Jeden večer…

Jeden večer…

Tmavě modrá obloha se snesla na Konohu, hlasy cvrčků se rozezněly v jakémsi posvátném koncertu, vítr se proplétal mezi větvemi stromů, jež byly plné třepotavých zelených listů… Měsíc ozařoval krajinu a každou chvilku se k němu přidala i nějaká ta světluška…
A to byl teprve začátek téhle letní noci…
…
Dívka seděla na střeše. Pozorovala měsíc v úplňku a užívala si osvěžujícího vzduchu, který si občas pohrál s jejími vlasy, jež unikly jejich obvyklému svázání. Užívala si volného času, zvláště teď, když bylo vše krásné před ní…
V ruce neustále mnula kunai nebo si s ním točila na prstu. Nebyla však připravená na boj, líbilo se jí jen, jak se svištěním rozráží vzduch. Znovu se sama pro sebe usmála.
Jak hloupě si teď připadala?! Ale bylo jí to jedno. V mysli ji stále těšil ten pocit…
Znovu si vybavila jeho překvapený pohled. Musela se znovu sama pro sebe usmát a přitom si přiložila jednu ruku na tvář v jakémsi rozpačitém gestu. Ten úsměv byl tichý, patřil jen téhle chvíli…
Tichý, upřímný…
Co ho vlastně způsobilo? Sama nevěděla… Nebo věděla?
Ještě víc si začala pohrávat s kunaiem. Úsměv se jí nesmazatelně vytvořil na tváři…
Ano… Vlastně se ještě nikdy necítila tak… tak nádherně…
Až dnes si to možná uvědomila, ale o to byl dnešek krásnější. Ano, smích jí přemáhal při té vzpomínce. Ještě víc se jí chtělo smát při té vzpomínce na jeho pohled…
Vždyť on se i začervenal! On, ten kliďas, ledovej čumák…
Dřív ji odbíval slovy „Nezájem“… Ale dnes… Ano, dnes…
Dnes se náš pan Hyuuga začervenal!
I ona se teď začervenala. Celé ty roky se ho toužila zeptat…
A až dnes se odvážila a on se začervenal… Stále tomu nemohla věřit…
Byla veselá, šťastná…
Ten pocit ji naplňoval…
A právě v tuto chvíli jí proudil celým tělem…
Vše bylo kouzelné… Noc, setmění, vše…
„Láska…“ vyslovila sama pro sebe s předstíraným pohrdáním a přivřela oči…
Asi už opravdu pomalu hloupne, napadlo ji…
„Ale ono to nevadí…“ vyslovil na to její vnitřní hlásek a ona se musela při tom ušklíbnout…
Těšila se, že ho znovu uvidí… A i když se jindy vídali denně, zítra to mělo být zcela něco jiného…
Znovu začala přemýšlet, co asi dělá…
…
Stál na té cestě. Pohlédl na vesnici, jenž byla pod ním.
Vrátil jsem se…
Na tváři se mu rýsoval až podivuhodně úsměv. Založil ruce na hruď. Ne, již dlouho tu nebyl. Vesnice se změnila, ale ne zase tak moc…
Stále si umím představit, že by ses mi za to vysmál… Ani bych se ti nedivil…
Mnohé se změnilo… A to i můj pohled na pravdu, jenž se vynořuje pomalu na povrch…
Stále zůstával stát. Všechny ty vzpomínky se mu nekontrolovatelně hrnuly do mysli.
Ani já jsem netušil, že se tak změním. Kdyby mi to někdo řekl před pár lety, nejspíš bych ho za takový „výsměch“ zabil…
Úšklebek mu stále zůstával na tváři. Byl hořký.
Jaká ironie… Stát tu znovu. Zdá se mi, jako bych dřív podvedl sám sebe… Snažil se přelstít svůj stín…
Hloupě jsem musel vypadat, že? Ne, hloupě ne… To až teď si tak připadám, když na tebe vzpomínám…
A na sebe… Na svou pomstu…
Ano, to je vskutku ironie…
Pohlédl na nebe, jenž se dnes odělo do krásných a temných barev noci, které protrhávalo jen stejně okouzlující pouliční osvětlení…
Pravda pro mě byla vždy tak klamná… Mnohdy skrytá…
Nevím, jestli je to, co mi ON řekl pravda, či jeden z těch stínů…
Avšak ať je to jakkoliv…
Já…
Teď se mi to zdá tak hloupé…
Já… chci žít…
Na jeho tváři, jenž byla vždy tolik sevřená do vážného zamračení, se rozvinul smířlivý výraz.
Chci žít podle sebe. A není to jen tím, že jsem svůj sen pomsty naplnil…
Již nechci žít podle tvých nitek… Jak jsi za ně tahal, tak jsem se hýbal… Kolik věcí byla pravda a kolik lež…
Nelze to říct, co?! Pravda je vícestranná…
Ale mě už nezajímá, na které straně jsem já…
Můj domov je na té mé… A to stačí…
Už jsem asi hodně znaivněl, že?!
Jenže tohle mi stačí…
A díky mému příteli jsem si to uvědomil…
Díky všem mým přátelům, jenž za mnou vždy stáli, i když jsem se k nim obrátil zády…
Možná už je opravdu čas zavřít dveře za minulostí, jakkoliv byla krutá a drsná…
A i když se to lehce říká a hůř dělá, vždy tu budou mí přátelé…
Ne, již nehraji tvou hru… Tu hru lži a pravdy, střídající se jako noc a den… Ne, již více ne…
Protože já budu žít… Žít dál…
Stále se bál udělat další krok. Sklopil hlavu.
Už nejspíš opravdu znaivněl. Za chvilku budu jako Naruto, jestli s tím nic neudělám… Prolétlo mu hlavou.
Znovu se ušklíbl. Přeskočil dřevěnou zídku a vydal se směr Konoha…
…
Dívka se znovu zachvěla ještě víc si přitiskla ruku k tělu. Vlhká noční rosa ji zábla. Nakračovala ale trávou dál. Nejspíš mu byla taky zima, cítila, že i on se třese.
Jen slabý zvuk vody, čvachtající v korytě řeky se rozezníval šerem zastřenou krajinou. Nebe nad nimi se třpytilo tisíce hvězdami.
Svíral ji zvláštní pocit… By kouzelný, jiný…a přitom z části děsivý… že může stát vedle něj…
Chtěla, aby to tak zůstalo navždy… Netušila, jestli to on cítí taky, doufala, že ano…
Vzduch tady v údolí byl snad chladnější než kdekoli jinde. Šli pořád, neustále a bez cíle. Pomalu, vedle sebe. Jeho pohled na ni však nespočinul. I ona na něj nehleděla.
Oba si užívali ticha, obklopující jejích okolí… užívali si přítomnosti toho druhého, kouzla tohoto zvláštního večera…
Muselo se něco stát…Něco se přeci mělo dít… Proč bylo takové ticho…?
Začínala být trošku nervózní… Vnímá to on?
Snažila se uklidnit, ale tím se to ještě stupňovalo…
Rozpačitě přešlápla…
Mezi vysokými stébly trávy však špatně došlápla a začala padat. Zaskočeně ji chytnul za ruku a přitáhl ji k sobě. Zatáhl však silně a ona se nechtěně otřela o jeho tvář a skončila v jeho náruči. Chvilku stála těsně u něj. Jeho ruce zůstávaly ve strnutí okolo jejích ramen. Ona si ruce přidržovala u těla, jako by se tomu náhlému obětí bránila, přitom však nebyla schopna se od něj oddělit…
Tvář mu zabořila do bundy. Do očí jí vhrkly slzy…
Proč vždycky všechno zkazí? Proč vždy něco zvrtá?! Byla naštvaná… Na sebe…
Proč je to vždycky v jeho přítomnosti stejné?!
Vzlyky se tiše a tlumeně nesly krajinou. Ramena se ji začala třást.
Mladík jako by se probral až teď se na ni udiveně zahleděl a v jakémsi gestu, ve kterém se pokoušel se ji utěšit, jí pohladil vlasy. Dívka stále brečela a on byl bezradný… Netušil, co se jí stalo…
„C-co se stalo? Něco… něco jsem udělal?“ zašeptal a z jakéhosi ochraňovatelského instinktu objal.
„Ne… to ne… To já… vždycky to pokazím…“ řekla po chvilce, když už se pomalu snažila uklidňovat…
„Vždycky… Promiň… Promiň za vše… Promiň, že brečím… Já… já jen…Vždycky to zkazím. Nevím, co mám dělat a tak… tak “ znovu ji přemáhaly slzy a pláč.
Chlapec si ji ještě víc přivinul k sobě.
„Ale prosím tě… Tak to přeci není. To není pravda. Já… Sám jsem nevěděl, co udělat. Vlastně jsem rád, že… že…“ vyslovil a v hlase mu zněl konejšivý úsměv.
Dívka se k němu přitiskla a tentokrát ho i ona objala, až sykl, ale na tváři se mu ještě víc rozšířil úsměv.
Nějakou dobu tam takhle stáli, obklopeni tím zvláštním světem, jenž je oba očaroval a uklidňoval…
„Chceš se ještě projít?…“ promluvil na ni, stále pološeptem, když dívka zvedla hlavu. Plaše kývla a lehoučce se vymámila z jeho sevření. Již se cítila o dost klidnější. Jako by ta hráz studu téměř zmizela. Stále se necítila úplně ve své kůži, ale když byl vedle ní…
Vždycky jí dával sílu… I dnes…
Trošku sebou udiveně cukla, když její ruku sevřela ta jeho. Na tvářích se jí začervenal ruměnec a on to ihned poznal, přestože byla tma…
„Emh… Vadí… vadí ti to…“ vykoktal. Tentokrát on byl ten rozpačitý…
„N-ne“ špitla a usmála se na něj…
Dnešek byl velký den… Pro něj, protože si splnil sen ze svých snů, přivedl svého přítele…
A pro ni… pro ni vlastně taky…
„Naruto-kun?“ vydala ze sebe po chvilce tenkým hlasem.
„Ano?“ vyslovil a ona se k němu ještě víc přitiskla, ovinujíc svou ruku okolo té jeho…
„Bojíš se tmy?“ zeptala se nejistě a pohlédla mu do tváře. On se na ni jen udiveně podíval.
„Já?!… N-ne…“ odpověděl jí a zazubil se na ni.
…
Mladá kunoichi se opírala o kamenné zábradlí balkónku. Na sobě měla červené kimono,, odhalující více, nežli si dívka přála, čímž se ovšem už moc nezaobírala. Teplý vánek si pohrával s bílým kvítkem, jenž měla ve vlasech…
Se zájmem sledovala ulici, na niž ještě zdaleka nepřevládal noční klid. Ve vlažném vzduchu se vznášela kořeněná vůně různých na stáncích právě prodávaných pochutin. Na ulici ještě vyváděli děti a dospělý se bavili… Celou tu scénu osvětlovala stovka lampionů, zavěšených nad rušnou ulicí.
Svým unavenýma, avšak veselýma očima přecházela z jednoho konce ulice na druhý… Cítila pohodu, uvnitř ji však stále zmáhal ten osamělý pocit…
I když pod ní ulice stále v těchto pozdních hodinách žila a rozeznívala se radostnými hlasy, ona se ho nemohla zbavit… Její přátelé… Všichni se někam rozběhli¬…
Již byla trošku omámená, na jazyku stále cítila nahořklou chuť saké a bůh ví, čeho všeho ještě…
Přesto znovu přiložila flašku k ústům a usrkla zlatavé chlouby Konohy a to piva…
A potom ho uviděla. Jak by taky ne, přistál přímo před ní. Polekala se tak, že mu málem tu zdejší chloubu vyprskla do tváře.
„Kakashi-sensei… Dobrý večer“ špitla, doširoka se usmála a marně se pokoušela skrýt láhev za záda. Svými neohrabanými a podivnými pohyby však muži dosvědčila, že toho má v sobě ještě víc. Kakashi ji přejel vyděšeným výrazem, ale bylo znát, že se pod maskou usmívá.
„Tak co, jak slavíte? Teď, o velkém festivalu?“ začala vyzvídat, aby řeč nestála. Muž prohodil něco v tom smyslu, že obstojně, jako vždy…
„Teda, Kakashi-sensei, čekala jsem, že si půjdete někam sednou s knížkou a vůbec nevylezete dneska ven, když vám Anko odmítla pozvání na rande…“ mrkla na něj šibalsky růžovovlasá dívka. Kakashi na ni zadíval více nežli udiveně.
„O ničem takovém nevím. Od koho jsi to slyšela?“ začal ihned vyzvídat zase on.
Sakura se při jeho jednání ošila a sladce se na něj zaculila:
„Kakashíí-sensei, to vám neřeknu…Je to tajemství!“ Kakashi jen zakroutil hlavou, tušil, že s ní v tomto stavu nejspíš nebude moc dobré jednávání…
„No… Každopádně jsi mi tím něco připomněla, takže už asi půjdu…“ vysvětloval a i on se při pár krocích tak divně nakláněl. Ještě než úplně zmizel s tím podivným mumláním, že záhadnou "ji" měl prý vyzvednout v osm a teď už je deset a že je na něj záhadná "ona" asi naštvaná, zavolal po dívce: „A mimochodem… Sasuke se nejspíš vrátí už dnes do Konohy…“
Sakura málem vypadla z balkónu údivem…
„Myslela jsem, že až za týden… Naruto říkal, že si chce ještě něco urovnat v hlavě…“ zašeptala si sama pro sebe a vzdychla…
Bylo to zvláštní. On, tak dlouho pryč…
A teď nejspíš zase zpět. Za chvilku však protočila oči a otočila se ke dveřím od balkonu, nešla ale spát. Noc byla ještě mladá.
…
Mladík se znuděně podrbal za hlavou. Všude okolo něj byla spousta veselých hlasů, až se mu z toho začala točit hlava. Zamručel něco na své přátele a pomalými kroky se vytratil ven, na drobnou zahrádku, před restauraci. Se zamračeným výrazem se opřel o plot a vytáhl balíček cigaret z kapsy. Svým, již vypracovaným pohybem ala typický-zdecimovaný-povaleč si strčil jednu do pusy a v zápětí z kapsy vyndal taky zapalovač.
Hleděl do tmy, na světlo, jak se u něj třepotají můry a vlastně taky na nebe. Ani mráčku…
„Ksakru, dneska nejsou žádné mraky…“ řekl si pro sebe, netušíc, že ho někdo slyší…
„Jsou krásně vidět hvězdy, že?“ ozval se za ním dívčí hlas a on se s údivem otočil.
„Vůbec jsem tě neslyšel.“ Konstatoval suše a ušklíbl se na dívku, jenž k němu přišla blíže, přičemž bylo vidět, že měla už taky své vypito. Opřela se vedle něj. Chviličku oba mlčely a zírali na to nebe.
„Co je, že nejsi uvnitř?“ přerušil ticho on a dívka se na něj přehnaně mile usmála. No jo, byla taky nalitá…
Co se s těmi lidmi děje?? Napadalo ho…
„Však víš… Náš milý společník… Dostal se k míse se zákusky a objednal si ještě další, takže jsem radši vycouvala, abych se ještě dneska dostala ven… Navíc jsem chtěla vědět, co… co děláš“ řekla a odvrátila od něj zrak.
„Hm.“ Dodal a v jeho hlase zase znělo obvyklé otrávení..
Znovu mlčeli. Ani jednoho nenapadalo, co by měli říct.
Dívka zívla, položila svoji hlavu na jeho rameno a přivřela oči, jelikož se jí chtělo spát…
Mladík po ní hodil ještě otrávenější pohled a zamručel její jméno, aby ji probudila. Ona však jenom něco zamumlala a vypadala, že v minutě tvrdě usnula.
Pohlédl na ni. Možná se mu to jen zdálo, možná si dal něco silnějšího než jen cigaretu, ale dívka se mu zdála v tom měsíčním světle až…
Její rty se zdály být hebké, na tváři podivné nevinný výraz…
Zavrtěl hlavou.
Co ho to napadá?! Je to tím hloupým a divným večerem…
Znuděně zívnul a pokusil se narovnat sebe i dívku.
„No tak, vstávej, nějak jsi přebrala.“ To už ji naštěstí probudilo. Omámeně zavrtěla hlavou a špitla na něj něco jako omluvu. Vstala a udělala pár kroků. Zapotácela se a málem sebou plácla na zem. Mladík se ušklíbl.
„Víš co, já tě doprovodím domů…“ přistoupil k ní a podepřel ji…
„A víš kde to je…?“ zabrblala a znovu si položila hlavu na jeho rameno.
„Baka! Už bys to neměla dělat. Takhle pít.Chová se ještě hloupěji.“ řekl on, ale neubránil se úsměvu. Pak zase nastalo to trapné ticho.
Odlehlými ulicemi Konohy se rozeznívaly kroky těchto dvou. Venku občas zasvištěl větřík, dívka jako by nevnímala. Téměř mladík začal přemýšlet, jestli neusnula a teď jenom automaticky jde, když ho po nějaké době znovu přerušila…
„S-shikamaru“ promluvila tiše a jemně, až se její podpírající lekl, že ho pozvrací. Jinak si to neuměl vysvětlit. Muselo jí být špatně.
„No?“ odpověděl znaveným hlasem.
„Já… já vím, že se někdy chovám hloupě…“ vykoktala, přičemž na něj přicházely mrákoty. Poslední, na co měl chuť byly opilecké proslovy.
„…Hloupě a trapně… Já to vím, ale¬… je těžké být sám sebou…“ Tentokrát však Shikamaru zpozorněl. Možná ho to začalo zajímat. A hlavně fascinovat. Mohla tahle kunoichi být i jiná, než ji znal…?!
„Proč si to myslíš?“ zeptal se, překvapen sám sebou, a zase oba mlčeli.
Znovu zahnul. Již se blížily k jejímu domu, ale i tak radši zpomalil, tohle si chtěl přece jen vyslechnout.
„…Ty… jsi úžasný ninja… Já vím, že jsi lepší, než kdokoliv jiný…Výjimečný… Já to zjistila až… až…“ chvilku se odmlčela.
„Vzpomínáš, jak jsi mi kdysi na akademii řekl, že se ti líbím…“ znovu za moment promluvila.
Zrovna zíval, takže nestihl nic namítnout, ale rozhodně mu byl jejich rozhovor čím dál tím méně příjemný.
„Všichni se ti smály… a nejvíc asi já…“ pokračovala.
„Na to si nevzpomínám“ zalhal.
„Byly jsme ještě malý děcka…“ dodal po chvilce jako případnou obhajobu.
„Ale nemyslela jsem si to…Nebyla jsem to já… Člověk se mezi lidmi chová vždy tak jinak. Připadám si teď tak hloupě… Každý den, každý trénink… Vždycky, když tě vidím, tak… Tak musím…“ řekla a poslední slova snad nejtišeji, takže jim snad ani ona nerozuměla.
Teď se zas nevolno dělalo jemu. Co se mu ta holka snaží naznačit?! Už ho to začínalo i štvát.
„Ino… Nechovej se teďka ještě hloupěji… Radši už nic neříkej, ať se za to pak nemusíš stydět…“ prohodil tím snad nejotrávenějším tónem, který kdy dokázal vyloudit a možná do toho dal o něco více vzteku, než prve plánoval.
Oba teď utichli. Od drobných dřevěných dveří, jenž byly nedaleko těch prosklených do obchodu, je dělilo už jen pár kroků. Pokusil se ji postavit na nohy, přičemž si úlevou oddychl, když se ukázalo, že již není tak malátná a dokáže stát sama.
Nadechl se, snad aby něco řekl na rozloučenou, ale potom jenom kývnul a otočil se k odchodu.
Chvilku šel a snažil se v sobě zahloubat ten podivný pocit, jenž ho nepříjemně rozrušoval, což mu přišlo –jako vždy- nesmírně otravné. Cítil její pohled na svých zádech.
Neotočil se však. Možná čekal, že promluví ona. Že řekne něco, čím zase tuhle debatu utne. Tím svým typickým způsobem značka “vše je v pohodě, jsem tupá blondska, nemusíš se o to starat“.-
Jenže nepromluvila. Nezavolala jeho jméno, tím svým naivně usměvavým hlasem. Nezvedla ruku a s milým úsměvem mu nezamávala na rozloučenou, tak jako vždy, což mu normálně připadalo značně otravné a v hlavě mu vždy zněla ta slova: baka, tupá, přihlouplá…
Ale ne. Ne, nic se nedělo.
Zpomalil. Nejspíš je jenom opilá… Ano, to je pravděpodobné… slyšel v hlavě.
„S-shikamaru…“ uslyšel její hlas až po chvilce z nevelké dálky za sebou. Byl ale jiný…
Otočil se.
Dívka stála na schodu, tak, jako když se před tím otočil k odchodu.
„Hm“ bylo jediné, co řekl. Hleděl na její tvář, v níž teď i přes šero viděl, jak si s jejím výrazem hrají pocity. Zvláštní… Vypadala tak…
„Shikamaru, omlouvám se…Já… Zapomeň na to.“ špitla. Ale ne tak, jak toužil slyšet. V jejím hlase bylo cosi jiného…
Zakýval a už se zase chtěl otočit k odchodu. Chtěl uhasit ten divný nepříjemný pocit, který v něm čím dál víc doutnal. Přál si, aby už byl doma a ten otravný večer konečně skončil, jako nějaký divný sen.
Najednou se však podivně zachvěl a v půli otočení se zastavil.
Po té podivně křehké tváři stekla slza. Zatřpytila se v šeru a potom jako by z ní nezbylo nic, jenom to zvláštní ve vzduchu a vlhká cestička na dívčině tváři. Obrátila zrak.
„Ino“ vydal ze sebe zaraženě. Nebyl schopný slova.
„Dobrou Shikamaru!“ zazněl její hlas ještě mezi přivírajícími se dveřmi. A konečně v sobě nesl ten úsměv. Ale jemu nyní připadal více než předstíraný…
Nějakou dobu tam stál. V hlavě mu zněla její slova.
Byl podivně kamenný… Co… co to bylo…
Znovu se po nějaké době tupého civění vydal k domovu, v hlavě stále víc podivných otázek. Již z jakéhosi zvyku šáhl do kapsy a vytáhl balíček cigaret. Zase se chystal provést svůj téže automatický pohyb, jímž tak často vyndával cigaretu z balíčku, aby šla rovnou zastrčit do pusy. Jenže k ničemu nedošlo. Zarazil se, zaštěrchal poloprázdnou pikslou a pozorněji si prohlížel obal. Udiveně zakroutil hlavou a znovu ji strčil do kapsy.
Musel být asi opravdu pořádně zhulenej… V takovém stavu nemůže domů…Prolétlo mu myšlenkami a rozhodl se vydat na menší procházku, aby to z něj vyčuchlo…
…
Nasál studený vzduch, který proudil otevřeným oknem do jeho pokoje. Na tmavě modrém nebi se leskly hvězdy. Noc se stále prohubovala… On však nemohl spát. Kdykoliv zavřel oči, cítil, jak mu myšlenky vřely v hlavě…
Sám ale nevěděl, na co vlastně myslí. Vzpomínal…
Shrbil se a rukou si podepřel tvář. Znovu cítil ten pocit... Tu zvláštní příchuť vzpomínek. Některé byly hořké, ale některé jaksi zvláštní a památné. Přivřel oči a vzpomněl si ty pomíjivé chvíle, které se skrývaly v jeho mysli až teď vyplouvaly na povrch. Vzpomínky na jeho otce, na dětství... Po chvilce však znovu otevřel oči. Zavrtěl hlavou a na tváři se mu objevil úšklebek.
Tentokrát si vzpomněl na jiné a poněkud bližší údálosti. Sklopil zrak a ovládlo ho to mocné nutkání. Mocné nutkání omlátit si hlavu o stěnu. A bylo stále intenzivnější.

Jak jí to mohl jenom říct?! A jak se u toho asi tvářil. Jak jí mohl takhle odpovědět? Byl to přeci on, který vždy tvrdil, že se nikdy nebude takhle chovat, že zůstane "seriózní" v přístupu k ostatním shinobi a kunoichi...
A právě on jí odpověděl takhle. Musí si o něm myslet, že je idiot. A zrovna tohle nechtěl.
Teď už nevypadáš jako ten "silnější", jako ten správně "seriózní". promluvil uvnitř v jeho hlavě hlas.
Ta potvora, proč se ho vůbec ptala?
A proč si jí vůbec odpověděl? No?
Stejně to na něj jenom nachystala!
Hm, stejně se vždycky aspoň trošku začervenáš při vzpomínce na ni a na její úsměv... Líbí se ti...
Určitě to tak je... Eh, cože? To ne! Ona... Holt to s ním umí.
Vždycky byla poblíž a... pomáhala ti...
Je to určitě nějaké spiknutí.
Vždyť ani nevíš, proč se tak zlobíš, konec konců... Je to vlastně normální...
Zaťal pěsti.
Řekl ano, protože chtěl, vše bylo tedy vlastně úplně normální...
No vidíš, mám pravdu...
Vstal a sedl si na parapet okna. Zahleděl se na krásnou noční oblou a potmělou, tajemnou krajinu.
Jestlipak se ona dívá taky?
Pořád na ni myslíš, přiznej si to. Jen jsi to celé ty roky ignoroval...
Ano, možná má pravdu, cítil k ní...
Cítil a cítíš, že je to víc, než obyčejný pracovní či přátelský vztah...
A chtěl...
Chceš s ní být víc...
Mluvit s ní, zase jenom trénovat, vidět její úsměv... Moc dlouho už spolu neměli misi...
Zase se ušklíbl. Přešel na jeho(svou) hru.
Konečně si to přiznává...
To ti ale trvalo dlouho, blbče! řekl znovu ten druhý hlas…
"Možná jsem byl hodně uzavřený..." zašeptal sám pro sebe. Slova se rychle a neslyšně vpila do šera místnosti.
Ano, to byl... Byl jsi hodně sám.... Ale teď máš přátele... A ji... Už nestojíš sám na své cestě... Na cestě osudu, jestli to tak ještě pořád nazýváš...
Opravdu? Máš pravdu... Cesta osudu... Je to dobrý název, má ale nahořklou příchuť...
Rukou si váhavě přejel po čele...
Ale tentokrát už není jako tehdy. Tuhle cestu už si určuješ sám, můžeš ji změnit…
Jako to přihlouplé neseriózní ucho?
Jo, přesně jako on… a mimochodem… Moc mu nenadávej.
Proč ne?
Už taky nejsi dvakrát seriózní... A už vůbec ne vážný... Bavíš se sám se sebou!
A navíc… Jen si vzpomeň, jak jsi vytuhl, když sis úplně uvědomil, že s ní máš vlastně zítra rande…
Mladíkovi se z ničeho nic znovu udělalo nevolno. Touha mlátit hlavou o zeď nabyla vrcholné fáze…
A to dnešní večer měl být plný nostalgie… Stačí jeden večer a uvnitř tebe se stalo něco nového…

Jeden večer...