Anděl - 13. kapitola - Největší dar

Starší muž se svým synem vysadili neznámou krásku v nejbližším větším městě. „Bylo nám potěšením s vámi cestovat. Ale nyní už zas musíme vyrazit dál. Ať vás štěstí provází!“
Usmála se na ně. „Děkuju mnohokrát za vše, co jste pro mne udělali. Teď už bych to měla zvládnout.“
Rozloučili se. Městečko nebylo moc velké, ale zdravotní středisko se zde nacházelo. Měla skutečně obrovské štěstí.
Sestřička se upřímně zděsila, když se udýchaná modrovláska objevila v nemocnici. „Jdete na poslední chvíli!“
„Omlouvám se, ale dřív to nešlo.“ Konan se chytila dveří, protože se poroučela k zemi. Neptali se na jméno, zasáhli okamžitě. Měli na paměti, že ta žena potřebuje okamžitou pomoc. Takový je úděl lékařů, nerozlišují mezi spojencem a nepřítelem. Zavázali se vypomoci trpícím a právě teď měli jednoho takového člověka před sebou.
„Nebude příliš pozdě, doktore?“
„Zvládneme to, pokud ji co nejrychleji dostaneme na sál,“ prohlásil lékař, který právě dobíhal ke zdravotní sestře a dvěma jejím přivolaným pomocníkům.

Pein znuděně pozoroval trénující ninji. Překvapovalo ho, jak strašně je klidný. Jako kdyby se vůbec neschylovalo ke katastrofě. Možná to bylo tím, že se utěšoval myšlenkou, že jeho to mrně být v žádném případě nemůže. Věděl moc dobře, že Akatsuki zahání bojem mezi sebou paniku trvající už několik týdnů. Snad kromě… Sasoriho a Deidary.
Boj ustal, ninjové si dávali pauzu. „Víte, co mě napadlo?“ zasípal Itachi v předklonu a ruce přitom opíral o kolena.
„Nevíme. Vybal na nás to moudro!“ vypískl Deidara a měl štěstí, že ho Uchiha ignoroval.
„Dost jsem přemýšlel. Proč by od nás Konan utíkala tak překvapivě brzo? Snad tušení, že se chceme zbavit jejího děcka? A co takhle zjištění, že už déle nesmí čekat!“
Loutkář na něj udiveně pohlédl. „Ty myslíš… předčasný porod?“
Uchiha přikývl. Kisame se okamžitě rozběhl pryč a za běhu volal: „Šéfe! Pohroma se blíží!“
Za malý okamžik už Akatsuki slyšeli Peinův zděšený výkřik z horního patra. Teď jsou tedy v opravdovém maléru!

Modrovláska se snažila zhluboka dýchat, jak jí nakázali, přestože jí to činilo značné obtíže.
„Vydržte, ještě chvíli to potrvá,“ uklidňoval ji muž v bílém plášti.
„Už vidím hlavičku!“ hlásila sestra. Konan se pokusila usmát.
Brzy bylo po všem. Personál nemocnice blahopřál ženě k narození holčičky. „Váš manžel může být na to děťátko moc pyšný. Je to bojovnice,“ usmívala se sestřička. „Dítě… to je ten největší dar, který může žena muži dát,“ prohlásila zasněně.
„Měla jste ale obrovské štěstí!“ vysvětloval doktor, když modrovlásku odváželi na nemocniční pokoj. „Stačila chvíle zaváhání a vy ani to malé byste nepřežili.“
Konan jen špitla, že dříve to skutečně nešlo a popravdě přiznala, že si nepřipouštěla možná rizika. Byla moc šťastná, když jí dcerku přinesli ukázat. Láskyplně ji sevřela v náručí. „Pojď ke mně… má malá… Tenshi.“
Bylo jí jasné, že si zde pár dní poleží, než se bude moci vrátit do sídla. Už viděla v duchu překvapené obličeje, ale nejvíce se těšila na výraz otce té rozkošné malé holčičky. Porodila mu dceru. Přestože se na něj neskutečně zlobila za všechny ty křivdy a naschvály, v této chvíli mu všechno odpustila. Dítě v Akatsuki… to bude radosti! Ale časem určitě ocení, že mají nástupce. Stačilo se jen podívat do těch šibalských oček toho drobečka a věděla, že se rozhodla správně.