Můj život změnil Naruto - 26. kapitola - Zádrhel

Ráno se Kimberly cítila přece jen o něco lépe. Jakmile se probrala, nechtěně drcla do spícího Naruta a polohlasem si ulevila: „Seš pěknej šmejd, Jiraiyo. Jenom jsi hledal způsob, jak se před ostatními blýsknout.“

Včerejší boj byl skutečně náročný a neobešel se bez zranění. Kabuto měl plné ruce práce a Sakura už konečně změnila názor a vrátila se k dodržování lékařské etikety.

„Kim, naši už jsou pryč! Uděláš snídani?“
„Pst, Janett, nekřič tolik. Naruto ještě spí,“ zamumlala černovláska a vyšla ven z pokoje.
„Táta ráno hrozně zadával. O něco se zakopl,“ hlásila její mladší sestřička.
„To spíš o někoho. Já se poptám, jo?“
Ninjové už byli dávno vzhůru, obzvlášť Hidan hlasitě hartusil, a jelikož měl na hlavě obrovskou bouli, Kim si ihned domyslela, o co že to její otec zakopl.
„Já vám říkala, ať nespíte uprostřed pokoje. Že vy jste v noci zapomněli vypnout televizi?“
„Řekněte tomu chlapovi, ať příště dává bacha, kam šlape!“
„To těžko. Nezapomínej, že tě nevidí, a kdybych svému otci ukázala, kdo se schovává v jeho domě, vykopu si hrob, jasný?“

Černovláska se rychle nasnídala a očima hledala Ashley. Nakonec si domyslela, že bude v garáži, kterou její otec vždy nechával otevřenou.
„Vzali to celkem dobře. Spíš bylo těžší uklidit ty naše Shinobi. I když Lee už se z té zlomené nohy snad vzpamatoval.“
„Kam že to napálil?“ ptala se Kimberly, které díky boji s Gamabuntou plno věcí uniklo.
„Do stromu. Zkoušel své setsakra rychlé taijutsu a špatně si to vypočítal. Ještě, že to byl velikán, kterého jen tak něco nezlomí.“
„To víš, já vůbec nevím, co se tam dole dělo. Měla jsem docela jiný starosti.“
„Jasně. Například dráždit obří žábu.“
„Jestli si ze mě hodláš utahovat…“
„Ne, to vážně nechci. Když jsem ti běžela na pomoc, naši Shinobi si to vyložili jako pobídku k útoku a opět začali bojovat s těmi cizími ninji. Přitom taky došlo ke spoustě zranění. O Leem víš, do Sasukeho někdo pořádně vrazil, a jak narazil do jinýho stromu, zablokoval si páteř a teď chodí v předklonu. V noci nadával na Kabuta, že od něj masáž nechce, když se večer nemoh pomalu ani hnout.“
„A jéje! Nějaký další nehody?“ Kim čekala ledacos.
„Jo, jeden z našich zajatců má nejspíš otřes mozku. Kisame…“
„To přehnal se Samehadou,“ doplnila ji černovláska. „A co teda ti z Mlžné?“
„Nechceš se jich zeptat sama? Raději jsme je ještě nepouštěli. Nemáme jistotu… vždyť víš.“
„Tak jo, zajdu do garáže. Stejně nevím, co jste s nima včera vyvedli.“
„Řeknu ti to takhle,“ Ashley se ušklíbla. „Akatsuki odnosili náklad a Kabuto použil svou specialitu, chakrová vlákna.“
„Je mi to jasný.“ Kimberly se vydala za zajatci. „Ahoj. Já jsem jedna z těch, které můžou za to, že jste se sem dostali a za to se vám skutečně hluboce omlouvám. Nechceme vás tu v žádném případě držet, ale… zaútočili jste na nás, takže musíme být opatrní. Pokud slíbíte, že se budete chovat vzorně, nikoho dalšího nenapadnete a pomůžete nám odchytit posledního ninju, který chybí do počtu, pustíme vás. Jediné co bychom si přáli, je dostat vás všechny zas domů. Protože vy sem nepatříte, váš domov je jinde.“ Nadechla se zhluboka a vydechla. Nikdy nebyla na dlouhé proslovy.
Shinobi z Mlžné se mezi sebou začali polohlasem radit. „Vaše požadavky jsou rozumné,“ prohlásil nakonec ten, který celou skupinu vedl. „Pokud je to skutečně tak, jak tvrdíš, přizpůsobíme se. V tomhle zapadákově nehodláme zůstat už ani minutu!“
Kim se rozesmála, nemohla jinak. Jedno z největších měst Evropy a oni ho nazvou zapadákovem. „Promiňte, neměla bych se smát.“
Pošeptala něco Ashley, ta odběhla, přivedla Kabuta a během několika okamžiků byli ninjové volní. Vešli s dívkami do obývacího pokoje, dva podpírali svého kamaráda. Jak se brzy přesvědčili, panovaly tu skutečně podivné poměry. Akatsuki, ninjové z Konohy a Písečné a přitom si povídali jako ti nejlepší přátelé. Jeden z ninjů se odvážil tuto myšlenku vyslovit nahlas.
„Jsme tu na dovolené, víte?“ prohlásil Deidara s úsměvem a prohrábl Tobimu vlasy, což ještě nikdy neudělal. Kdyby byli v sídle, nejspíš by mu jednu vrazil.
„Můžeme se chovat úplně nenormálně, protože naši se to nedozví,“ přidal se Kisame.
Shinobi z Mlžné se zatvářil rozpačitě. „Aha, tak tedy… nemáte čaj?“

Rotující koule vyhodila Tsunade na místo obecně známé jako chodník. Přímo naproti ní se nacházela herna. Velmi rychle se v novém světě zorientovala. Pár dní se pokoušela vyhrát nějaké peníze, než zjistila, že jelikož je neviditelná, nemůže s nimi platit. Kdykoli se pak nudila, stačilo vejít do herny, posunout kuličku na točící se ruletě, promíchat hráčům karty a užívat si pocit, že nemůže být načapána a muži se nebudou pozastavovat nad jejími vnady. Život plný radovánek a nikým nerušené pohody. Až do té doby, než… potkala Jiraiyu.

V duchu se proklínala, že ten den nastal. Byla tak ráda, že se ho zbavila. Procházela se po ulici a pak ho spatřila, jak slintá při pohledu na mladá děvčata, která kráčela kolem něj.
„Prasáku!“ zaječela, co mohla nehlasitěji, a třískla ho pěstí po hlavě.
„To jsi ty?“
„Ne, duch Třetího, ty tupče. Co si myslíš, že tu provádíš? Přece víš, že tě nemůžou vidět!“ běsnila.
„Právě proto…,“ zamumlal si pro sebe a schytal za to od Tsunade další ránu. „Naruto a ostatní se chovali přátelštěji…,“ prohlásil ublíženě.
„Kde?“ zpozorněla a chytila Jiraiyu za límec a začala s ním cloumat. „Kdes je viděl? Kam zmizeli ostatní?“
Když Žabí poustevník vypověděl rozlícené Tsunade, čeho byl přednedávnem svědkem, povzdychla si: „A takhle se chová Sannin.“

Od té doby putovali společně. Neměli ponětí, že dvě dívky a dost početná skupinka ninjů po nich zuřivě a zatím bezúspěšně pátrají už pár dní. A vůbec by je nenapadlo, že se proti nim spolčili Akatsuki, Písečná a jejich vlastní Shinobiové. Londýn je velkým městem a ztratit se v něm je celkem snadné, zatímco hledat někoho víc než obtížné. Není tedy divu, že ty dvě skupiny na sebe dosud nenarazily.

Zamířili do jednoho baru. Tsunade putování s Jiraiyou vyčerpávalo, on si zas v její přítomnosti nesměl užívat. Žena s blond vlasy si všimla něčeho, co jejímu ostřížímu zraku předtím unikalo. „Co je to za znak?“ S těmi slovy si sáhla na předloktí.

Zábava v domě Grantových byla v plném proudu. Dívky učily ninji nejrůznější logické a slovní hry, většina byla pro.
„Teď musíš vymyslet něco na N, Tobi,“ usmívala se Ashley a nenápadně přitom ukazovala na Naruta sedícího vedle ní.
Mužíček přemýšlel několik dalších minut. „Nekňuba!“ Vypadlo z něj nakonec. Akatsuki se hlasitě rozesmáli.
„Teď jsem na řadě já,“ prohlásila Kim s úsměvem a poškrábala se na krku. „Takže… Ach, můj bože!“ Zkoprněla, když se přímo před ní zhmotnila Tsunade.
„Sensei!“ zvolala radostně Sakura.
„Babča Tsunade!“ zaradoval se Naruto.
Pátá Hokage se nevěřícně rozhlédla po pokoji. „Akatsuki… Kazekage… Kabuto?“
„Jsme tu na dovolené,“ ušklíbl se Deidara.
„To nebylo jedno slovo!“ ohradil se ninja v oranžové masce.
„Už nehrajeme, Tobi,“ vzdychla Kimberly a začala s Tsunade hovořit. Ta jim ochotně řekla o Jiraiyovi a o přibližném místně pobytu. „Tam to znám!“ zaradovala se černovláska. „Jdeme si pro vás.“ Ještě se k Hokage sklonila a něco jí zašeptala do ucha.
„Mohla byste mu to prosím vyřídit, Tsunade-sama?“ Udělala pohled nevinného andílka.
Hokage se ušklíbla. „S radostí.“
Kimberly využila své moci, aby dostala vládkyni Konohy zpět na místo, kde byla, než se s nimi spojila. „Zvedejte se! Jdeme si pro Sanniny!“

Jiraiya byl dosti překvapen, když mu Tsuande vylíčila vše, co se stalo, zatímco on seděl vedle ní a upíjel nějakému chlápkovi z půllitru pivo. Znenadání od ní dostal opět pěstí.
„Za co?“
„Pozdrav od děvčete, kterému jsi zničil život.“ Na to už ninja neřekl nic, protože to absolutně nechápal. Ten houf lidí, který ho přišel přivítat, ho vyděsil, pak však našel ztracenou sebedůvěru a opět se začal naparovat, jako by byl někdo s velkým N.

Všechno to vypadalo skvěle. Večer nastalo loučení, protože Ashley se vracela domů. „Vezmu k nám Mlžňáky, když si necháš Jiraiyu. Tři šmíráci, to je moc i na mě,“ ušklíbla se zrzka.
„V tom případě tu musí zůstat Tsunade, protože já ho sama nezvládnu.“ Kimberly byla ráda, že už jsou opravdu všichni „pochytaní“.
„Sasuke ještě nezměnil názor?“
„Ne, pořád ještě nechce se Sakurou nic mít.“
„Ještě bych ráda, abys mi přenechala Kabuta. Stav toho ninji se sice lepší, ale lékař by měl být po ruce.“
„Domluveno, Ash. A zítra to skoncujeme!“

Zdálo se, že vše vychází podle plánu. Noc přežili všichni ve zdraví. Ráno Ashley zjišťovala, jak je na tom jejich pacient.
„Bude v pořádku. Ta rána byla silná, ale pokud bude ještě pár dní ležet, dostane se z toho,“ mínil Kabuto.
„Díky. To moc ráda slyším.“ Zrzka si úlevně vydechla.
„Temari!“ ozvalo se z chodby. Okamžitě se rozběhla za hlasem. „No a co? Jsem dospělá, Gaaro!“ zaslechla, když se přibližovala ke dveřím.
„Já jsem nejmladší z rodiny. Copak mám zapotřebí oba vás hlídat?“
Ashley se rozesmála, když to uviděla. „Pak to tu ukliďte, než mamka zjistí, že se jí někdo rozvaloval v posteli.“
Gaara odešel s připomínkou, ať si užije společné chvíle, protože dnes se vrací domů, a opustil ložnici. Chichotající se zrzka se vytratila za Kankurouem.

Odpoledne bylo ve znamení radovánek, dokud se neozval ze dvorku strašlivý výkřik. „Mami!“ zděsila se rusovláska a hnala před dům.
Uviděla něco otřesného. Matka ležící na trávě, omdlela z šoku, to Ashley ihned pochopila. Měla co dělat, aby to ustála. Na větvi naproti ní se houpal… oběšenec.
„Zaslechli jsme křik. Co se stalo?“ Dobíhal k ní Deidara.
„On… ten ninja…“ Vzápětí si uvědomila další znepokojivou zprávu. „Mamka ho viděla, to znamená že… že jste prozrazeni.“ Ztěžka polkla. „A teďka musíme rychle odstranit to tělo, než ho uvidí sousedé!“

Akatsuki se jali sundávat ninju, který si sám vzal život. Gaara s Deidarou odnesli paní Sommersovou do ložnice.
Ashley seděla na schodech s hlavou v dlaních. „Jak… Co to mohlo způsobit?“
Kabuto si k ní přisedl. „Nejspíš dočasné pominutí smyslů. Je to vzácnost, ale stává se to.“
„Musím zavolat Kim!“ Rázem se zvedla a běžela k telefonu. Vytáčela číslo. „No tak, zvedni to, prosím…“
„Grantová, u telefonu!“
„Kim… já ti musím říct něco hroznýho.“
„Proč brečíš, Ash?“ zděsila se černovláska.
„Kisame… praštil toho ninju moc silně a… přeskočilo mu. Oběsil se nám na zahradě za pomoci tátova horolezeckýho náčiní. Nechal ho tu, že prý už ho nebude potřebovat.“
O Kim se pokoušel záchvat. „A co jste udělali s tím tělem?“ řekla, když se trochu uklidnila.
„V… vážně to chceš vědět? Z…“
„Jasně, rozumím.“ Černovláska se rychle rozloučila.
„Jé! Já je vidím!“ rozkřikla se Janett.
Kim se chytila za hlavu. „Tohle se nemělo stát!“

KONEC