že je sirotek?“ zeptala se muže.
„Nikdy jsem to nikomu neříkal a doufám, že nikdy nebudu.“ odpověděl ANBU.
„Chtěla jsem jen normální rodinu a život natolik klidný, jak jen to u ninji jde. Chtěla jsem toho tolik?“ ptala se dívka dál.
„Na patnáct let toho od života chceš příliš.“ odtušil muž.
„Takže v padesáti už se mi to může splnit?“ optala se Kit.
„Ty víš, jaká je pravděpodobnost, že se toho dožiješ.“ povzdechl si muž.
„Bohužel vím. Nashledanou.“ řekla a odešla. Šla Konohou a vzpomínala na maminčin smích, který už nikdy neuslyší. Vzpomínala, jak poprvé ochutnala ramen a její mamka se jí smála, když byla celá upatlaná. Vzpomínala, jak je maminka fotila z Jiraiyou u Akademie. Vzpomínala, na doby, kdy ještě společně s otcem chodili do lázní. Vzpomínala...
„Ségra!“ ozvalo se za ní. Prudce sebou trhla. Jiraiya se k ní rozběhl a Kitauře opět vrhkly slzy do očí.
„Co tady děláš?“ zeptal se. Rychle se otočila a setřela slanou vodu.
„Byla... byla jsem za mamkou.“ odpovědla popravdě a slzy ji tekly po tvářích.
„Co se děje?“ zeptal se nervózně Jiraiya. Vždycky na sestře poznal, že se děje něco vážného.
„Pojďme domů, ano?“ řekla a dala bratrovi ruku kolem ramen. V tichosti došli až domů. Jen co se zavřely dveře, otočil se Jiraiya s podezřívavým výrazem na Kitauru.
„Pojď si sednout.“ navrhla a šla do svého pokoje, kde si sedla na postel. Jiraiya si sedl vedle ní.
„Víš...“ Naprosto nevěděla, jak má začít.
„Maminka mluvila s tátou, že jo?“ řekl Jiraiya.
„Ne.“ zašeptala.
„Ale mamka říkala...“
„Maminka s ním bojovala.“ prohlásila. Jiraiya vykulil oči.
„Táta se už domů nevrátí. On... je mrtví.“ řekla a další slzy ji vytryskly z očí. Ne kvůli otci, ale kvůli tomu druhému člověku co zemřel. Jiraiya sebou trhl. Najednou nevěděl, jestli má brečet nebo ne.
„A maminka?“ zeptal se opatrně.
„Ona taky... zemřela.“ Kitaura se naplno rozplakala. Jiraiya nevěřícně koukal na setřičku a oči se mu začaly plnit slzami.
„To není pravda. Ty lžeš!“ vykřikl mezi vzlyky. Kitaura se mu podívala do očí a na něj dolehla ta pravda. Kitaura si ho přivinula k sobě. Dvě plačící děti seděly na postely. Děti? Jen jedno dítě. Dívka už nesměla být dítě. Ona se musela postarat.
„Jen plač. Bude ti lépe.“ zašeptala Jiraiyivoi do ucha a pohladila ho o vlasech.

Zde leží kunochi, kterou zabila její láska ke špatnému.
To byl nápis na hrobu, nad kterým stáli dva lidé. Osmiletý chlapec a patnáctiletá dívka.
„Já mám strach, Kit.“ řekl chlapec.
„Z čeho, Jiraiyo? Ze smrti?“ zeptala se Kitaura.
„Ze života.“ zašeptal Jiraiya.
„Tak se neboj. Budu se snažit, aby se ti nic nestalo, ale znáš osud shinobiho.“ odvětila dívka a položila bratrovi ruku na rameno.
„To říkala maminka taky. Přesně ty stejná slova.“ zavzpomínal Jiraiya.
„Víš, bratříčku, život je jako věta. Jako dlouhá věta, ve které musíš občas udělat čárku a pokračovat. Ale nikdy nesmíš zapomenout, co bylo před tou čárkou, protože by ti konec té věty nedával smysl.“ zamyslela se Kit.
„To nechápu.“ postěžoval si Jiraiya.
„Neboj, pochopíš. Teď uděláš čárku a budeš psát tu větu dál.“ pousmála se Kitaura. Oba sourozenci se otočili a odcházeli vstříc další části věty.