Cesta 003 - Rozhodnutí

Ještě jedna zatáčka, a pak... Tady jsem ještě nikdy nebyl. Ať byla má mise jakkoliv těžká, jestli jsem se bál nebo si byl jistý, že to zvládnu... Nikdy jsem se nemusel vypravit tak daleko. Tak daleko od Konohy... Pod nohama vrže špinavý prach, studený vítr štípe v očích... Bolí to, ale Shinobi se přece nikdy nevzdává...
Shinobi... Jen obyčejné slovo... Dřív pro mě znamenalo čest, sílu, odvahu, povinnost a slávu, ale teď... Teď už přece nejsem Shinobi, přestal jsem jím být ve chvíli, kdy jsem za zády nechal bránu se znakem listu. Bolí to, ale i když už nejsem ninja, nikdy se nevzdám.
Rozhodl jsem se sám a nikdy toho rozhodnutí nesmím litovat. Rozhodl jsem se, abych ochránil to, na čem mi záleží. Odešel jsem, abych ochránil rodinu a svou vesnici. Vzdal jsem se dávného osudu a vykročil na cestu do neznáma. Vstříc nové budoucnosti bez hranic...

Pomalu se snáší noc a lezavý chlad se dere přes tenkou košili. Sundal si batoh a vytáhl bundu...
Baka! Jak jsi mohl zapomenout na tak očividnou věc?
Hodil bundu na zem a zhluboka se nadechl.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!“
Otočil se a rychlým krokem zamířil do tmy mezi stromy. Nemohl se dívat na to, jak hoří zbytky jeho minulosti. Látka se zkroutila a stáhla do bolestivé grimasy. Znak Uchiha klanu vzplanul jasným světlem, na chvíli zazářil... pak zmizel. Na zemi zůstal jen kruh spálené země...

Další ráno... Kolikáté už? Po měsíci jsem přestal počítat... Jaký to má vlastně smysl? Kam to jdu? Kde je cíl mojí cesty? Co jsem si vůbec myslel? Jak jsem mohl věřit tomu, že mě čeká nový život, jiný úděl, další mise? Kdo jsem bez své rodiny? Kým jsem bez svého klanu? Co má dělat zavržený ninja, když neumí nic jiného než se rvát?

Další vesnice... V čem bude tahle jiná než ty ostatní? V žádné z nich jsem nemohl zůstat, přestože jsem tolik chtěl.
Posadil se na kopci a shlížel na město. Všechno měl jak na dlani. Zelená a hnědá pole, domy s červenými střechami, uspěchané tržiště... Že by támhleto byla škola? Obyčejná škola a obyčejné děti. Tady z nich nikdo nevychovává bojovníky s čelenkami...
Možná by to nebylo tak špatné... žít tu s nimi. Beze strachu z války, bez strachu z toho, že přijde silnější ninja, který ti bude vyhrožovat a dávat nesmyslná ultimáta...
Díval se na město v údolí a přemýšlel... Náhle sebou trhl, když ucítil něčí ruku na svém rameni. Otočil se a pohlédl do velkých pomněnkových očí.
“Ahoj. Jsi v pořádku?” zeptala se dlouhovlasá dívka.
“Já... no... Ano, díky, nic mi není...”
“Nemáš hlad? Už je skoro poledne. Pojď, zvu tě k nám na oběd," usmála se. “Jsem Kayo a ty?”
“Uchi... Itachi, jmenuju se Itachi.”
Vstal, sebral batoh a vydal se za dívkou, která si říkala Kayo.
Možná nebude tak špatné žít tu s nimi...