Hra s osudem XIII.

Bylo už pozdní odpoledne, ale pořád bylo dost světla všude kolem. Bože, jak je tu krásně, pomyslela jsem si. Přivřela jsem rozečtenou knihu a porozhlédla se po zdejším okolí. Všechno tu na mě působilo neskutečně uklidňujícím a povznášejícím dojmem. Seděla jsem si v koruně jednoho z mnoha košatých stromů a prostě si četla. Z pravé strany sem slyšela šumění vodopádu a z levé zpěv ptáků. Linula se odtamtud také nádherná vůně květin a čerstvé trávy na louce. Před chvilkou ji mírně skropil jemný deštík, ale to mi nevadilo. Pár kapek vody je spíše osvěžující událostí nežli nějakým skutečným problémem. Já jsem navíc měla déšť odjakživa ráda. Připadal mi neskutečně osvobozující. Prostě si najednou začal padat z nebe a nezajímalo ho nic a nikdo. Byl tu a za pár minut už bylo zase po všem. Na moment jsem zavřela oči a opřela se hlavou o kmen stromu za sebou. Zasnila jsem se. Snila jsem o tom, co bylo – co je – a hlavně o tom, co by mohlo jednou být. Najednou jako blesk z čistého nebe mi myslí projela ona pomyslná slova z mého dopisu – TVŮJ JED PROUDÍ V MÝCH ŽILÁCH. TVŮJ JED. Vyděsilo mě to a okamžitě jsem otevřela svoje oči. Proč se mi zdá zrovna toto? Copak je to nějaké znamení? Hraje si se mnou mé podvědomí nějak? Napadali mne pořád další a další otázky, které jsem pořádně nechápala. Věděla jsem ale, že na ně budu muset dříve nebo později najít odpověď. Jasnou a stručnou, ale přesto odpověď. Sáhla jsem do zadního pouzdra a vytáhla složený lístek. Byl už mírně pomačkaný od mého opakovaného pročítání. Rozevřela jsem ho a znovu si prohlédla a pozorně přečetla text, který tam byl.

Tenhle svět nikdy nebude to, v co jsi snad doufala.
A co jestli sem nepatříš? Kdopak to asi první uhádne?
Nikdy sama neopustíš všechno, co již máš.
Nikdy není příliš pozdě. Cítíš, že ještě není příliš pozdě.

Tvůj jed proudí v mých žilách, tvůj jed.
Jeden tvůj pohled může zabít. Moje bolest jest tvé vzrušení.
Tvůj jed postupuje hluboko do mých žil a zraňuje mne.
Slyším tvé volání a je to jako mravenčení v mých zádech.

Nechť nikdo nikdy neuzří tuhle tvoji odvrácenou stranu.
A co jestli je něco špatně? Kdo uhádne to jako první??
Vždy opouštíš sama vše, co jsi měla.
Nikdy není příliš pozdě. Pociť, že není pozdě!

Chci tě ranit. Tak, abych mohl slyšet, jak voláš mé jméno.
Chci tě lapit, ale všechny mé smysly křičí – STŮJ!!!
Tvůj krutý plán, tvá krev jako jed a má bolest coby tvé vzrušení.

Celý ten text mi přišel něčím zvláštní. První a třetí sloka si zdánlivě odporovala, ale přesto jsem z toho měla dojem, že se mluví pokaždé o něčem jiném. Nevěděla jsem přesně, co to má znamenat. Dualismus světa napadlo mne vzápětí. Vždyť ve světě je zpravidla vše v rovnováze a ovlivňováno dvěma protikladnými principy: dobro a zlo – bůh a ďábel – život a smrt. Vše perfektně vyvážené a sladěné, ale ne vždy spravedlivé. Na druhou stranu spravedlnost je dost relativní pojem. Celý ten vzkaz je nějak zvláštní, napadlo mne těsně předtím, než jsem lístek zase složila. Znovu jsem rozevřela knížku a vložila ho do ní. Pak jsem otočila stránku a chtěla si dál číst, když se kousek ode mě ozval onen povědomý hlas.

„Co to čteš zajímavého?“
Otočila jsem se po zvuku toho hlasu: „Sensei, vy jste mě ale vylekal.“ Řekla jsem mu jenom. Okamžitě mě ale napadlo, že je zajímavé, že jsem o něm tentokrát nevěděla. Vůbec jsem nezaznamenala jeho přítomnost, dokud nepromluvil. Asi budu muset ještě hodně trénovat. „Na co jste se to ptal?“
„Ptal jsem se tě, co to zrovna teď čteš.“
„Myslím, že se to jmenuje Legenda o čtyřech bozích.“ Odpověděla sem bez většího zájmu. Nemusí vědět, že tuto knihu nečtu pro nic za nic jen z pouhé zvědavosti nebo zájmu.
„Hm, to je celkem zajímavé čtení.“
„Vy jste to četl? Myslela jsem, že Vás zajímají maximálně tak knížky jako Icha-Icha Paradisu.“ Podivila jsem se.
Pouze pokrčil rameny a klidně odvětil: „Hm. Ač to tak nevypadá, já se zajímám o hodně věcí. Pouze necítím potřebu se s tím veřejně prezentovat a svěřovat se. To je celé.“
Zadumaně jsem zaklapla knihu a chtěla ji schovat, když se znovu zeptal.
„Mohl bych se na ni podívat?“

Nejdříve jsem chtěla odmítnout, ale na druhou stranu proč ne. Jeho zájem byl něčím zvláštní. Pouze jsem natáhla ruku a podala mu knihu. Až pozdě jsem si uvědomila, co je v ní založeno. Už jsem to nemohla vzít zpět a knihu mu prostě nepodat. Vzal si ji ode mě a jemně přejel rukou po jejím přebalu. Bylo to, jako by mu mohla ta kniha takto říct veškerá svá tajemství. Pak ji otevřel přesně na titulní stránce. Podíval se na umně vyvedený název a pootočil pár stránek. Pozorovala jsem tu zaujatou tvář a připadalo mi, že mu teď nějak víc rozumím. Je to jako když s někým sdílíte velmi intimní a osobitou věc. Pořád jsem se dívala, jak jí prolistovává. Začínala jsem být mírně nervózní z toho, jak se čím dál víc blížil místu, kde jsem schovala dopis. Nevím, jestli si toho všiml anebo ho to jen přestalo zajímat. V každém případě vzápětí knihu zavřel a podal mi ji nazpátek.

„Domnívám se, že je právě teď čas na to, proč jsme oba dva tady. Až si ji uklidíš, mohli bychom slézt dolů a dát se do práce. Co ty na to?“
Přikývla jsem a doplnila to slovy: „Hned to bude Sensei.“

Vzápětí jsem knihu jemně nacpala do batohu, který jsem měla celou dobu pověšený nad hlavou. Poté jsem se narovnala a podívala se na horizont. Byl to krásný pohled, protože začínalo zapadat slunce. První mizející zbytky jeho paprsků slabě vytvářeli mírně načervenalou až zlatavou září, v jejímž odlesku se začali pomaličku zjevovat červánky. Nádherný koncert zlaté, červené, purpurové a jemně růžové barvy. Zatajil se mi na moment dech a uvědomila jsem si, že je to už dlouho, kdy jsem toto naposledy uviděla. Mírně jsem zatřepala hlavou, abych se probudila. Pak jsem se prostě odrazila a skočila. Udělala jsem salto vzad a dopadla na zem přesně vedle Kakashi-senseie.

„Tak fajn Mayu. Potřebuju, abys mi přesně předvedla, co jsi udělala před rokem, když vás s Narutem přepadli. Ale musí to být úplně stejné. Pro tvoji informaci doplním, že tě budu sledovat svým Sharinganem, který mi dovolí odhalit naprosto všechno. Mám tak možnost naprosto přesně zmapovat každý tvůj krok pro pozdější lepší využití získaných informací. Rozumíš mi? Nemusíš se ničeho bát, neublížím ti.“
„Věřím vám a nebojím se. Pouze bych vás chtěla o něco požádat.“ Ozvala jsem se tichým, ale vyrovnaným hlasem.
„A co by to mělo být.“ Zeptal se a mně se na moment zazdálo, že jsem zaslechla v jeho hlase trochu zvědavost a krapet překvapení.
„Ať už teď uvidíte cokoli, upozorňuji, že je to skutečné. Žádná iluze, žádné kouzlo. Potřebuji se mírně pootočit, takže k vám budu stát bokem. Nehledejte v tom žádný dvojsmysl nebo něco jiného. Prostě se cítím lépe, když je přede mnou volný prostor. To je celé.“ Řekla jsem pouze.
Přikývl na znamení souhlasu. Posunul si pásku na svém levém oku směrem nahoru a promluvil: „Jakmile budeš připravena, můžeme začít.“ A pak už jen tiše stál s rukama založenýma na prsou a sledoval mě.

Viděl sem dívku před sebou jasně a zřetelně, i když se již začalo mírně stmívat. Odhaduji, že tak za hodinu až hodinu nebo za hodinu a půl bude už tma. Ale to vůbec nevadí, do té doby bude už po všem. Stála naprosto uvolněně a měla zavřené oči. Vypadalo to, že se soustředí. Připadalo mi to jako celá věčnost, ale nemohl uběhnout víc než pár vteřin. Pak přesně zopakovala postup, který používala při posledním tréninku. Krok za krokem. Jasně jsem cítil, jak v ní proudí obrovská masa chakry, ale měla trochu zvláštní barvu. Vypadalo to, jako by byla mléčně bílá. Najednou prudce vymrštila ruku před sebe a zvolala jasným hlasem – BYAKKO! Tak to byla rozhodně změna. To, co poté následovalo, mě mírně ohromilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. Od dlaně její ruky vystřelilo jasné a ostré světlo, které se rozlilo kolem nás a utvořilo kol dokola průhlednou polokouli, která byla doslova napěchována její energií. Pořád stála s mírně pokrčenou pravou nohou v kolení a soustředěně hleděla kousek před sebe. Neuvědomil jsem si, že na něco kouká, dokud jsem nezaslechl z mé levé strany slabé zavrčení. Pomalým pohybem sem otočil hlavu tím směrem a uviděl pár kroků ode mne velkého bílého tygra. Jeho jasné a vševidoucí oči si mě podrobně prohlíželi. Musel vědět, že jí nechci ublížit, protože svůj pohled vzápětí otočil jejím směrem. Oba dva si nyní hleděli vzájemně do očí, ale Mayu promluvila mým směrem.

„Sensei, jakkoli to možná bude znít divně, ale toto je přesně to, co jsem tenkrát udělala. Prostě jsem přivolala jeho, aby nás ochránil. Jeho silovým polem, které jistě vnímáte všude okolo, nedokáže nic prostoupit. Tvoří to neproniknutelnou bariéru. Nic nemůže dovnitř a ani ven.“
Bělovlasý muž kousek od ní zatoužil na zlomek sekundy vztáhnout ruku a dotknout se zvířete, ale včas si uvědomil, že to není zrovna nejmoudřejší nápad. Tygr by se nejspíš dal do pohybu, kdyby se Mayu nenarovnala a nepromluvila k němu.
„Omlouvám se Byakko, ale musela jsem tě přivolat. Nehrozí mi dnes žádné nebezpečí, promiň mi to. Pouze jsem potřebovala dokázat, co umím. A to nešlo bez tvého přivolání. Ještě jednou se moc omlouvám a za moment tě propustím.“ Pak jsem se podívala na Senseie a promluvila pro změnu k němu: „Pokud nepotřebujete něco vědět, ráda bych ho nechala odejít. Není to pro něho zrovna příjemné tu jen tak stát a nechat proudit svoji sílu a energii zbůhdarma.“ Zaznamenala pouze slabé přikývnutí a to, že muž sleduje zase už jen jí a ne to zvíře po svém levém boku. „Ještě jednou ti děkuji. A prozatím je to vše.“ Už chtěla uvolnit svoji sevřenou levou pěst, když na ní tygr mírně zavrčel a slabě pohodil hlavou ze strany na stranu. Pochopila to jasně a přesně. Přikývla a pronesla: „Děkuji příteli.“ Pak rozevřela pěst a zvíře zmizelo tak rychle, jako se předtím objevilo.
„Chci vědět, co ti teď nakonec řekl. Vím jistě, že ti ještě před odchodem něco řekl.“ Ozval se Hatake.
„Prozradil mi, že nás někdo sleduje. Nepoznal sice, jak je tu dlouho, ale prý se dost snaží, abychom o něm nevěděli a nevycítili jeho přítomnost.“
Jounin v příštím okamžiku zmizel a zjevil se přesně tam, kde ještě před chvilkou skrýval svoji přítomnost ten, kdo je pozoroval. Byl ale už pryč a jedinou známkou toho, že tam někdo vůbec byl, bylo pár ulomených větviček. Musel umět moc dobře manipulovat se svojí chakrou, když ji dokázal potlačit na minimum, napadlo ho vzápětí. Jinak by jeho přítomnost zcela určitě zaznamenal. Vrátil se zpátky k ní. „Je pryč, ale to je teď už jedno. Předpokládám, že to, co jsi předtím předvedla, souvisí nějak s tou knihou, co jsi četla. Oba moc dobře víme o čem je. Je tedy jasné, že dokážeš přivolat bílého tygra, který je symbolem větru. Cítil jsem po celou dobu, co tu byl, slabý vánek. Otázkou zůstává, jestli je to vše, co umíš. Pokud vím, tak podle té knihy je možné ovládat čtyři mytologická zvířata. Takže kolik jich dokážeš přivolat právě nyní ty Mayu.“