Hra s osudem XIV.

Od onoho dne, kdy jsem musela předvést své schopnosti, uplynulo už několik měsíců. Změnilo se toho za tu dobu hodně. Předně jsme všichni zase o něco málo zkušenější. Dokonce máme první pořádnější misi. Zřejmě se jedná o závažnou událost, protože Hokage vyslala hned tři týmy spolu s jejich Sensei. Nikdo pořádně neví, co se děje, ale míříme do Skryté Písečné vesnice. Musí se tam něco dít a Listová, jako jejich spojenec, byla požádána o podporu. Takže nyní míří všechny týmy tam. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím celý náš tým s Kakashi-senseiem vpředu, dále vidím členy týmu 8 a tým Gaie Maita. Uslyším zapísknutí a vím přesně, kdo se momentálně dožaduje mojí pozornosti. Otočím při běhu hlavu dozadu a uvidím dobrých deset metrů za sebou Kibu, jak se spokojeně usměje. Někdo mě v příštím okamžiku chytne za rukáv a prudce mě strčí kousek doprava. Dojde mi, že nebýt této malé pomoci, uhodila by mne v příštím okamžiku do hlavy masivní a těžká větev stromu. Byla tak těžká, že se pod svojí vlastní váhou pomalu skláněla víc a víc k zemi. Kouknu se vedle sebe na onoho pomocníka a uvidím Nejiho Hyuugu. Poděkuji mu mírným přikývnutím a pokračuji dál v běhu. Hlavou mi proběhnou události, které se nestali až tak dávno. Vzpomínám na můj trénink právě s tímto zvláštním mladíkem. Už dávno jsem si zvykla na to, že mě občas Hokage poslala trénovat k jinému týmu. Koneckonců to bylo svým způsobem vítané zpestření, a kdyby se nestalo nic jiného, poznala jsem takto alespoň hodně nových a zajímavých lidiček. Vlastně jsem se takto celkem rychle sžila a spřátelila s mnoha různorodými osobami. Ale byl to tenkrát doopravdy zvláštní trénink, řekla jsem si pro sebe polohlasem. Ani na okamžik sem už nepřestala sledovat cestu před sebou, ale v duchu jsem se vrátila zpátky k onomu dnu. Skutečně to tenkrát stálo za to.

Nějakou dobu nazpátek před domem Hyuuga klanu…

„Ebisu-sensei, jste si jistý, že nás Hokage tentokrát poslala správně?“ zeptala jsem se trochu pochybovačně muže po svém boku.
„Ano a už pojď, ať na nás nečekají.“ Odpověděl mi nazpátek.

Došli jsme ke dveřím a Ebisu chtěl zaklepat, když se sami právě otevřeli. Vyšla z nich mladá dívka, no mohla být o nějaký ten rok mladší než já. Pozdravila nás a zmizela tak rychle, že by jeden mohl úspěšně přemýšlet nad tím, jestli to nebyla jen naše vlastní fantazie. Vzápětí za ní vyšel starší muž a zvolal to zvířeného prachu.
„A koukej se chovat slušně Hanabi nebo si mě nepřej, jakmile se vrátíš.“

Poté se obrátil k právě přicházejícím a Ebisu by mu snad i zaklepal na čelo, kdyby včas nestáhl svoji ruku zpět. „Kdo jste a co chcete.“ Řekl prostě. Sensei mu jen podal vzkaz od Páté Hokage a nic neříkal. Hlavní hlava rodiny Hyuuga si jej přečetla a pak nám pokynula: „Dobrá, pojďte dál. Můj synovec je uvnitř a právě trénuje, takže se to bude vlastně i hodit.“

Vešli jsme a drželi se za ním. Tedy já určitě, ale Ebisu-sensei ho došel a celou cestu domem se spolu o něčem bavili. Nebylo je slyšet a mě se doopravdy nechtělo plýtvat na jejich odposlouchávání chakrou. Zase tak moc jsem nepotřebovala vědět, o čem to mluví. Právě jsme došli na prostornou dřevěnou verandu, z které vedlo schodiště přímo do zahrady. No, on to spíš byl tréninkový prostor, ale bylo tam i pár rostlin a nějaký ten strom nebo keřík, takže označení zahrada celkem odpovídalo. Přesně uprostřed stál mladík přibližně v mém věku a právě procvičoval taijutsu. Nově příchozí neunikli jeho pozornosti. Přesto ani na okamžik nepolevil a nepřestal v činnosti, kterou vykonával. Zastavili jsme se a Hiashi Hyuuga mu pokynul, aby přišel k nám. Okamžitě přestal s tím, co dělal, a došel k nám na verandu. Hlava klanu mu podala lístek a nechala ho, aby si ho v klidu přečetl. Jakmile jej dočetl, složil ho a zpátky podal svému strýci. Pak zaměřil svoji pozornost na mě. Bylo to zvláštní, když mě tak sledoval těma svýma bílýma očima. Samozřejmě, že jsem věděla, kdo jsou Hyuugové. To bych musela žít bůhvíkde a ne v Konoze, abych o nich neslyšela a nevěděla, co jsou zač. Jenže slyšet a vidět na vlastní oči, to jsou dvě rozdílné věci. Navíc tento mladík na mě působil hodně zvláštním dojmem. Vysílal do svého okolí naprosto jasné signály. Sebeovládání a zdánlivý klid z něho doslova prýštily obrovskými gejzíry ven. Ovšem nechat se tímto ukolébat by byla obrovská chyba. Chyba, která by vás v boji stála jistě přinejmenším nejedno významné zranění. Ne-li rovnou váš život.

„Doopravdy mohu použít všechno, co uznám za vhodné?“ Zeptal se strýce.
„Neji, co stálo v tom vzkazu.“ Odpověděl mu dotázaný pouze nazpátek.
„Vím. Jen, že se mi nejeví až tak silná a nebezpečná.“
„A odkdy zrovna ty soudíš podle prvního dojmu.“
„Je v ní mnohem víc, než se na první dojem dá zjistit, ale to uvidíš sám.“ Ozval se konečně Ebisu-sensei. „Pamatuj, že potřebujeme zjistit a ověřit určité věci.“

To vyvolalo moji zvědavost. Jaké věci? Musím si dát pozor, protože tady nebudu moci použít rozhodně Byakka. No, on k tomu vlastně není ani důvod, neboť nejsem v ohrožení života. Alespoň si to myslím. Pokynul mi, abych ho následovala do tréninkového prostoru. Cestou jsem ještě odložila svůj modrý plášť a přehodila ho přes dřevěné zábradlí. Nemusím ho přeci poškodit během tréninku. Dlaní jsem jemně přejela přes symbol draka na zádech. Došli jsme přibližně doprostřed prostoru. Postavil se čelem ke mně do bojové pozice. Chvíli byl zticha a jen mě sledoval. Nakonec promluvil.

„Nemusíš mít obavy. Neublížím ti, tedy ne nijak zvlášť. Pár modřin nebo škrábanců ti možná zůstane.“
Pokrčila jsem lhostejně rameny. Bylo mi to vcelku jedno. „Na bolest jsem zvyklá. Už dávno mi nevadí.“
Pouze přikývnul.

Pak to najednou začalo. Prostě zmizel a objevil se vzápětí za mnou. Naštěstí jsem jeho přítomnost za sebou ucítila dostatečně rychle, abych mohla zmizet taky. Objevila jsem se jen kousek od něho a čelem opět k němu. Zaútočil na mě a já se prozatím snažila jen vykrývat jeho údery a chvaty. Napřed musím zjistit základní podstatu jeho boje, než vymyslím protiútok. Chvíli jsme jen tak bojovali, když jsem najednou schytala pořádnou ránu do břicha. Odletěla jsem vzduchem pěkně daleko a každý jiný shinobi by po tomto skončil ležet na zemi v prachu. Já mám naštěstí poněkud tužší kořínek. Prostě jsem přistála na nohou a ještě jsem se trochu sklouzla dozadu. Pravou nohu jsem měla celou nataženou do strany a levou mírně pokrčenou v koleni. Také moje pravá ruka dlaní a hlavně prsty brázdila písek na zemi a nechávala za sebou viditelnou stopu. Co to sakra mělo znamenat? Co to bylo za útok? Narovnala jsem se a dlaněmi jsem mírně pleskla párkrát o sebe, abych oprášila tu trochu prachu, která tam zbyla. Nádech a výdech. Je to dobré, protože se mi nic nestalo. Snad jen jsem měla chvíli pocit, že nepopadnu dech. Podívala jsem se na mladíka kus před sebou. Stál pořád v bojové pozici posledního jeho úderu. Pravou ruku měl nataženou před sebe s dlaní směřující dopředu. Hm, myslím, že to mám. Při většině svých útoků silně využívá taijutsu. To znamená, že je nejvýhodnější pro něho bojovat na blízkou vzdálenost. Tak si ověříme, co udělá, když na něho budu útočit z mnohem větší vzdálenosti. Rozhodně bych mu neměla být na dosah, pokud nechci znovu zažit ten nepříjemný poslední chvat. Příště by to mohlo dopadnout mnohem hůře.

Jak je možné, že po mém Juukenu zůstala stát? Podivil se pro sebe Neji. Každý jiný bojovník by určitě skončil na zemi. Myslím, že je nejvyšší čas využít schopností Byakuganu. Když nic jiného, stojí za to si ji prohlédnout pěkně dopodrobna. Tato dívka nebude něco obyčejného, když jí po Juukenu nic není a normálně stojí. Zapnul svůj Byakugan a kdyby v tu chvíli někdo stál dostatečně blízko, určitě by zahlédl to, jak se mu kolem očí tvoří ony žilky a v jeho, jinak čistě bílých očích, také nabíhají. To je charakteristický projev aktivovaného Byakuganu. Pohlédl na dívku kus před sebou. Něco neodpovídalo normálu, něco bylo jinak. Proudění její chakry mělo dost neobvyklý způsob. Normálně tok energie dost silně připomíná krevní oběh. V tomto případě to bylo, jako by si chakra v jejím těle dělala, co si sama právě umane. Prostě se přelévala z jedné strany na druhou v naprosto nepravidelných vlnách. Jak to jen popsat lépe. Je to, jako když dáte průzračnou vodu do hodně vysoké sklenice a tu pak uchopíte za dno a naprosto nelogicky s ní zatočíte kolem dokola. Pak to samé na druhou stranu a ještě do ní z vrchu rychle ponoříte prst a stejně rychle ho vytáhnete. Bude vám to připomínat vlnobití během přílivu anebo příboj. Její chakra také neměla obvyklou namodralou barvu, jako u všech ostatních lidí, byla nějak nazlátlá. Měla jakoby jantarovou barvu. To jsem ještě neviděl, pomyslel si Neji na moment. Jediný srovnatelný pocit měl snad jen, když bojoval s Narutem, když se u něho probudila síla Kyuubiho.

„Budeme tu jen tak dál stát anebo budeme pokračovat v boji.“ Zeptala se Mayu pěkně nahlas. „Ráda bych věděla, jestli mohu použít i něco jiného než jen své chvaty a boj z blízka.“
„Použij, co uznáš za vhodné, aby ses ubránila mému útoku.“ Odpověděl jí zpátky Neji. V příštím momentu opět zmizel.

Tak. Jestli se nepletu, objeví se za moment za mnou, takže rychle někam jinam. A hlavně z jeho dosahu. Pomyslela si Mayu okamžitě. Ukázalo se, že měla pravdu. V mžiku vytáhla ze zadního pouzdra pár kunaiů a hodila je jeho směrem. Všiml si toho a začal se rychle otáčet kolem své osy. Ano, tak o tomto jsem už slyšela, napadlo ji. Jeho absolutní obrana. Toto neprorazím a blízko k němu nemohu. Vymyslet něco dalšího už nestihla. Stál před ní.

„Dva údery.“ Promluvil tiše a okamžitě ji udeřil prsty rukou na určitá místa na jejím těle. „Čtyři údery.“ Pokračoval a opět následoval stejný počet hmatů prsty.
Je moc rychlý, napadlo Mayu. Toto nestihnu zastavit ani v nejmenším.
„Šedesát čtyři úderů.“ Ozvalo se vzápětí. Následoval klid. Neji se zastavil a spustil ruce podél těla. „Je konec. Zablokoval jsem ti v těle všechny chakrové body. Díky tomu nyní po nějakou dobu nebudeš schopná použít žádné ninjutsu nebo genjutsu. Pokud jde o prostý boj v taijutsu, pak proti mně nemáš žádnou šanci. Náš boj tímto skončil.“

Bylo to zvláštní. Každý jeho úder byl, jako by vás ďobl pták svým zobákem. Nebylo to bůhvíjak bolestivé. Nepříjemné, to ano, jistě, ale ne přehnaně bolestivé. Zažila jsem už daleko horší věci. Otázkou ovšem zůstává, co mám teď dělat. Mám to vzdát a nechat ho vyhrát? Nebo mám zavolat jeho… Bude mi na to stačit pouhá síla mé mysli? To nevím, ale rozhodně to musím vyzkoušet. Zvedla jsem hlavu a zavřela oči. V tu chvíli mne napadlo, že jedno mají zřejmě tyto moje schopnosti společné. Pokaždé mám u nich zavřené nebo přivřené oči. Jako bych se bála toho, že to bez toho nepůjde. Jako by mé psychické spojení s těmi tvory mělo zůstat tajemstvím pro mé okolí.

Pozoroval jsem ji. Byla úplně zticha a klidně stála s přivřenýma očima. Nesnažila se provést žádné pečetě ani nic podobného, což by mi ostatně neuniklo. Přesto se s ní něco zřejmě dělo. Její vnitřní síla se měnila. Najednou dala obě ruce mírně od těla a dlaně směřovali dopředu. A pak jsem to uviděl. S otevřenou pusou jsem sledoval, jak se v jejím těle začíná probouzet a hromadit nová chakra. Tato měla oproti té předchozí jasně červenou, ohnivou barvu. Pomalu se jí rozlévala celým tělem. Bylo to jako sledovat požár od jeho prvopočátků. Nebylo to, ale jako když se v Narutovi probudil Kyuubi. Toto bylo úplně jiné. Samovolně mi po zátylku přeběhl mráz a zježily se mi na šíji všechny chlupy. Co budu dělat, jestli na mě zaútočí s podobnou nebo větší silou, než měl tenkrát Naruto? Jediná šance, jak toto zastavit bez jakýchkoli následků pro kohokoliv z nás dvou, je zastavit tento trénink. Teď okamžitě. Otočil jsem se ke svému strýci a k Ebisu-senseiovi a promluvil na ně. „Ebisu-sensei, jestli víte, jak ji zastavit, udělejte to. Právě se v ní probudila k životu podobná síla, jako u Naruta. Nevím, jak by to dopadlo, kdybychom pokračovali v boji.“

Muž s brýlemi a šátkem na hlavě pouze přikývl. V zápětí se objevil u dívky, pevně ji chytil za ramena a sklonil se k jejímu pravému uchu. Dost blízko na to, aby ho rozhodně nepřeslechla. „Mayu, to stačí. Tvůj trénink právě skončil. Zastav to, co nyní děláš, a prober se.“

Neji dál sledoval Byakuganem, co se dělo kousek od něj. Dívka jako mávnutím proutku přestala a její rudá chakra zmizela. Ruce dala opět k sobě a otevřela oči. Najednou ji náhle ovládla malátnost a únava, a kdyby ji Ebisu nedržel pořád pevně za ramena, odporoučela by se jistě k zemi. Všechny tyto drobnosti by mu unikli, kdyby nepoužíval pořád ještě své zvláštní vidění. Zaujala ho, to rozhodně. Je zvláštní a plná tajemství. Jako nikdo jiný doposud dokázala rychle odhadnou styl jeho boje. Pochopila, že boj z blízka je pro něho velmi výhodný. Také rychle pochopila, že při boji na větší vzdálenost si udržuje zbraně a podobné útoky od těla svým Kaitenem. A to poslední, co předvedla, bylo vůbec nejzvláštnější. Jako by se v ní budila nějaký vnitřní bestie. Bylo by jistě zajímavé sledovat to až do konce, ale dám přednost tomu, spatřit to někde ve skutečném boji nežli teď a tady. Vypadalo to, že se už vzpamatovala. Celkem rychle, když uvážíme, že vydala obrovské množství dvojí chakry. Zajímalo by mě, co je zač, pomyslel si na moment Neji. Viděl, jak se pomaličku otáčí a chystá se odejít s Ebisu. „Počkej.“ Promluvil rychle, než stihne odejít. „Co jsi vlastně zač?“
Mayu chvíli přemýšlela, jak mu odpovědět na jeho otázku. Sama to totiž ještě nevěděla. „Myslím, že jsem noční můra nebo tak něco.“ Řekla prostě. Pak se na něho mile usmála a mrkla pravým okem. „To byl jen vtip, samozřejmě. Jsem obyčejná sedmnáctiletá holka, která má prostě jen trochu neobvyklé dovednosti. Ovšem v tom případě bys ani ty sám nemohl být tak úplně normální, nemyslíš.“
„Ještě mi prozraď jednu věc.“ Nakousl Neji zvědavě druhou otázku. „Jak jsi tak rychle pochopila můj styl boje.“
„Hm, prostě jsem viděla, že jsi efektivní v boji na blízko. Pak jsem si ověřila, jak budeš reagovat při boji na dálku. No a pak už to bylo jasné. To je celé.“ Odpověděla mu. Pak se rozloučila s ním i jeho strýcem a společně s Ebisu odešla.