Anděl - 14. kapitola - Tenshi

Akatsuki měli pocit, že od Konanina odchodu uběhla už hrozně dlouhá doba, ačkoli to bylo teprve několik dní. Byl právě podvečer, ninjové se s odporem rýpali ve svých talířích. Poslední dobou ztráceli chuť k jídlu. Venku už se setmělo, nechali na stole hořet jedinou svíčku. Vtom se ozvalo hlasité zabouchání na vchodové dveře. V nastalém zmatku Akatsuki nedopatřením zhasili oheň. Kdosi se k nim dobýval.

Konan s Tenshi opouštěli nemocnici s rozhodnutím vrátit se zpátky „domů“. Lékař ji propustil s varováním, ať příště nevyvádí podobné hlouposti. Na chvíli zatoužila po docela obyčejném životě, kde by se nemusela starat o to, že až do nedávné doby žila s vůdcem nejobávanější zločinecké organizace v říši. Ale věděla, že přes všechny výhody poctivého života by se jí stýskalo. Připomněla si, že patří k nim a to se neměnní.
Po celou tu namáhavou pěší cestu chránila svou holčičku před hladem a zimou. Našli se lidé, kteří u sebe nechali přespat svobodnou matku s novorozencem. Kdo by ji podezříval, že je zločinec? Shinobiové dosud neznali její identitu. Není to tak dávno, co se dívala do náhodně objevené Bingo knihy, kde byli zvěčněni všichni její druzi. Pořád by tu byla možnost opustit je nadobro, ale už teď věděla, že podobné rozhodnutí nikdy neučiní.

Konečně byly obě u cíle své cesty. Venku byla tma a Konan po paměti hledala kliku. Musí ji pustit dovnitř. Začala hlasitě bušit do dveří.

Akatsuki se snažili najít zdroj světla. Vzápětí se zvenčí ozval pronikavý pláč. „To je Konan!“ Rázem se uklidnili a odložili narychlo vytažené zbraně. S ledovým klidem si dali načas s hledáním nejbližšího osvětlení. Jejich modrovlasá kolegyně už byla vzteky celá rudá.
„Jak dlouho mě tu ještě necháte stát? Vždyť to dítě zmrzne!“
Ztichla, protože dveře se otevřely, rychle do nich vklouzla. Někam se schovali, copak nejsou ani trochu zvědaví? Práskla dveřmi a málem v nich skřípla Tobiho, který zkoušel nepozorovaně zmizet. Náhle však změnil názor a začal se zajímat o plačící děťátko. Hned poté vyrazil do nejbližší chodby.
„Zetsu-san! Máte holčičku!“
Konan polilo horko. „Ale Tobi, to není…!“ volala, ale ninja už ji neslyšel. „Že já nedržela klapačku!“ vzdychla a vešla s malou Tenshi v náruči do obývacího pokoje.
„Čekal bych nějakou omluvu za pozdní příchod!“ vyštěkl Pein.
Akatsuki se zvědavě přikradli blíž. „Máme holčičku!“ jásal Kisame.
„Nemá skoro žádný vlasy. Divný dítě,“ komentoval to Sasori.
„Tak holka, jo?“ podivil se Hidan. Konan mlčela.
„Tak řekneš konečně důvod, proč jsi zmizela ze sídla ze dne na den?!“
„Přivedla jsem tvou dceru! Peine, seznamte se. Tohle je Tenshi.“
Zrzek se tvářil pohoršeně. „Jak můžeš vědět, že je to moje? Vůbec se mi nepodobá!“ Chtěl se za každou cenu vykroutit z téhle ošemetné situace.
„Věděla jsem to celou dobu. Nezkoušej zapírat, že v tom mém nečekaném těhotenství máš prsty!“
„Gratuluju, Šéfe!“ ušklíbl se Itachi.
„Škoda. Těšil jsem se, že tu budeme mít dalšího malého Uchihu,“ posmutněl Deidara.
Hidan si konečně oddechl. „Měls namále, co?“ poškleboval se mu Kakuzu.
Konan mezitím dcerku uložila do připravené postýlky, pak se vrátila k ostatním. Kanibal se šel nenápadně podívat na ten brečící uzlíček, kvůli kterému vládlo v sídle takové pozdvižení.
„Jsem rád, že to není moje.“
„Nemá zelenou barvu,“ prohlásila s úsměvem bílá polovina.
„Zetsu! Jestli okamžitě od toho děcka nedáš ty svý slizký úponky pryč, tak to zelený bude,“ houkl na něj Hidan.
„Jen jsem se mrknul,“ opáčil Zetsu.

Konan byla ráda za to, že když už ji nepřivítali s otevřenou náručí, aspoň bez řečí přijali malou Tenshi. Věděla, že Pein se s tím nenadálým otcovstvím musí srovnat. Ovšem netušila, že se z té nostalgie dostane až překvapivě rychle.

Vůdce Akatsuki předstoupil před své podřízené. „Dost bylo pošklebování! Ten trest si slíznete se mnou!“ Mnul si ruce. „Hned zítra vám rozdělím úkoly.“
„Už je pozdě opakovat: Já vám to říkal,“ ozvalo se z hloučku.
„Sklapni, Sasori!“ okřikli loutkáře ninjové. Nečekaným spádem událostí nebyli vůbec nadšeni.

Uplynul jen jediný den a už se ukázalo, že Akatsuki na své nové povinnosti zvysoka kašlou. Velký šéf totiž našel to otravné mimino nehlídané a ke všemu řvoucí na celé kolo.
„Já vám ukážu, že obcházet má nařízení se nevyplácí!“ Chvíli se rozčiloval, jak bylo jeho dobrým zvykem, a pak vzal holčičku do náručí a dlouze se na ni zahleděl. „No, co chceš?“ obořil se na ni. Pak si všiml, že jí už začaly růst vlásky mající zrzavý odstín. „Asi fakticky budeš moje.“ Děvčátko se zničehonic začalo usmívat.

Konan k večeru opatrně vcházela do obývacího pokoje. Musela si zakrýt ústa, aby překvapeně nevykřikla. V křesle totiž seděl Pein, tvrdě spal a přitom svíral dcerku v náručí. Ač se to zdá sebevíc podivné, takhle nějak by měla vypadat rodina.

KONEC