Cesta 004 - Vyjasnění

Doběhl ke stromu, přitiskl se k jeho kmeni, zprudka oddechoval. Setřel si krev, stékající z tváře na límec trička a kdyby mu to matka pořád nezakazovala, určitě by nepěkně zaklel. Zavřel oči a naslouchal. Šumění listů, sténání větví ohýbaných větrem, zpěv ptáků, zašustění trávy, když se mu malá myška prosmýkla pod nohama. Ve stejné chvíli vduchem projelo ostré hvízdnutí a v místě, kde ještě před několika vteřinamu byla jeho hlava, se chvěl do dřeva zabodnutý kunai. Vysoký, bledý muž tiše jako stín seskočil z větve a vytrhl svou zbraň z kmene stromu. Karmínově rudýma očima s rotujícími zorničkami pozorně přehlédl okolí. Tak támhle ses mi schoval! Vítězná myšlenka probleskla za jeho hladkým čelem, zpola zakrytým uhlově černou ofinou. Počkám si na to, co uděláš.
Ještě okamžik stál nehybný jako socha, pak si jakoby váhavě přejel rukou přes obličej. Jeho oči získaly svou pravou barvu noční oblohy, veselé jikřičky hvězd rozpustile zamrkaly na pozdrav a mladý Uchiha zmizel.
Vybral si stanoviště, ze kterého měl celý tréninkový plácek jako na dlani. Pohodlně se usadil, odhrnul neposedné vlasy, které mu bránily ve výhledu a s povzdechem svěsil ramena. Z tváře se vytratil poslední náznak úsměvu, světlo hvězd pohaslo; v tom krásném hlubokém pohledu se zrcadlila jen zvláštní prázdnota plná bolesti.
Je to tak těžké, kamaráde. V jeho očích tě nikdy nemůžu nahradit, i když se o to ze všech sil snažím. Tohle jsi měl přece dělat ty. Sedět tady a z výšky sledovat svého malého brášku, jak se pomalu ale jistě stává bojovníkem. Jak den ode dne roste a sílí stejně, jako jeho touha ve všem se ti vyrovnat. Můžu snad já pro něj být takovým vzorem? Proč jsi to udělal... kde jsi... vrať se, prosím... Bez tebe je to tak těžké, Itachi...
„Shisui-san!“
Ozvěna dětského hlasu ho vytrhla z uvažování.
„Shisui-san! Ne že bych to chtěl vzdát, ale jestli zase přijdeme pozdě na večeři, schytáme to vařečkou jako minule!“
Je to skvělej kluk a já pro něj udělám všechno na světě, to ti přísahám. Sklonil hlavu a když ji znova zvedl, světlo bylo zpět.

„A pak jsem slyšel, jak ostří kunaie protíná vzduch. No vážně, mami, uskočil jsem v poslední chvíli!“ jásal černovlasý kluk a neustále se vrtěl u stolu, ve snaze co nevěrněji napodobit osudný souboj.
„Seď v klidu a nemluv s plnou pusou,“ napomenula ho matka, ale Sasuke z jejího hlasu poznal, že to nemyslí vážně.
Po dlouhé době se zase smála, dokonce i otec přestal vraštit obočí a skoro bezstarostně, s podivnou lehkostí, řešil se Shisuiem něco ohledně příští klanové porady.
Hm, uvažoval, když líně žvýkal příliš velké sousto rýže a drobil si bílá zrnka do klína. Dneska už to na žádnej trénink nevypadá.
Rychle dojedl, mrštil hůlkami na stůl, až se jedna skutálela a s nepříjemným křupnutím se rozlomila o kamennou podlahu. Uchiha Fugaku po svém synovi střelil takovým pohledem, že by nejednomu elitnímu Jouninovi ztuhla krev v žilách. Sasuke na nic nečekal, vrhl se ke dveřím, v letu políbil matku a ztratil se mezi růžovými keři v zahradě. Utíkal, co mu síly stačily, běžel s větrem o závod, neohlížel se nalevo ani napravo. Neměl žádný směr ani cíl. Jen touhu využít poslední zbytky dne podle svého. K jezeru dorazil jako vždy se západem slunce. Díval se, jak pomalu mizí za obzorem. Věděl, že zlatý kotouč už tam není. To, co pozoruje, jsou jen paprsky světla, kterým trvá osm minut, než dorazí k jeho očím. To ho naučil nii-san. Velký, chytrý bratr.
Jak dlouho bude trvat, než uvidím tebe? Kdy se vrátíš? Zítra nastupuju na Akademii. Myslel jsem, že tam půjdeš se mnou...
Vytáhl z kapsy zmuchlaný papír popsaný rozmazaným inkoustem. Slova byla málo čitelná, ale Sasukemu to nevadilo. Dávno je znal zpaměti.

Já... chtěl, aby ses připravil na život Shinobi a stal se skvělým ninjou...
Věřím, že to dokážeš...
Nemohu ti říct, proč odcházím.
Prosím, nezlob se na mne, ani se mne nepokoušej hledat...

Poslední paprsek ukončil svou osmiminutovou cestu, tiše dohořel v chladném jezeře. Okolí se zahalilo do stínů, utonulo v šeru, v temnotě.
Dokážu to... A pak si pro tebe přijdu, ať jsi kdekoliv. Nezbavíš se mě, nii-san.
Zhluboka se nadechl: „Katon: Goukakyuu no Jutsu!“ A světlo bylo zpět...