Když se smísí kočka s vodou - 5. Poněkud rušné ráno

Když jsem se ráno vzbudila, Niki se líně protahovala, Deidara ještě spal.
Zavzpomínala jsem na včerejšek, ale ze snění mě hned vytrhla má kočka, „Vážně si myslíš, že dát se s ním dohromady je dobrý nápad? Jak dlouho tušíš, že vám to vydrží?“
„Věřím že dlouho.“ Odpověděla jsem obratem.
„A udržet to v tajnosti?“ pokračovala Niki, „Já budu mlčet, stejně mi odtud rozumíš jen ty, ale nemůžeš vědět, kdy se některý prořeknete, nebo jestli vás někdo při něčem nenačapá.“
„Hele co mi tím chceš říct? To mám začít couvat, když to zrovna začalo mezi námi jiskřit? Možná že jsem ukvapená, ale když jsme včera spolu mluvili, všechno od něj byla čistá upřímnost. Poznala bych, kdyby mi jen trochu lhal, to mi věř.“
„No, jak myslíš, máš svůj rozum.“ Vzdá to kočka.
„Já vím, myslíš to dobře. Vždycky budeš má malá hodná kočka.“ Pohladím ji, podrbu za ušima a převlečená vyjdu na chodbu směr koupelna.

Dokončím ranní hygienu a uslyším zvláštní hluk z chodby.
Jakmile vykouknu ze dveří naskytne se mi celkem zajímavý pohled. Jeden muž, dle popisu Hidan, nutil slovy druhého, podle popisu Kakuzu, aby mu vytahal zbraně, které měl zapíchané v zádech. Stáli bokem ke mně, tak jsem dokázala rozeznat v zádech Hidana několik jehel, pár kunaiů, jakési oštěpy či co, pár normálních skurikenů a jeden fuuma shuriken.
„Kakuzu ku*va vytáhni mi to!“
„Máš být obezřetný, kolikrát ti to mám říkat!“
„Běž s tím … jé holčičko co ty tady děláš?“ Otočí se ke mně.
„Nic zvláštního, jen tu jsem jako zatím neoficiální členka Akatsuki.“ Odpovím klidně.
„Ale ale, šéf sice říkal, že našel kohosi nového, ale že to bude nějaká mladá, to bych do něj neřekl.“ Ušklíbne se nesmrtelný.
„Tak jsem mladá, no a co?“ Odseknu.
„A copak vůbec umíš?“ Přidá se Kakuzu.
„Se neříká. Nemluv zbytečně o svých technikách. Není to jedno ze základních pravidel pro ninji?“
„Jak chceš, no kdybys to tady chtěla poznat s pořádným chlapem, sem volnej.“ Zazubí se Hidan.
„Já už průvodce mám a jsem s ním spokojená.“
„Deidaru co? Když s ním bydlíš. Pche umění.“
„Je kreativní a na rozdíl od tebe není zombie, který má vnitřní orgány skrz naskrz probodané.“
„Ale, ale.“ Začal se ke mně nebezpečně přibližovat.
„Hej nech toho un.“ Vykoukne ze dveří Dei.
„Hele Deidaro, kde jsi tu holku splašil?“ Ozve se Kakuzu.
„Joo, to by mě taky zajímalo, tak hezká tvářička.“ Ušklíbne se znovu Hidan.
„To je čistě naše záležitost. Hidane nech ji být un.“ Kakuzu se náhle začal o čemsi s Deidarou dohadovat.
„Jseš vážně roztomilé kotě, víš určitě, že mě nechceš více poznat?“
„Nech mě na pokoji.“ Zavrčím a cítím jak se mi drápky na rukách sunou ven. Stál asi metr a půl přede mnou a stále se přibližoval. Začínal mě fakt štvát.
„Ale no tak kotě.“
„NEŘÍKEJ MI KOTĚ!!“ Zakvičím zaútočím. On chytne krásnej škrábanec do břicha.
„Ty jedna *censored*, víš jak to sakra bolí! Je mi jedno, jestli máš jít do organizace, ale za tohle zaplatíš,“ zasyčel a vrhl po mě pár shurikenů, které už nezdobili jeho tělo. Vyhnu se jim, mezitím začne i Kakuzu cosi vyhrožovat.
Hidan mě ještě proklel za Jashina a pak se otočil na svého partnera, „Kakuzu pojď mi konečně vytáhnout to haraburdí ze zad, nebo to budu já, kdo bude zabíjet.“
„Běž s tím ...“ A oba zmizeli v Kakuzově pokoji.
Povzdychnu si a zajdu do částečně mého pokoje. Vážně bych se měla alespoň trochu krotit.
„Jsi vážně drsná. Takhle na Hidana un. Ale příště se raději mírni.“ Usměje se Dei ze dveří a pomalu jde ke mně.
„Dříve jsem bývala spíše klidná, změna je život.“ Otočím se k němu.
„To abych si na tebe dával pozor.“ Chytne mě kolem pasu. Zašeptá a políbí mě. Pomalu se začneme opět líbat.
„Deidaro-sempai, Lenura-san, snídaně je dávno připravená, čekám jen na-“ Nedořekne osoba v oranžové masce, která nečekaně otevřela dveře.
„TOBI, KDY SE UŽ NAUČÍŠ KLEPAT?!“ Zakřičí Deidara po tom, co se od sebe oddělíme.
„Eh, co se tady děje, proč jste se- “ Znovu nedořekne, ale rychle se skryje za dveřmi před kusem jílu.
„Snídaně čeká.“ Zakřičí a pádí si to chodbou pryč.
„Ten umí naštvat. Blbej parťák, tohle mi Sasori nedělal. Asi bychom měli jít a zabránit mu, aby to vykecal ostatním un.“

„Jaká je šance, že si to nechá pro sebe?“ Otážu se za po několika minutách za běhu po chodbě.
„Dost malá.“
Vběhli jsme do obýváku a Tobi seděl sám u stolu a na vedlejších místech byly připraveny dvě snídaně. On už zřejmě byl po jídle.
„Připravil jsem vám dvěma snídani, jen bude potřeba uvařit čaj.“ Zapípá nervózně.
„Já se o něj postarám.“ Ohlásím, po té co Niki přisypu do misky jí určený příděl udělaný po včerejší večeři a jdu napustit do konvice vodu, přidám sáček s čajem a vzápětí to začnu chakrou ohřívat a promíchávat.
Dei mezitím nutil odpřisáhnout Tobiho, že to při čem nás ráno zastihl, si nechá pro sebe.
„Zdar vespolek.“ Proběhne kolem Hidan, který se už zbavil zátěže na zádech a vleze pro něco do ledničky. „Jé ahoj.“ Zamumlá, když si mě všimne. Kluci u stolu pozdraví a Dei dál přesvědčuje Tobiho, že tým bude i přes naše více než přátelství dál v pořádku fungovat a nenastanou žádné další větší změny.
„Ahoj.“ Zamumlám a dál se soustředím na vaření čaje. Celkem rychle chytal barvu i požadovanou teplotu.
„Hele poslyš.“ Začne na mě nesmrtelný znovu mluvit, poté co z ledničky vytáhne kus ledu. „Před tím jsme nezačali zrovna nejlépe, chci se ti omluvit.“ Odmlčel se a můj obličej chytal zmatený výraz.
Co to jako má být? Pomyslím si a ani si nevšimnu, že čaj v konvici začíná vybublávat ven.
„Víš, jsi docela fajn, pěkná holka, takže kdybys chtěla se seznámit blíže, nebudu mít nic proti.“ Pokračoval dál.
Tohle bylo divné kafe. Chování mu nyní, podle toho co jsem slyšela, nebylo vůbec podobné.
Dei se zastavil uprostřed slova směřovanému k Tobimu a rozkašlal se. Tobi nepochopil, že to jen hraje a začal ho prudce bouchat do zad.
Mě zatím, díky mému totálnímu zmatení, čaj z konvice vyskočí a rozstříkne se o strop. Hidanův led se lehce roztopí a pak následuje v letu můj čaj. Jo umění vládnout vodě má své mouchy.
Nesmrtelný přejede očima Deidaru, Tobiho, poté se zakouká na strop. „Heh, já raději půjdu.“ Skočí si do ledničky pro náhradní led a svižně zmizí z dohledu.
„TOBI MŮŽEŠ MĚ KONEČNĚ PŘESTAT MLÁTIT!“
„Sempai, já myslel, že vám zaskočilo.“
„A co asi ty pako.“ Zavrčel umělec nevrle.
„Nechte toho oba dva!“ Vložím se do potyčky poté, co uvařím nový čaj a přisednu si k nim.
„Budeš tu asi hodně oblíbená, my totiž do styku s ženou přijdem nanejvýš při boji a to moc času na hrátky není un.“ Poznamenal Dei a nepřítomně koukal na svůj sendvič.
„Vidim, jsem zvědavá kolik lidí tu na mě ještě vyjede.“ Řeknu a při pohledu na Deidaru dodám: „Ale slibuji ti, že věrná budu stejně věrná jen jednomu, tomu, kterému jsem své srdce už dala.“ Usměju se na blonďáčka a jemně ho chytnu za ruku, kterou má volně položenou na stole.
„To jsem rád hm.“ Oplatí mi úsměv a rukou mi ruku mlsně olízne.
„Takže vy dva to myslíte vážně?“ Ozve se Tobi.
„Jo.“ Zazní dvojitá odpověď.
„Chm hihihi.“
„Tobi nech toho, měl bys vědět, že tohle patří k životu.“ Zamračím se na něj.
„Hihi, já jen, hahaha, bych tohle, chicht, nečekal právě, chicht, nečekal zrovna od vás sem-sempai, chichichi.“
„Tobi, varuju tě, zklapni.“ Zavrčí tentokrát Dei.
„Já říkala, že vám to tajemství dlouho nevydrží.“ Zamňoukal hlásek pod stolem.
„Nedělej z toho šmarja vědu, prostě se máme s rádi, no a co?“ Zahučím výstražně na Tobiho.
„No dobře, d-dobře. P-počkám na vás v-venku.“ Zablekotá Tobi a zmizí ve dveřích. Bylo ale jasně slyšet, že stěží zadržuje smích.
„Jo a tobě,“ juknu na šedivku, “Jsem také nikdy neřekla, co jsem si doopravdy myslela o tom tvém nevim-jak-se-jmenoval kočičím kamarádíčkovi, kterého sis v Konoze pořád věšela za ocas.“
„Počkám na vás venku.“ Zavrčela Niki.
„Co to mělo znamenat?“
„Předtím, že říkala, že nám to tajemství udržované před ostatními dlouho nevydrží.“
„Hm, itadakimasu.“
„Itadakimasu.“