Zítřek 2

Část první - Tady

Část druhá - Hanami

„Kitoi-sama! Kitoi-sama!“
Válka. Smrt. Zbraně. Střelba. Chtíč…
Těhle pět věcí spojuje jediný tvor. Člověk. Kdysi způsobil válku tím, že vzal zbraň. Kdysi zavinil válku tím, že vystřelil… A střílel víc a víc. Kvůli všemu, co mu z toho plynulo. Peníze, moc…
Nechtěla jsem… Nechtěla jsem, aby takhle skončil celý tenhle svět. Zvlášť, když vím, znám jeho minulost. Kdysi žili shinobi, hrdinové. Kdysi existovali ninjové, kteří používali svoji chakru na ochranu svojí vlasti…
„Kitoi-sama!“
Existovala jediná možnost. Na které závisel osud celého lidstva… Jenom já jsem to mohla použít… Jenom já už umím používat Byakugan…
Musela jsem přivést ty tři duše zpátky! Tři duše… Které bloudily světem, protože nestihly dodělat to, co slíbily… Tři mocné duše velkých lidí…
„Dýchejte! Co je vám?!“
A to byl můj cíl. Ať už bych pro to měla obětovat cokoliv, ať už bych měla obětovat hodně nebo málo, musela jsem se o to pokusit. Deset let jsem se připravovala na dnešní den. Deset let jsem na něj čekala… Předcházelo mu šest pokusů, kdy jsem se snažila oživit duše, které taky uvízly na tomhle světě. Do stejných těl, protože geny se po určitých letech opakují a narodí se úplně stejný člověk…
„Kitoi-sama!“
Nejdřív jsem oživila Kakashiho a jeho bratra. O devět let později jsem oživila ty tři dívky a jednoho chlapce. A nikdy se mi nic nestalo, protože jsem při tom nespotřebovala tak moc energie. Ale tyhle tři duše byly silné, nesly na sobě hodně chakry…
A teď už je po všem. Bolí to… Bolí…
Cítila, jak na ni dopadají drobné mrholivé kapky. Přímo do obličeje, ale nechtěla otevřít oči. Už na to neměla sílu.
Pod rukama ji studila mokrá tráva a s přerývaným dechem se těžce zhroutila na zem.
Musela jsem se obětovat…
Nějaké ruce zvedly její hlavu a podepřely ji.
„Kitoi-sama! Co se stalo?“ zakřičel chlapecký hlas zoufale. Snažil se ji jemně bouchat do tváří, aby neusnula. Věděl, že nesmí usnout.
A teď… On musí zajistit zbytek…
„Všechno… Všechno jsem tě naučila,“ řekl nějaký neznámý hlas. Ale byl to její hlas. Jenomže starší, zničenější, nakřaplejší… „Nechej mě a postarej se o ty tři. Vychovej z nich poslední shinobi, aby zachránili náš svět…“
„Ne, počkejte… Co se ksakru stalo?!“ křičel chlapec a v panice se mu třásly ruce. Nemělo to takhle dopadnout! Vždyť, když dělali všechny ty pokusy předtím, ona byla v pořádku. A teď…
„Umírám,“ vydechla Kitoi. Konečně dokázala otevřít oči. Šlo to těžce… A bylo zvláštní poslouchat svůj hlas. Hlas, který se tvrdě dral z unavených plic. Ani ruku nemohla zvednout… Věděla, že se stane něco takového…
„Nemůžete!“ Kakashi s ní pořád třásl. „Já tu nemůžu zůstat sám… Nevím co mám dělat!“
Před chvílí jí bylo nejvýš dvacet pět… A teď…
„Zestárla jsem minimálně o padesát let, Kakashi…“
„Ale proč? Vždyť předtím–,“
„Předtím… Předtím to nebyly tak silné duše. A teď jsem musela obětovat hodně svojí energie…“
Konečně zvedla jednu ruku a přimhouřenýma očima se na ni podívala. Byla vrásčitá, stará... Chtěla se rozplakat. Chtěla křičet. Ale usmála se. Protože věděla, že tím zvládla svůj úkol. Ať už to stane cokoliv… Řekla, že ať už se stane cokoliv, musí to zvládnout.
„Chci umřít…“ zašeptala. „A umřu. Takhle bych teď nedokázala žít…“
Kakashi se najednou vzpřímil a odstoupil jeden krok dozadu.
„Nesmíte! Potřebuju, abyste mi dávala svoje rady… Vždyť… Postarám se o vás. Zachráním vás. Jde to, ne? Učila jste mě, co mám dělat v takovéhle situaci…“
„Chceš mi prodloužit život nějakým jutsu?“
„Ano! Protože bez vás to nezvládnu!“
„Ale to ti zabere alespoň devět let života… A musíš se postarat i o tyhle tři… Ti jsou náš hlavní cíl…“
Měl pravdu. Ona by ještě neměla zemřít… Vždyť je mu jenom deset let. On to sám nezvládne… Už bylo pozdě.
Kakashi ale najednou mírně rozevřel oči.
„A nemůžeme je prozatím dát do nějaké výchovy v hlavním městě? Potom si pro ně příjdeme…“
„Ne!“ chtěla zakřičet Kitoi, ale místo toho jenom zachrčela. „Ne…“
„Proč ne? Musím vás zachránit! A po těch devíti letech se pro ně vrátím a dáme svět do pořádku!“
„Ale…“ Kitoi ztrácela síly. Cítila, že dřív nebo později omdlí. Všechno ji najednou rozbolelo… A skrze plíce jí jenom těžce procházel vzduch.
Můžou si to dovolit? Můžou se o ně postarat až potom? Ale… Existuje nějaká jiná možnost? Ona nemůže zemřít, měl pravdu… A ti tři taky nemůžou zemřít…
„Možná to bude víc než devět let…“
„To nevadí!“ zavrtěl hlavou Kakashi a znovu zvedl hlavu své ‚matky‘. Byla to žena, která ho vychovávala už od jeho narození… Nebo spíš znovuzrození? Ale nic si nepamatoval. Nic z toho, co se kdysi stalo. Jako by teď prostě žil poprvé. A to bylo všechno. Ani nevěděl, kým kdysi býval…
„Uděláme teda to, co jsme udělali s těmi čtyřmi dětmi před rokem? S těmi, na kterých jsme si zkoušeli váš byakugan?“
Kitoi znovu zavřela oči.
„Neusínejte!“ zatřásl s ní silně chlapec, „Nesmíte!“
„Ti čtyři před rokem…“ zašeptala Kitoi, ale pořád neotvírala oči.
„Dali jsme je do sirotčince v hlavním městě, už vloni...“ přikývl Kakashi přemýšlivě, „V hlavním městě, v Konoze…“
Žena se zhluboka a sekavě nadechla.
„Víš... Víš proč jsme oživili zrovna tyhle čtyři?“
„Abychom… Abychom si vyzkoušeli, jestli zvládnete i ty tři hlavní, až se obrodí jejich těla?“
„Ne,“ usmála se Kitoi slabě. „Víš… Každý člověk potřebuje druhé. A oni byli pro tamty důležitější než jejich život… Tedy… Alespoň myslíme… Každý se v tomhle jiném světě, v těhle jiných podmínkách může změnit. A možná i k špatnému, protože tenhle svět k ničemu jinému nevede… A my je chtěli…“ ztěžka zakašlala, „My je… chtěli… I když si na ně nebudou pamatovat… Tak možná si vzpomenou… Aby byli s těmi, které měli rádi… S těmi, pro které určitě hrdinně riskovali svoje životy… Alespoň trochu jim to napodobit…“
Kakashi se zhluboka nadechl.
„Takže je stejně musíme dát do toho sirotčince… Ať vyrůstají spolu! Ať si dřív vzpomenou!“
Pomalu se zvedl a šel se podívat na tři miminka, která brečela na zemi. Všechny tři, netušili co se děje. Jedno dítko s modrýma očima, jeden chlapec se třemi čárkami na každé tváři a kluk, kterému se od očí táhly dva krátké rudé pruhy.
„Vrátím se pro vás… Za pár let…“
Rychle odběhl za Kitoi, které bolestí tekly proudy slz. Neměla to lehké…
Ty děti ale nevěděly, že ještě než se narodily, ještě než se… obrodily… Všichni v ně tak moc spoléhají… Musí zachránit tenhle svět. Protože už se pro to obětovalo tolik generací. Něco kdysi slíbili… A teď… Teď to musí splnit… Nastal čas pro nový svět. Nastal čas, kdy se má vrátit síla pro slovo ninja. Čas… Který ale běží rychle. Když to nejmíň chceme… A pomalu, když si přejeme, abychom už byli mrtví…

O patnáct let později

Byl dvacátý čtvrtý duben roku čtyři sta padesát éry Hanami. Hanami… Slovo, které má pro člověka zvláštní význam. Nějaký… Tajemný? Kouzelný? Zvláštní, prostě... Jmenuje se tak, kromě názvu éry tohohle věku, i období, nebo spíš svátek, kdy kvetou sakury. Kvetou, krásnými růžovými květy a všechny lákají k tomu, aby se na ně šli podívat… Přátelé, rodiny… Tohle jsou chvíle pro ně. Chvíle, kdy se má v tom veškerém stresu vypnout, kdy se můžou uklidnit a hlavně, možná se i líp poznat. Všichni. Prostí úředníci, obchodníci, vedoucí továren, nezaměstnané matky, ale i císařští rádcové, císař sám, politici a dokonce i členové armády, školáci, přípravní... Vlastně, ti poslední… Možná se to tak nezdá, ale jsou hodně důležití. Přípravní, lidé - vlastně by se dali pojmenovat „děti“, nebo spíš, „mladí“, oni totiž nemají rádi, když se jim říká děti - tak tihle mladí tedy jsou v přípravě. Připravují se na to bojovat za svoji zem. Bojovat za svoji vlast. Nikdo neví, jak dlouho už tahle tradice ecistuje, několikrát změnila svůj název, ale přípravní jsou v podstatě malí bojovníci. A to, čím bojují, o nich vypovídá víc, než se zdá.
Vyber si chau, dostaneš se daleko. Vyber si katanu, zemřeš mladý. Tohle bylo nepsané pravidlo, o kterém všichni věděli. Ať už děti, ať už dospělí… Všichni věděli, že když budeš střílet z chau, speciálních zbraní, které střílejí jakési zvláštní světlo, stačí vystřelit a nepřítel tě už neohrožuje. Ale katana… Tam toho hrozí tolik. Představa máchajícího ostří, které vám lítá kolem hlavy, jednou, dvakrát… Svist!… Žijete? Ano… Pozor! Další útok … Tohle není tak jednoduché. Je to ale také způsob boje. A dítě, které přestoupí do přípravy, si může vybrat, kterou z těchto dvou zbraní se bude učit ovládat. Většina volí tu jednodušší cestu. A to teď byl ten problém …
„No tak, dávej pozor,“ otočil se mladý muž nevrle přímo uprostřed silnice. Jeden cyklista do něho málem narazil.
„Co já? Tys mi vstoupil do trasy, idiote!“ zakřičel muž na kole a vztekle se za jízdy otočil, aby mu zahrozil pěstí.
Takže to má být jeho vina?
„Ani nemůžu přejít silnici nebo co? Máš brzdit!“
Chodec zavrtěl hlavou a udělal ještě pár kroků. Pěkně pomalu, aby ty bezohledné řidiče pořádně naštval. A doopravdy, ti ve svých nových vozech jenom brzdili, troubili a nadávali. A muž s úsměvem konečně vstoupil na chodník pod řadou vysokých domů.
„Všichni jedou oslavovat Hanami,“ zamumlal si sám pro sebe, když ve výloze přímo naproti sobě zahlédl velký plakát s nápisem Konožský park ctí květy! Přijďte a dostaňte nový nápoj od firmy Han zdarma!. Hanami začaly přesně před třemi dny. První květiny se rozvily po dlouhé zimě slunci a oslavy mohly začít. I tady v Konoze, hlavním městě Ohňové země. Všichni sem jeli. Celý ten milion obyvatel, nebo kolik jich tu vlastně žilo, se nahrnul do trávy zasypané okvětními lístky. Odpočívat.
„Lenost,“ odfrkl si muž a otočil se na další cestu po šedivém betonu. Všude byl beton … Možná proto radši lidé odcházejí do zeleně … Nebo spíš, růženě. Slunce nad městem pomalu zapadalo, už zalezlo za ty nejvyšší mrakodrapy a muž si nenápadně položil ruku na katanu, která mu visela u pasu.
Člověk nikdy neví …
Nastávala totiž noc a noc je nebezpečná doba. Kdy se lidé vydávají ničit, krást, ubližovat … A málokdo proti tomu něco dělá. Policie je neschopná, protože všechny kvalitní síly byly odveleny do armády. A on v ní byl ostatně taky. I když, trochu jinak, než většina vojáků …
Rychle se ohlédl za sebe. Na ulici už zůstalo jenom pár lidí, kteří zřejmě mířili do svých domovů. Tam, kde je klid …
Ale najednou …
„Kakashi-san!“ zakřičela nějaká žena a muž se jenom bezděčně podíval k zemi.
„A sakra … Já zapomněl, že dneska pracuje …“
„Kakashi-san!“ zopakovala a Kakashi se neochotně zastavil. Přímo před ním stála blonďatá žena a už na první pohled si každý musel všimnout velké černé zbraně, kterou měla zastrčenou v pouzdru za pasem. Tohle nebyla katana. Byl to jeden z nejnovějších modelů, které se dodávaly pouze do armády. Model zbraně chau. Střelné zbraně.
„Kampak jdeš?“ usmála se. Ale v tomhle úsměvu bylo něco zvláštního … Ironie?
„Já … Jenom tak,“ zamyslel se muž a pokrčil čelo. Viděl ji doopravdy nerad.
„Jenom tak?“
„Jdu … Ehm,“ pokrčil obočí, když v tom si na něco vzpomněl … „Na Hanami!“
Ženě se rozšířily oči.
„Hanami? Vždyť tam nikdy nechodíš už jenom kvůli své práci. Copak vy, druhý oddíl, máte dovoleno poflakovat se?“
„Zato první oddíl si může dát pauzu, že?“ pozvedl obočí. Moc dobře věděl, že ona si pauzu dát doopravdy může. První oddíl, nebo-li ti, kteří střílejí. A nesekají katanou. To byli zase ti, mezi které patřil i on. Ti na ‚druhé koleji‘. Ti, kterých bylo všeho všudy maximálně třicet, ale pořád tvořili součást armády. Ti, kteří se kvůli různým důvodům rozhodli nebojovat s chau.
„Ano. Já se třeba odtamtud vracím,“ vzdychla žena, naoko smutně. „Ale řekni mi. Mám tě nahlásit za to, že si jenom tak jdeš na Hanami? Nemáš právě teď bojovat v nějakém týmu za hradbami?“
Všude okolo Konohy se bojovalo. Ale už to bylo normální … Takže to nikdo ani nebral a v klidu si slavili svůj svátek.
„Víš, Akai-san,“ povzdechl si zase Kakashi, „klidně si žaluj, ale bude ti to na nic. Protože já jsem od včerejška učitel, a ti, jak jistě víš, mají víc volna.“
Kdyby Akai zrovna pila, určitě by jí něco zaskočilo v krku.
„Ty a vyučovat boj? Prosímtě … Vždyť letos určitě ani nebudete mít dostatek žáků! Dneska se s katanou nikdo učit nechce,“ odfrkla si, ale Kakashi ji jenom s úsměvem obešel.
„Neměj starost,“ zamával jí. Rychle zabočil do některé z krajních uliček a úlevně si oddychl. Tahle, věčně vlezlá ženská mu nikdy nedopřála ani chvíli klidu. Navíc to byla nepřející drbna … Ale dneska nad ní celkem vyzrál, to musel přiznat.
Takže si můžu jít v klidu tam, kam jsem šel …
V téhle tmavé uličce se bezděčně rozhlédl okolo. Nestál o to, aby ho někdo přepadl a tak trochu zrychlil krok. Když vyšel do nějaké jiné ulice, o moc zapadlejší než té předchozí, z kapsy u tmavých kalhot vytáhl nějaký papír a nastavil ho na zbytek slunečního světla.
„Takže první by měl být dneska u knihovny,“ zašeptal sám pro sebe. „Druhý bude později ve škole … A třetí … Toho musím teprve najít …“
Neznatelně se zamračil.
„Jako kdyby se snad schovával … Nikde není …“
Všude okolo bylo ticho. Teď tam nebyl vůbec nikdo. Ani jeden jediný člověk. Kakashi zrychlil krok ještě víc, a najednou se zastavil. Nápis na velké budově před ním hlásal, že je u cíle. Národní knihovna Ohňové země.
„Ale kde by mohl být?“ prolétlo mu hlavou, když si uvědomil, že už v ní musí být dávno zavřeno. Ale ani se nemusel ptát, protože uslyšel, jak z boční strany ne zrovna potichu třískl zvuk rozbíjejícího se okna.
„Mám tě, Minato Namikaze,“ usmál se Kakashi a volným krokem se vydal k západní straně domu.

***
Tak druhej díl ...
Pro ty, kteří to nevědí - Hanami doopravdy existuje, je to zhruba tak, jak jsem to popsala. A je to taky jedna z věcí, kterou bych chtěla zažít V Japonsku je jednou za rok něco jako svátek, kdy si lidé berou volno ze zaměstnání, sejdou se pod rozkvetlými sakurami a odpočívají ... A rozkvetlé sakury, to není jenom tak něco. Představte si stovky stromů, které bohatě obdklopuje světle růžová barva, padá na zem a všude panuje takovej ten pocit klidu ... To je japonské Hanami. Ráj! xDD
Pokračování - Čtvrtý